Pracák

Byla jsem na pracáku. Den Hrůzy. Už tak mám s úřady nepěkné zkušenosti, všechny tam nenávidím, a když mám někam jít, tak už den předem jsem fakt nasraná. Myslím, že nejsem naštvaná, jsem nasraná.

Na pracák jsem sice nemusela, ale bylo třeba tam zajít. Z minulé práce mi dluží celé odstupné a dle zákona 118 má každý, komu je dluženo, právo požádat pracovní úřad, aby mu tuto dlužnou částku doplatil. To jen krátké vysvětlení, více bych se tím nezabývala.

Řeknu vám – bylo to utrpení. Nejdřív jsem šla na Prahu 2, odtama mě vypoklonkovali na Prahu 3 (což je asi dvacet minut jízdy tramvají kamsi do pekla) a tam, na Praze 3, tam to bylo ještě horší než ve školce.

Snad nejhorší jsou nápisy, které tam jsou. Jsou jich tam tisíce. Než jsem zjistila, kde je podatelna, překonala jsem světový rekord v rychločtení nápisů. Když jsem do podatelny vešla (na dveřích je cedulka Vstupujte jednotlivě, ale jak je poznat, zda je někdo vevnitř, to je úkol pro rentgenové paprsky), ženské tam přítomné se na mě dívaly stylem Co sem lezete, my tu pracujeme. Moji žádost by si sice vzaly a moji kopii by mi potvrdily, kdybych ovšem nějakou měla. Ony kopie nedělají. Najít takhle v půl desáté otevřenou kopírku – umění nemožného. Po deseti minutách jsem přepadla firmu, která prodávala počítačové myši a lehce hysterickým hlasem mladého muže požádala, zda mě může zachránit. A protože mohl, přinutila jsem ho okopírovat mi moji žádost.
Na úřadu práce totiž žádné formuláře o Přijetí žádostí nemají. A prý žádné dávat ani nemůžou. Umírala jsem. Kdy bude moje žádost vyřízena nevědí, oni jsou jen podatelna, musím se zeptat té jediné paní, která všechny žádosti pro celou Prahu zpracovává.
A ta má moc práce.

Paní jsem našla v prvním patře. Za zavřenými dveřmi, samozřejmě. Když jsem po pátém zaklepání nedostala žádnou odpověď, vstoupila jsem. Bylo řečeno, že MUSÍM POČKAT a tak jsem se na to víte co a šla jsem do práce.

Řeknu vám tedy – tolik zavřených dveří v jednom úřadě jsem neviděla roky. Jestli tohle jsou lidi, co by mi snad kdy v životě měli sehnat práci, tak to fakt sorry. A jestli tohle jsou lidi, kteří jsou placení z mých daní, tak to tedy pozdrav PánBůh, co skoro přestávám platit daně. Přišla jsem si tam tak zoufale ztracená, že už to snad ani víc nešlo. Že stál celý den za houby, jak jsem z toho byla psychicky vedle, o tom snad ani mluvit nebudu. Jen mi přišlo, že ty ženské tam jsou prostě pro svoji práci, které mají milión a že to, že by tam snad někdo rád dostal nějakou radu, tak o tom si ten dotyčný může opravdu nechat jenom zdát.

Kancelýř k tomuto zážitku snad ani nebude raději nic dodávat. Byla to totiž myšlenka našeho nejmenovaného redaktora, donedávna poměrně schopného úředníka státní správy, aby se autorka 1) nenechala odbýt 2) nechala si vystavit potvrzenku o tom, že ti lumpové úředničtí převzali její žádost a 3) že si musí samozřejmě nechat originál a nechat jim tam pouze kopie. Náš redaktor však opomenul na prostý fakt, že on za a) je milý chlapík, který nedokáže nikomu nic odmítnout a ty papíry si skočí okopírovat sám a to není potřeba pane, to si seženeme sami a to je v pořádku, my Vám to samozřejmě pošleme a zařídíme…., za b) pracoval na úplně jiném úřadě a konečně za c) na pracáku je to fakt úplně jiná liga, to je totiž extraliga. Vlídnost, vstřícnost a laskavost – toť hlavní atributy našich úřadů práce. Na druhou stranu si přiznejme – kdo z nás by tam chtěl pracovat? Opravdu opravdu upřímně….

Drůbky (ve městě)

Drůbky – to jsou vpodstatě vnitřnosti drůbeže. Má to pěkný stejný slovní základ, že? Když jsme byli s bráchou malí, viděli jsme aspoň pět krát, jak babička šla škrknout nožem o studnu (broušení nože, pokud někdo nepochopil) a jedna slípka přišla o život. Byla prostě vynesená (nenesla žádná vajíčka) a dobrá byla leda tak na tu polívku. Tak ji bábi podřízla krk. Přiznám se, že nevím, jestli bylo dříve kuchání nebo spaření a škubání, vliv na článek je ovšem pramalý… Když slípku kuchla, tak nám ukázala vaječníky slepice, kde už bylo jen pár takových kuliček – budoucích vajíček, takže to obvykle bylo v pořádku, že ze z ní za chvilku bude polívka. V každé slepici bylo jedno srdíčko, kousek jater a po vyprání žaludek. A krk samozřejmě. Když to mamka všechno i s tou slípkou uvařila, jako děcka jsme něco z těch drůbků dostali – obvykle srdíčko. Někdy jsme nebyli přítomní a pak to všechno nakrájela a dala do polívky. A bylo to výborné.

Na městě a městských masnách se mi líbí to, že drůbky se tu prodávají ve velkém. Je libo kilo srdíček, není problém. Žaludky? Máme, kolik chcete, mladá paní? A tak kupuju od každého tak patnáct dvacet deka (jo, můžete to dát dohromady) a vařím z toho prima drůbkovou polívku. Ještě k tomu přídám kousek křídla a jsem king. Muž si to nemůže nevychválit. Já také ne, protože i když tam toho polovinu nakrájím a polovinu sním natajnačku, je toho pořád dost. Super.

S čím mám ovšem trochu problémy, tedy spíše morální, je ona fáza v masně, kdy já nakoupím za celých třicet korun drůbků, proberu s řezníkem, aby řeč nestála, na co to mám, on na mě hledí sice trochu jako na blázna, ale s obdivem. A než odejde, obsluhuje již tu luxusní dámu za mnou, která těch třicet deka jatýrek kupuje pro svého mileného… kocourka-domacího mazlíčka…

Za psaním

Normálně se chodí za školu, já jsem v neděli byla za psaním. Místa abych večer datlovala článek, dívala jsem se na film, který bral dech – Piráti na vlnách se to jmenuje v češtině. Více podrobností bezesporu připojí všudepřítomná Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru.
Za sebe říkám – výborné, skvělé, boží. Pokud jste neměli odvahu jít na to do kina, rozhodně si to někdě sežeňte (a nedělejte, že nevíte kde) a podívejte se na to. Starý pecky, výborné kostýmy, boží loď a příjemně naivní příběh. Co více si v počasí typu – hnusně-hnusně-hnusně přát.
Kancelář pro jistotu dodává: Kdo si potrpí na origoš názvy filmů – The Boat That Rocked (2009), řežírováno Richardem Curtisem. Tohoto maníka jistě budete znát jako režiséra podobně laděného snímku Láska nebeská (Love Actually). Taktéž spáchal scémářeke Čtyřem svatbám a jednomu pohřbu a Nothing hill.
V každém případě od filmu nečekejte přesnou rekonstrukci toho, co se v šedesátých letech opravdu stalo na mořských vlnách a v anglickém radiovém éteru. Nejlépe když vypnete mozek a necháte se bavit (podle našeho názoru) skvělou muzikou a hereckými kreacemi.

Zaspali jsme

Bylo to krásné. Vzbudili jsme se o čtvrt na devět a pak v jedenáct hodin. Bylo to krásné, protože jsme zaspali a navíc byla neděle. Já jsem normálně ranní pták, v posteli i s ranním čtením vydržím max do devíti, ale zde v souhře sobotní návštěvy a pracovního týdne zřejmě tělo i mozek společně usoudili, že je třeba si odpočinout a nechali mě.
A tak jsme snídali v půl dvanácté, kafe jsme měli v půl druhé a oběd v půl třetí. Byl to krásný den. Po obědě mi přišlo na mysl, že se chystá ona procházka a kdy ono se teď asi stmívá. Stmívání mi asociovalo zimu a ZIMNÍ ČAS. “Jéje, nemáme my dneska o hodinu méně?” vznesla jsem řečnickou otázku, neboť již její vyslovení obsahovalo odpověď. Ano, bylo to ještě krásnější – bylo o hodinu méně. Cestování časem je skutečně krásné.

Výlet do Stromovky jsme tedy stihli (stejně jako dalších pět set lidí) do setmění, hodina času navíc byla skvěle využita lenošením a doufám, že tu jarní změnu neprošvihneme, protože tam by cestování bylo opačným směrem a někdy si nejsem jista, zda budoucnost přináší jen samá pozitiva…

P.S.: Kancelář jen dodává:  Před nedávnem jsme v tom všem politickém mumraji v televizním  a jiném zpravodajství zaznamenali zprávu, že zemřel největší český bijec proti změnám času, pekař pan Pecka. Škoda ho. Čím jsou redaktoři Kanceláře starší, tím více chápou, že změna času pro organismus znamená docela šok. Do nedávné doby naši redaktoři v sobotu chlastali do rána, pak se vyspali a bylo jedno v kolik se probudili. Ovšem nyní je organismus navyklý na určitou rutinu (a velmi omezenou míru alkoholických nápojů) a změna času mu docela rozháže vnitřní časový systém. Tož tak to je. Stárneme, asi.

Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru

Buďte pozdraveni milí čtenářové.

Naše Vaše Kancelář má radost, jak pěkně se vyvinula debata o knihách a naši redaktoři se rozhodli také přidat svou trošku.

Srdeční záležitostí je kniha Pan Kaplan má stále třídu rád od Leo Rostena, samozřejmě v překladu páně Antonína Přidala.

Tuto knihu snad nemá cenu neustále vytahovat z knihovničky a zase ji zpátky vracet. Prostě pořád leží na stolku vedle postele a  před spaním ji stačí otevřít a přečíst libovolnou kapitolu. Ta nádherná hra se slovy, gramatikou a lidskými osudy žáků je neustále úchvatná a pokaždé pohladí po zkřehlé duši.

Pořád dokola

Zřejmě stejně tak jako já znáte pár lidí, kteří vám s kamennou tváří a bez uzardění řeknou, že za celý svůj dosavadní život přečetli jen jednu knihu. V těchto případech se ani neptám jakou, protože to nemá zcela žádnou vypovídající hodnotu.
Osobně mám sousloví jednu knihu spojenou s něčím zcela jiným. Jakou jednu knihu dokážu číst pořád dokola. S oblibou se na to ptám svých přátel – čtenářů a někdy žasnu, co vše se dá číst pořád.

Osobně mohu číst pořád dokola Tajný deník Adriana Moleho od Sue Townsendové, Angličanky, která napsala deník dospívající anglického chlapce. Jak říká můj muž – je to dobré jako chleba. Deníková forma je pekelně vděčná, humor je zde opravdu anglicky břitký a čte se to skoro samo.

Další v řadě je pak knižní scénář filmu Akumulátor, ten znám už skoro zpaměti. Je věrnou kopií filmu a přijde mi pořád dobrý. Scénář i film. A kniha je jen takovou třešničkou, kterou lze slupnout za jeden večer.

Nedávno jsem do této sbírky knížek přiřadila Hrdého Budžese, který se mi líbí čím dál tím víc. Kniha má také zvukovou podobu na dvou cédéčkách a samozřejmě slavné divadelní představení, které mám vypaléné na dývku. Dá se to vidět jako díla pana Cimrmana – pořád dokola a furt je to dobré a je tam co objevovat. Stejně tak v knize. Navíc – snad kdyby se mi tato politická doba zdála zvláštní, po přečtení dvou kapitol Hrdého Budžese je mi jasné, že ten režim, co tu byl předím, byl ještě sto krát zvláštnější.

Závěrem bych svůj výčet doplnila perlou české literatury, knihou, která se stala vítězkou soutěže Kniha mého srdce – Saturnin. Je to něco, co se dá dle mého číst FURT. A filmové zpracování? Nekonečně dobré, věrné a co postava, to role na malého Oskara. Těžko říci, co pana Jirotku k napsání tak dokonalé knihy vedlo, ale povedlo se mu to mistrně a jsem ráda, že tato kniha vyhrála a předstihla tak toho podivína Malého prince, kterého jsem NIKDY nepochopila a jak to tak vypadá, nikdy nepochopím, protože ještě stále nemám odvahu si to přečíst. Ale o tom jindy…

A co Vaše furt-dokola knížky? Máte, nemáte? Pochlubte se a rozšiřte nám obzory, budeme vám třeba napříště vděčni :- )

Precizní výslovnost

Dobrá, dobrá, nechtěla jsem to vytahovat, ale když pan Jezevec v jednom z komentářů přišel s “hrdličkou”, nezbývá než hozenou rukavici zvednout a napsat moji vlastní výslovnostní historku.

Henry, můj žák, chodí na balet. Ano, na balet. Je baleťák. Neptejte se mě, jestli je 4%, ale prostě chodí na balet. Na jednom čaji, když jsem se ho ptala, jestli by třeba rád něco vysvětlil, co kde slyšel a rád by věděl, co to přesně znamená česky, povídá: Na baletě nám naše učitelka pořád říká “Napněte rodidla”, můžeš mi prosím tě říct, co to znamená?

Musím říci, že v tu chvíli jsem ležela polomrtvá smíchy pod židličkou. V duchu samozřejmě. Smála jsem se, až jsem se za břicho popadala, stále v duchu, podotýkám. Na potvrchu jsem držela solidní poker face a řekla mu, že správně se to vyslovuje Napněte chodidla. Chodidla. Dva až třikrát jsme si to zkusili spolu pečlivě vyslovit. Pak jsme si objednali ten čaj. A asi až po pěti minutách, které jsme trávili zcela nenucenou konverzací, jsem ho požádala, aby slovo Rodidla používal pokud možno minimálně, neboť se sice nejedná o neslušné slovo, ale přece jen to není slovo, které by měli Česi ve svém slovníku hovorové češtiny den co den…

Jedna krátká z dánského letiště

Přece jen Kodaň je místo, které člověk nenavštěvuje dnes a denně. Stejně tak kodaňské letiště, které je hezké, plné obchodů a lidí. Jen check-in (to je takové to místo, kde ukážete letenku a pas/občanku) mi trval 25 minut, zatímco v Praze se to odehrálo za dvě a půl minuty, nekecám. Po odbavení následuje bezpečnostní zóna. Tedy sundáte kabát, vytáhnete noťas z tašky, sundáte si pásek, všechno vložíte do připravené přepravky na pás a projdete bezpečnostním rámem a následně vás prohledají. V Praze a domnívám se, že i v Paříži a vůbec v normálních středoevropských místech ženu prohledává žena, muže muž.

Ne však v Kodani. Dala jsem věci na pás, prošla rámem, za rámem stál celník, ukázal mi, ať si stoupnu na takový stupínek a než jsem se stačila nadechnout a rozhlédnout se, kterouže z žen mi přidělí, prohledával mě ten pohledný Dán. Na rukou bílé rukavičky (tedy – zřejmě končila šichta – byly šedé) a projel mě celou. Jsem se nestačila ani nadechnout. Ne, nebylo to vůbec vzrušující, pro něj ani pro mě, protože to celé trvalo asi minutu a ještě mi při tom stihl dánsky říci, ať se otočím a prohledal mě i zezadu. No hustý. Za minutu celé to soukromé přestavení skončilo a já jsem mohla odejít a k němu si to šněrovala další dáma.

Byla jsem tak překvapená, že jsem nestačila ani pípnout a je třeba přiznat, že jsem pro něj byla další v řadě a že na tamním letišti prostě žádné předsudky neměli. Inu, Seveřané. Jen by mě zajímalo, kdo kontroloval ty zástupy zahalených žen letících přes Prahu do Bahrajnu…

Závazky

Mnohé kostely, poutní místa, kapličky a další sakrální místa vznikla tak, že někdo slíbil v minulosti Bohu, že když se uzdraví, postaví na tom a tom místě právě onu kapličku. Nebo že když Bůh dá, a jeho dcerka/syn budou žít i po těžké nemoci, prodá panství, vstoupí do řádu a bude Bohu sloužit až do konce života. Závazky, které ten daný slíbil na svoji čest a svědomí, někdy jen sobě, někdy veřejně a pak je dodržel. Svědkem jsou nám poutní místa a kostely s legendami podobné té na začátku. Mužové tehdy neváhali vynaložit nemalý peníz na realizaci a jistě se museli překonávat i jiné překážky, aby svého slibu dostáli.

Teď trochu odbočím, abych se k úvodu následně vrátila. To, že jsem si nakonec v dosti napjaté době našla práci za měsíc, jsem považovala za takový malý zázrak. Že u toho stálo pár zcela cizích lidí mi přišlo s podivem. Jednak dáma z pracovní agentury, které mě na dané místo doporučila, jednak dva úplní cizinci – Henry a Tony, o kterých jsem už psala. Nyní se dostávám k meritu věci – když jsem šla na třetí kolo pohovoru, slíbila jsem si, že když mě vezmou, tak opravdu Henryho, kterému jsem odpovídala na inzerát, že by si rád naučil trochu česky, opravdu česky naučím.

A protože jsem byla opravdu přijata, stala jsem se amatérskou učitelkou češtiny. Fakt, nekecám. Hodinu máme jednou za týden, trvá obvykle dvě až tři hodiny, nejčastěji sedíme někde v kavárně, kde je rušno a nechají nás tam s jedním čajem poměrně dlouho a já vyučuji a on se snaží. Narovinu říkám – je to nelehký úkol, a tak chápu ty, co kdysi ve 13.století slíbili Bohu, že postaví kostel a pak jim chybělo kamení do základů nebo jim povodeň vzala dříví na krovy.

Pravda, mnohý ze čtenářů může namítnout, že učení češtiny je třeba ponechat na odbornících, vzdělaných lidech, a já nevím co ještě. Já naprosto souhlasím, ale na druhou stranu – je to zábavné, baví nás to oba, já se snažím každou hodinu připravit, nachystat slovíčka, trochu gramatiky a užitečné věty a výslovnost trénujeme neustále. I když je to na jednu stranu řevole, na druhou stranu chápu, že pro něj je to neskutečně těžké, ale já se nevzdám a aspoň to základní do něj nějak narvu. Doufám, že to na něm zanechá nějaké stopy a časem naučí když už ne to Ř, tak aspoň C, které je utrpením druhého řádu.

(A také se přiznám, že už v mnohém chápu tvůrce jazykových učebnic, proč tam píšou na první pohled všelijaké nesmysly, a také chápu učitele, proč učí raději s knihou špatnou než žádnou. Myslím, že kdyby moje výuka neměla vyrozšířit obzory Henrymu, tak já je mám po měsíci vyučování rozšířené dokonale.)

Dopis skrzevá to sobotní ráno

Ahoj Jirko,

jsem ráda, že jsme se poznali. Bylo to až nečekané, jak sis ke mě v sobotu ráno přisedl v metru a chválil jsi mi můj růžový klobouk. Stejně tak bylo příjemné, když jsme v hovoru pokračovali, pominu-li fakt, žes mi od začátku tykal, což bytostně nesnáším. Naše téma hovoru – kde se prodávají které klobouky sice lehce protiřečilo tomu, cos měl na hlavě, ale dobrá, žlutá kšiltovka je stejný úlet jako růžový klobouček. Stejně tak bylo neobyčejně příjemné, že jsme hovořili o knihách, lehkém čtivu na odreagování, protože jsem se spíše než konverzovat, chystala číst si tu neobyčejně zajímavou kočičí detektivku. Pominu také fakt, že ses mne zeptal na telefonní číslo a já ti ho nedala, stejně tak jako na jiné spojení, které jsem ti také nedala. Oba jsme to přešli důstojně a s grácií. To, žes mě po té pasoval na ženu, která žije v baráku bez elekriky, vlastní hliněné podlahy a ledničku na kličku, beru jako dobrý žert. Ale dobrá, byl to příjemný pokec.

BYL je ovšem sloveso, které popisuje minulý čas. Rozhovor se stal dosti ostrým po té, co jsem svoji knihu uklidila do baťůžku a tys viděl můj nejen zásnubní, ale i snubní prsten. Tvoje věty se stala sarkastické, až útočné. To, žes málem na schodech utekl bez rozloučení je ovšem dosti neslušné. Měla jsem Tě za většího bouchače a doufala, že tuhle hru dohraješ do konce se stejnou grácií a šarmem, s jakou jsi měl na hlavě tu ohavnou žlutou kšiltovku.

Tak jsem Ti jen chtěla říci – bacha, ne každá rybka se dá ošálit sladkými řečmi i když dobře ví, oč jde a ráda dohraje svoji úlohu až do konce. Bez ohledu na to, co má na hlavě.

S pozdravem
Petulka

PS: Pozdravuj svého kamaráda, který ten den předtím promoval, beresporu na plzeňské univerzitě. (P(r)omiň tento laciný vtip, ale nemohla jsem si ho nechat ujít.

***
Naše Vaše Kancelář pro jistotu dodává poměrně přesnou citaci manžela autorky:
Ode dneška si ji (myšleno manželku) budu hlídat, nikde nebude courat sama bez dozoru, natož aby se v metru vybavovala s cizíma chlapama. Dostane náhubek, vodítko a na krk velkou visačku “Tady je Krakonošovo!” .A tu hnusnou starorůžově odpornou příšernou hučku jí spálím v kamnech; nikdy jsem ji neměl rád, v podstatě jsem ji nenáviděl (pořád myšleno tu hučku).