Modrá v modré

Dají se čas od času koupit bílé hedvábné žakárové kravaty ve výtvarných potřebách. Jsou krásné už samy o sobě, někdy si říkám, že je škoda na ně malovat. Mají v sobě totiž vetkaný vzor, který se různě leskne a kravata působí opravdu luxusním dojmem.

Dá se s ní dělat spousta věcí. Asi tou nejjednodušší je namalovat ji jednou barvou a nechat tak vyniknout vytkávaný vzor, ale já jsem měla v plánu něco jiného. Chtěla jsem udělat kravatu, která by se dala nosit hodně na blízko – mám na mysli toto – jste-li na jednání nebo někde dlouho na exponovaném místě blízko lidí a jste-li středem pozornosti, za čas si vás začnou prohlížet opravdu ale opravdu pečlivě. Každý detail, znaménko a chlup a to jen proto, že si nemají už co jiného prohlížet. Proto jsem chtěla udělat kravatu, na kterou by se oko mohlo dívat pořád, protože by mozek objevoval stále něco nového.

Žakárová kravata je dosti hutně tkaná, ale i tak jsem se rozhodlo použít voskovou batiku. Rozehřála jsem hrnek s voskem, namočila takové udělátko, kterým se nanáší vosk a nazdařbůh jsem dělala takové klikanice. Pořád pryč. Pak jsem nechala zatuhnout a následně použila všechny barvy modré a namalovala jsem celou kravatu. Takové modré ostrůvky to byly. Pak jsem kravatu vyžehlila přes noviny, tím pádem se vosk rozpustil a vpil do noviny a zůstaly bílé čáry na modré.

Pak jsem vzala jednu blankytně modrou a celou kravatu jsem jí přemalovala. Nechala uschnout a pak jen gutou namalovala ještě pár klikyháků. A kravata, ze které nelze spustit oko byla na světě.

(Pozn. pro pana Domka – TO NENI VAŠE KRAVATA)

Nečekám

Ne, prostě nečekám. Na Štědrý den prostě nečekám. Ještě 23. budu muset stejně do práce a pak mít jen jeden den na vyzdobení domácnosti, vymýšlení jídla a strojení stromečku a kontroly jesliček v kostelech? Ne, díky. A tak jsem jasně zavelala a o víkendu jsme pořídili stromek. V květináči. Má tak metr a je to něco mezi smrkem a smrkem. A už ho máme pěkně v obývako-kuchyni a vyrobila jsem na něho pár ozdob. A dneska jsem mu koupila i skleněnou špičku, od českých sklářů.
Taky jsem zavelela a šli jsme utratit peníze k Vánocům od mojí babičky a od mužové maminky, takže máme nový super boží papíňák (tlakáč) a příbory. Ty původní jsem dostala do výbavy, na jejich výběru jsem měla pramalý vliv a tak jsem si za asistence svého muže vybrala skoro sama. Bylo to prima.
Adventní svícen nám pěkně schne, do Štědrého dne bude jako troud, budeme muset svítit těma čtyřma svíčkama dost opatrně. Mám doma vzpouru – manžel nechce rybu. Řekla jsem mu, ať si uvaří co chce, což znamená, že budu muset vymyslet nějaký vhodný kompromis, protože kapra nebereme, losos je moc suchý a pstruh má (prý) moc kostí. Že bychom měli kubu…?
Taky už jsem vpodstatě dostala dárek k Vánocům – super prima batoh na notas. Sem tam ho používám, ale více samozřejmě přijde ke slovu po Vánocích. Sice mám prý ještě napsat Ježíškovi, co bych ještě chtěla, ale ještě moc nevím, tak se uvidí…
Dokonce máme domluveno s jednou kámoškou, že přijde pětadvacátého na návštěvu, zásoby jídla narveme do ledničky a podíváme se na celou trilogii – buď Pána prstenů nebo Matrixu. To bude docela netradiční nářez, docela se teším.
Možná na Štedrý den ještě pozveme někoho na oběd, ať je sranda, dáme si čočku a pak vyrazíme na ty jesličky. Juch.

Je to blázinec

Ha, byl tu hacker a hacknul se mi sem a napsal článek. Byl to můj muž. Psal, když jsem spala. Myslela jsem, že před spaním dojde ještě na nějakou akci, ale to jsem si jen myslela. Týden večírků se pomalu přehupuje do druhého týdne večírků a akcí, že kdyby jeden neměl pořád někde napsáno, že bude Štědrý den, ani by o něm nepřemýšlel.
Můj večírek tohoto týdne byl cizinecký. Henry, můj stálý žák češtiny, pořádal pro své v Čechách žijící přátele párty. I já jsem byla pozvána a jak se ukázalo, ještě pár Čechů nás tam bylo, ale pár, to jsou dva a já. Pravda, po několika skleničkách mnohý z Angličanů a Angličanek rozvázal česky a ukázalo se, že je to potomek emigrantů nebo Češka, kterou rodiče poslali do zahraničí a následně se vrátila s jiným cizincem a žije zde, konkrétně v Praze. Na večírku tak bylo dvacet lidí a slyšet byla povětšinou angličtina. Jistě, neříkám, že jsem rozuměla všemu, sem tam jsem se zcela ztrácela, ale i tak to bylo výborné. Podával se kuskus, sýry, paštiky, dokonce se tam objevilo kolečko tlačenky a tuším koleno v aspiku, ale jinak vesměs potraviny zahraniční provenience. Podobně to bylo s vínem. Bílé moravské bylo jednoznačně výborné, což o chillských červených nemohu říci ani náhodou.
Témata hovoru byla různá – jak je kdo dlouho v Čechách alias v Praze, kdo co dělá, jak se mu to líbí, zda je Karel Gott pokladem Čechů (bezesporu ano) a co fotí Daniel Bárta (vážky) (dragonfly, kdybyste nevěděli). Pěkné bylo povykladát se slečnou z Litvy, protože jsme si prakticky všichni řekli, že se nám to v angličtině plete s Lotyšskem.
Asi v jedenáct večer (bílé došlo jako první) jsem opustila tuto bezesporu vybranou a milou společnost a mazala domů. Ne totiž pokaždé se člověku poštěstí jít na večírek do centra Prahy, k někomu přímo na návštěvu, v tomto případě na Kampu. Ano, čtete správně, na Kampě ještě pár lidí bydlí, i když to tak nevypadá. Pro mě je to stále k neuvěření, ale je to tak. O tom byl ten večírek kouzelnější. Tak ať jsou i vaše večírky kouzelné místem i přítomnými.

Zatrolený prosinec

Naše Vaše kancelář a zúčtování s prosincem

Zatímco předešlých 11 měsíců proběhlo poměrně klidně (až na ty nesmysly s vyhazovem z práce a tak…), prosinec se stává obdobím, kdy se nedá vůbec nic stihnout. Zrovna dnes, před hodinkou, autorka webu svatosvatě slibovala, že pro své milé a věrné čtenáře určitě napíše článek jak se jí líbil nový film a jak strašně moc se těší na další film (Mikulášovy patálie), tak teď již pěkně chrupká a slintá do polštáře, aniž by napsala jediné písmenko a to už vůbec nehovořím o slibované úpravě náramku, který zase slíbila jedné mé spolupracovnici. A může za to prosinec.
Je to blbý měsíc už jen proto, že dny sice mají stále 24 hodin, ale stejně jsou krátké. Těch pár okamžiků, kdy je světlo, ty stejně prosedíme v práci u počítačů. K dalšímu zkrácení dochází v důsledku Štědrého dne. Všechno se prostě musí stihnout nejlépe během prvních 14 dní v prosinci, aby pak byl čas na nákupy dárků. A v neposlední řadě všechny ty předvánoční večírky firemní i soukromé, potkávání známých i neznámých, alkoholické i nealkoholické punče, metalové koncerty a jánevímcoještě. Je toho tak moc, že v pondělí se vrátíte domů vlastně v úterý a v pátek zjistíte, že středa a čtvrtek utekly naprosto zběsile a nekontrolovatelně, že jste zanedbali(y) nejen svého drahého manžela(ku), ale vlastně úplně všechno. To takhle jedete nočním autobusem a naprosto šílenými myšlenkovými pochody a asociacemi si vzpomenete, že se Vám v peněžence válí týden starý recept na prášky a že by bylo fakt načase si je vyzvednout. Ale jak na potvoru zrovna o půl jedné ráno není nikde po cestě otevřená lékarna. Někteří zase díky večírkům zanedbávají své povinnosti počítačových maniaků a svou nejmilejší hru si nepustili už pár dní a vážně se zabývají myšlenkou vzít si kvůli tomu extra den dovolenou. O běžném domácím úklidu se bavit nebudeme, to se prostě nějak spláchne až o víkendu nebo tak někdy. A nápad s výletem do předvánoční Vídně taky vzal velmi rychlý konec.
A tak se prostě stane, že i autorka webu, jindy ranní ptáček, ketrý vyskakuje z postele sotva budík dozvoní, pomalu opuští vyhřátý pelíšek až na zvonění druhého budíku, který zůstal zapomenut a nastaven a nevypnut z předchozího dne. (To se bude blbě vysvětlovat – každý máme vlastní budík, ale používáme jen jeden. Pouze ve středu, když vstáváme každý extra, jsou nastaveny oba budíky….)
Doufám, že si prosinec užíváte. My teda docela jo. Proto buďte shovívaví, když asi tak během následujících několika týdnů nebudou žádné články Každopádně zůstaňte naladěni a nezapomeňte, že si taky musíte trochu odfrknout a nebrat všechno tak smrtelně vážně a že ikdyž ty blbé kolegy z práce nemám moc rád, tak se z nich možná vyklubou dobří parťáci v chlastání (nebo taky ne a pak ten večírek stojí za dva prdy).

Úvana nákupní

Byli jsme s mužem mým mileným v neděli na nákupech. Zatím ještě nejde hovořit o vánočních nákupech, protože na ty je vždycky času dost (podotýkám, že bylo 6.12.). Zato na Mikuláše už ani čas nebyl. Mikuláše jsem sice měla ráda jako malá, ale teď jako dospělá ho přímo zbožňuju, protože tradičním dárkem v tomto směru jsou punčocháče, které od svého muže dostanu. Obvykle dvoje. Letos je krize, takže jedny. Punčocháče to ovšem nejsou ledajeké, pod tři stovky jsme nikdy nešly. Dobrý na nich je nejen vzorek a materiál, ale také hustota, s jakou jsou tkané, takže v pohodě vydrží dva roky.
Po punčocháčích jsme se věnovali brýlím. Ty nepotřebuju já, ale můj muž. Výběr se podobal mučení spočívající v nasazování brýlí. Hádám, že si jich, zcela bezvýsledně, vyzkoušel asi tak sto.
Pak jsme se přesunuli na okraj města jati ideou, že nákupní cetrum na Budějovické by mohlo být otevřeno. A bylo. A víte, co jsem koupila našim k Vánocům? Super budík se svítícíma hodinama, digitální. Ani tak nejde o ten budík jako o to, že jsou tam čísla, která svítí zeleně. Budík je totiž náhradou za ty staré ruské svítící hodiny, které máte určitě doma taky. (Nebo jste měli.) (Kdo neměl jakoby nebyl). Hodiny doma sice ještě svítí, ale už nejdou. Tedy – jdou, ale divně. Display už toho má dost a tak ukazuje bizardní čísla v bizardním pořadí.
Ještě jsem si stihla koupit novou čepku, můj muž novou taštičku na cokoliv a novou košili a pádili jsme domů. Po večeři jsem se odložila k Vraždám v Midsomeru, ale kdo je vrah jsem se fakticky nedozvěděla, protože jsem v půl deváté vytuhla a to, že jsem se přesunula do postele, si prakticky nepamatuju. Ráno jsem nemohla vstát, a neříkám, že jsme zaspali, ale prostě to bylo hodně pomalé a ospalé ráno. Byla jsem z těch nákupů úplně utahaná. A to vlastně nebyl kompletní vánoční nákup, ten budík byl vlastně mimochodem.
Chápu, že lidé se rozhodnou a jdou během dvou tří dnů pořídít celého Ježíška, se slibem na rtu, že příští rok začnou v červenci, ale myslím, že jsou to plané sliby. Já to mám spíš tak, že to mám vymyšlené a pak to už jen realizuji, tedy ten nákup. I když vím, že Vánoce nejsou o dárcích a nákupech, bylo by cynické přiznávat, že to k tomu nepatří. A byla by to škoda připravit se i o tuto část Vánoc, jakkoliv je to únavné a náročné nejen fyzicky, ale i psychicky. Tak ať vám to jde letos od ruky a dobrý lov.

Chlap s hodinkama

Taky se vám to někdy stává? Že ať děláte, co děláte – nestíháte? Měla jsem minulý týden pocit, ze mi u zadku stojí neviditelný chlap s hodinkama a stopuje úplně všechno, co dělám. Jak dlouho jdu do práce, jak dlouho tam jsem, jak pozdě odcházím navštívit kamarádku Káťu, jak pozdě jdu od ní domů a tak to šlo celý týden. Pátek, den, kdy pracuju jen do čtyřech, to totálně vygradovalo. Šla jsem o čtvrt na šest, jsa objednaná k holiči na pět. Peklo. Museli kvůli mě posunout celý rozvrh. Aspoň za něco užitečného si ten servis platím.
Nerada chodím pozdě, ale ten týden, co minul, to byl zářný příklad, že ať jsem dělala, co jsem dělala, chyběl mi čas.

Přitom by se dalo říci – čas – to je něco, co se ztratí, ztratíte-li hodinky. Je to veličina měřitelná, máte-li měřidlo nebo aspoň vidíte-li na slunce. Možná, že za mnou nestál chlap, ale v mozku se mi zbláznily neutrony a makaly moc rychle a některý běhaly moc pomalu. Nevím. Asi jsem se prostě hodila sama… Korunou všemu pak byl fakt, že jsem si práci vzala s sebou domů a vyzkoušela, co dokáže vzdálené připojení. To mě sice jeden den bral amok, protože mi prostě nešlo, ale v neděli, kdy zvítězil duch na hmotou (i když v tom případě je hmota značně zavádějící pojem – zkuste si ty kabelážní linky chytit pod krkem a zakroutit jimi) a já se připojila a udělala vše, co jsem měla v plánu. Libido si oddechlo. Konečně bylo hotovo.

Nakonec se v pondělí ukázalo, že to až zas tolik nehořelo… A tak jsem vklidu v pondělí seděla v práci, šmudlala si tam to svoje (zatím mám poměrně dlouhý poločas rozpadu přípravy) a užívala si klidu a toho, že za mnou nikdo nestál a nechtěl, abych trhla světový rekord v čemkoliv na čas… Jak milé… Tak příště, až zas začnu mít pocit, že fakt nestíhám, přečtu si tento svůj článek, pomedituju o životě a smrti brouka a budu si držet svoje pěkně pomalé začátečnické tempo. Hought.

Přípravy (na zlé časy)

Pořád mi to v práci slibují – že nebudu mít čas nic připravit na Vánoce, že budu pořád v práci a ať se na to připravím. Abych řekla pravdu – co chodím do práce, nějaké lážo plážo před Vánoci jsem nezažila. Přece jen jsou to hlavně svátky pro obchodníky, nic si nenamlouvejme. A to, že jste koupili dárek v srpnu na celé věci nic nezlepší.

Dobrá, řekla jsem si, nebude čas, nebude. Teď ale je a tak jsem před poslední neděli v listopadu zadělala na perníky. Dostala jsem zaručený recept na medové zázraky. Kilo medu, kilo mouky, nějaký cukr, vajíčka, soda a koření. Čím dýl se to odleží, tím líp. Prima. První volný večer jsem měla stejně až za týden, takže to bylo jedině dobře.

Už samotné zadělání těsta a jeho mísení byl zážitek, lepilo se to jako blázen. Chtěla jsem použít muže coby mísiče, ale fakt to nešlo, tak jsem hnětla sama. Pak jsem to jakž takž uložila do mísy, dala do ledničky a celý týden po večerech chodila na různé setkání a těsto leželo a leželo. Pak přišla neděle podvečer a to je ten správný čas na pečení perníčků. Pekli jsme to z poloviny množství. Dodá se tam dalšího půl kila mouky, to už se to hněte-válí lépe. Máme samé boží veskrze vánoční perníčkové formy – netopýr, žralok, mořský koník, autíčko a muchomůrku. Jablko a hruška jsou snad největší klasiky, které máme.
První plát se vyválel fakt krásně. Vykrojili jsme tvary, naskládali na plech, šup to do vyhřáté trouby. A další plech a vykrajujeme a skládáme. Mrknu mezitím do trouby a nestačila jsem se ani leknout – perníčky nadskočily tak, až mi srdce poskočilo, ovšem tvary se slily do jedné placky, skoro a jen semo tamo se na plechu vyskytovala nějaká dírka, která prozrazovala, co zůstalo ze žabičky a kytičky.

Tak jsem to honem vytáhla, ztlumila troubu, zapracovala více mouky, tvary jsme skládali dále od sebe a byli jsme opravdu taková pěkná manufaktura. Šlo nám to tak pěkně od ruky, až jsem tomu ani nechtěla věřit. Upekli jsme celou krabici a to nás ještě polovina čeká příště. Výsledky snažení jsou na přiložených fotkách.

Doufám, že jsem vás dostatečně tímto brzkým začátkem příprav na Vánoce šokovala (v práci jsem budila opravdu úžas) a doufám, že i vaše přípravy na zlé časy jsou tak sladké, jako ty naše.

Návštěva

Volejte sláva, tři dny se radujte, přijeli na návštěvu moji rodiče a neztratili se!! Juchuůů, juchuchůůů!!! Můj pseudotchán jim totiž půjčil navigaci a oni se tím celou cestu bavili a tak přijeli včas. Tedy – včas. Stihla jsem ve čtyři prchnout z práce, nakoupit v lahůdkách nějaké lahůdky (si dokážete představit ten účet), přijet domů, vyzout si boty, vyčurat se a byli tu. Juch. Dovezli úžasné domácí zásoby. Domácí okurky, nakládané zelí, med, brambory, houby (sušené), ovoce a zeleninu. A ořechy. A samozřejmě sebe. Paráda.

Zvládli jsme povečeřet ty dobroty, otevřít si to svatomartinské zweilgeltrebe a probrat ještě jednou všechny události, které jsme probírali před týdnem, neboť před týdnem jsem byla doma, že. Přáním mé maminky bylo navštívit v sobotu divadlo U Hasičů a tak můj muž milený zakoupil lístky a tak jsme se měli celý večer nač tešit.

V sobotu po snídani jsme vyrazili. V divadle U Hasičů totiž dávají ranní představení. Není to ani tak představení jako pořad a to přímo rozhlasový. Jmenuje se Tobogán a řadu let ho uváděl Tomáš Sláma. Ten bohužel zemřel a tak jeho pozici přejmul Aleš Cibulka a uvádí ten pořad ve slámovském duchu dál. Scénář je následující: V divadle sedí lidi a dívají se na hosty, kteří zde promlouvají na dané téma a toto je prokládáno živou hudbou, pokaždé jinou. Také témata jsou samozřejmě jiná. Pořad trvá hodinu a vysílá se živě. Diváci se smějí, sem tam mají komentáře, hosté poměrně zábavně vypráví a prostě je takové vtipné. Maminka ten pořad poslouchá týden co týden a živé vysílání s aktivní účastí si už dvakrát zkusila a vždycky se jí to líbilo, tak proč jí to nedopřát znovu.

Pěkné je, že lístek stojí dvacet pět korun (25,- CZK) a tím pádem to na přestavení vypadá jako srazu důchodců. Hole o sebe práskají jako divé, na záchodek fronta jako blázen a já, když tam jdu, jsem spolehlivě nejmladší divačkou. Přísahám Bůh. Ale pro máti cokoliv. Říká to i taťka a tak jsme to spolu tentokráte protrpěli od začátku do konce, protože to prostě no, nebylo ono. Malou tečkou pak byl oběd, kde mi brambory a smažený hermelín ohřáli v mikrovlnce dohromady a to jsme prosím byli ve speciálně vybrané hospodě.

Kafe a zákusek jsme si pro jistotu dali doma. Pak se celý rodičovský team nalodil, nasadil navigaci a odsvištěl zpět ku Olomouci, jsa u Prostějova napaden mlhou. Uf. Tak to máme za sebou, a teď ty Vánoce. Maje novou práci, bude to bojovka největšího kalibru.

Kdo koho učí

Ehm, nechci být nějak dotěrná, ale mám veskrze kacířskou otázku – pamatujete si ještě, co vás naposledy naučili vaši rodiče? Pominu-li fakt jako držet vidličku a nůž nebo chodit na záchod? (Oboje považuju za dosti důležité a nerada bych tímto tyto dovednosti ani ty, kdo vás je naučili, shazovala). Dokážete si vlastně vzpomenout, jestli vás vůbec naučili něco, co by se dalo ve vašem životě, tedy současném životě, použít?

Se přiznám, že jsem na tuto myšlenku narazila nedávno a fakt si nemůžu vzpomenout. Plést mě naučila babička, stejně tak háčkovat, zbytek jsem se naučila sama podle knížky. Malovat na hedvábí jsem se naučila sama, drátovat úplně sama, jen podle pár obrázků v Praktické ženě. O učení ohledně vaření-pečení nemůže být řeč, tak jsem si jako třetí ženská v domě prakticky neškrkla, a když už jsem vařila, tak sama, a podle knížky. No fakt, nemůžu na nic přijít.

S otcem jsme sázeli brambory a pak je zase na podzim vykopávali, ale to teď nepoužiju, stejně tak výroba moštu a/nebo vína, tak nic moc. No já nevím, není to úchylné?

No, ale teď přichází ještě horší otázka – co jste naposledy naučili svoje rodiče? Nebo prarodiče? NO? Já jsem před osmi lety učila otce používat exel. A world. Byla to, přátelé, marná tříhodinová práce, prostě to nešlo. Zatuhlý mozek. Odmítal základní principy. A pořád si všechno psal. Nechápal dynamické odkazy v oddělení Poslední čtyři použité dokumenty. Nechápal vzorce. Nešlo to. Dodnes mu ty jeho tabulky přepisují “kolegyně” v práci. Mamku jsem se snažila učit mailovat. Na dálku. Doma jsem jí řekla, jak má na co kliknout a ona to pak zkoušela v práci. Snažila jsem se jí vysvětlit princip sms zpráv. Jednalo se o naprosto zbytečnou práci.
Můj otec naučil babičku (osmdesát let) smskovat. Píše jako mladice. Když jsem to chtěla naučit babičku z maminčiné strany, ptala se mě, jak se na tom řádkuje. Inu, stará písařka na stroji.

Přiznám se, že dneska nevím, jaký je k mému článku závěr, ale někdy si říkám, zda rodičové mají ještě roli učitelů, zda ji vlastně kdy měli a i když je jasné, že jejich nejdůležitější rolí je nad námi bdít a být nám na blízku, jestli není škoda, že mě třeba moje maminka nenaučila třeba třenou bábovku nebo závin, abych pak mohla svým vnoučatům vykládat, že tohle mě naučila moje maminka. Tak, jak to vykládal děda, když pekl bramborový placky na plotýnce…

PS: Děkuji všem, kteří můj moralistický článek obohatili svými filozofickými komentáři. Sice tím pádem nikdo nepochopil, co jsem měla na mysli, ale moje chyba, měla jsem to napsat lépe.
Nechci, aby to vypadalo, že nějak shazuji zásluhy rodičů na mém (či čtenářově) bytí, jen jsem prostě na chvíli chtěla upustit od morálnosti a ptát se po fyzickém, leč zbytečně. Tak příště. Ale děkuji za vaše názory.

Žaludek na vodě

Upozornění: Nečíst těsně před jídlem nebo těsně po. Obecně pro silné povahy

To, že je v restauracích špína a nepořádek, vím dávno, pořad Ano, šéfe mi to jen potvrdil. Co jsem se přestěhovala do Prahy a začala se stravovat po hospodách a restaucích, podaří se mi tak jednou za měsíc vyhmátnout hospu, kde si dám něco, o čem pak mohu uvažovat ještě následující dva tři dny. Nikdy sice neodhadnu, co to bylo přesně, ale je mi úplně jasné, které restaurační zařízení to bylo.
Ta lepší varianta je, že mám průjem jako mraky, ta horší je, že se mi chce strašně blinkat, ale protože strašně špatně blinkám, tak prostě skoro neblinkám, jen mám nadřené žaludeční stěny a bolí mě pak celé břicho (a tělo) jako blázen.

Na průjem mám pár zlepšováků – nejlépe pomáhá alkohol co nejdříve po požití (infikovaného pokrmu) a pak ještě v průběhu léčby. Jistě, dalo by se to kompenzovat žaludečními kapkami, ale stoprocentně ten fernet vychází laciněji. Pokud nemůžete fernet, doporučuji becherovku (tu zase nemůžu já, ani slivovici, důvod je doufám nasnadě). Takový panák může zachránit bezesnou probděnou noc, ani nevíte jak.
Dobré je žaludek moc nezatěžovat, pokud máte pocit, že vám tam probíhá stěhování národů, doporučuju černý čaj, silnější povahy si mohou uvařit Pu-Er, ten je na trávení obecně velmi dobrý. Rozhodně nedoporučuju jít spát na lečno, jeden rohlík a kousek čokolády se vejde vždycky.
Další den je vhodné cokoliv suchého – pečivo se sýrem, na oběd vývar, rýže, lehké maso, na odpolední svačinku jablko, rozhodně se tím nedá nic zkazit. Další dny jsou pak jasné – do hospody rozhodně už nikdy nejít. V drsnějším případě zavolat na hygienu nebo kam se to teď volá, jestli by to tam nechtěli zkontrolovat.

Když dojde na blinkací variantu, a je to fakt tak špatný, že něco ublinknu, jsem tak nadřená, že bych si šla nejraději lehnout, což také obvykle udělám. Žaludek mám tak namožený, že do něj prostě nic nedostanu a vyspím se z toho, a pak stejný postup jako u lehčí varianty.

Nedávno – ve snaze držet basu, jsem byla se svými novými kolegyněmi v hospě, kde jediné, co bych si chtěla dát, je panák na stojáka. Dala jsem si rybu a málem jsem umřela, zachránila mě kamarádka Andrea, která mi ten večer koupila fernet a nějak jsem to přežila. Jinak se ovšem vedlo kolegyním, které si ten den daly výpečky se zelím a knedlíčkem. Ty, přátelé, prosraly noc, do práce přišly bledě zelené a už jsme do té hospody nikdy NIKDY nešly. Sice trochu draze vykoupené zkušenost, ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem držela hubu a krok a ten špatný je kuchař, nikoliv já – nová, která opovrhuje jejich pajzlíkem.

Tedy heslo nakonec – Čistota půl zdraví, čistota v kuchyni – zdraví celé.