(Dědovy) Bramborové placky

Jistě, to se napíše jednoduše jako facka – zavolám babičce a zeptám se jí, jak to děda dělal a pak to napíšu. Objevilo se několik drobností, které celý proces lehce zbrzdily – tak například vyhmátnout čas, kdy se babička nedívá na žádný díl oblíbeného seriálu, to byl jen malý oříšek. Když se to povedlo a vyjevila jsem babičce, co potřebuji, musely jsme nejdříve zavzpomínat na dědu a málem jsme se k tomu receptu nedostaly. A když už konečně ano, tak babička povídá: „Petříku, uděláš normálně bramborový těsto, vyválíš placku a usmažíš to na suché plotýnce. A je to“ Aha. Díky, babi. Takže jsme to pak musely rozebrat postupně, aby až vám to budu popisovat, to nevypadalo jako když to vaří mistr Babica, což bych opravdu nerada.

Po seznámení se se všemi úskalími přípravy jsou usoudila, že to fakt nejdřív vyzkouším a uvařím a pak to teprve napíšu, ostatně tak svůj web vede i Pan Cuketka. . Takže k dispozici je i pár fotek, viz níže.

Na bramborové placky potřebujeme brambory, čím horší céčka, tím lépe. Kilo brambor asi pro tři menší jedlíky. Dále jedno vajíčko, hladkou mouku a rozpuštěné sádlo. Co se nádobí týká – buď vlastníte takovou litinovou plotýnku, která se dává na plynové hořáky, aby teplo bylo rovnoměrně vedeno, nebo doporučuji pánev tefalovým nebo s jiným nepřilnavým povrchem.

Včil postup:
Brambory uvaříme ve šlupce a oloupeme. Natrouháme na hrubém struhadle a rozklepneme tam to jedno vajíčko. Dále se dáme do přidávání mouky a to tak dlouho, dokud z těsta nejde válet placka. Já osobně jsem to prostě zkusila, a když to nešlo, tak jsem přídávala dál a dál, prostě to záleží na těch bramborách, opravdu se to nedá odnadnout přesně, prostě je zde třeba uplatnit takzvaný odokysmus (nebo odokismus, nevím). Po té, co jde těsto válet, je třeba vyválet co nejtenší placku. Než se do toho dáme, je třeba rozhřát plotýnku nebo pávničku. NEMASTIT. Až je dost horká, položíme placku na pánvičku a smažíme. Až je platka suchá jako papír, otočíme na druhou stranu a opět smažíme do barvy, která je doma všeobecně dobře přijímána. Po dosmažení sundáme z plotýnky, dáme na talířek a položíme další placku na plotýnku. POZOR – technolotická poznámka – NEVÁLET placky dopředu, lepí to jako blázen pořád. A opět smažíme. Mezitím na talířku suchá placka, takže – rozpuštené sádlo a pírkama (mašlovačkou) tu placku tím sádlem potřeme. Po dosmažení další placky položíme suchou placku na namazananou, vložíme další placku na plotýnku a pomažeme dosmaženou suchou placku na povrchu. Tím se to pěkně promastí a zároveň to nebude úplně mastné a pěkně to zvláční.

Co na to:
Tradice velí – pomazat placku povidly a posypat mákem. Výborne je to s ostružinovou marmeládou. ALE – neberte to jako dogma, muž to měl s lisovaným česnekem a sypané sýrem, takže se s tím dá nakládat jako s langošem. Prostě jsem to dala na stůl, požádala ho, ať to ochutná a řekne, co by si k tomu dal. Spokojenost s tímto prostým jídlem byla opravdu velká.

Co je na tom nejhorší:
Lepí se to jako blázen

Počty:
Z kila brambor cca osm placek, po třech je člověk lehce plný, takže bych to byla jako základní měřidlo, kolik toho vyrobit.

Mám toto jídlo spojené s únorem, brambory pomalu začínají být dost zoufalé a nemůžete mít pořád jen kaši, že.

Good luck. Kdyby někdo rád napsal, jak se mu to povedla, budu ráda.

Stará láska nerezaví

(Stará láska, Nerez a vy – vždycky mě ta jazyková hříčka bavila, její prostá genialita je opravdu omračující )

Staré, chcete-li bývalé lásky – to je jako jizvy. Nikdy se to nezahojí úplně, a když už to není spoko vidět, vždycky jste ten/ta, kdo o tom bude vědět.
Přiznávám, že moje bývalé lásky mě trochu děsí v tom, že je NECHCI potkat. Protože ty rozchody nebyly pěkné ani milé, ale spíše tiché a trapné. Pamatuju se na pár horkých chvil, kdy jsem HO skoro potkala. Jednou jsme se minuli, zřejmě žijíce v tom, že o nás ten druhý neví. Stále mi v hlavě leží moje asi nejdrsnější scéna, kdy jsem v obchodě vytrvávala asi tak deset minut, než MU konečně přijela tramvaj a on bezpečně objel a já mohla jít čekat na zastávku na další. Peklo. A přitom, být v Americe, asi bychom se potkávali, usmívali se na sebe a představili bychom si svoje nové partnery a ještě si společně vyrazili na picknick. Asi. Nebo taky ne.

Někdy, když jdu do města, je to pro mě tak trochu bojovka – potkáme se, nepotkáme se? Proč bychom se potkávali. Náhoda je blbec… Obvykle na to nemyslím, ale jednou za čas to přijde a já modlím, abychom se nepotkali. Volně nacvičuji splývání s davem, spěchání, letmý úsměv plus letmý pozdrav stylem: Ráda tě vidím, ale sorry, už jsem tam měla dvacet minut být… a tak vůbec. Sice je to někdy vtipné, ale ne vždy, to nacvičování. Navíc – někdy zahlédnu někoho podobného a krve by se ve mě nedořezal. Nejdřív z toho překvapení, že ho potkám a pak z úlevy, že to není on. Jednou asi zapomenu dýchat nebo dostanu infarkt.

A vy? Bojíte se ji/ho potkat? Nebo jste drsní a chodíte spolu na oběd v polední pracovní pauze? Nebo nějaký osobní trik jak z toho ven? Nenechte se prosit a prozraďte, možná to mnohým přijde k dobru…

Perete ručně?

Vypadá to, že tkaniny tohoto tisíciletí se vydaly dvěma směry – jedny mužete prát, máchat, ždímat a žehlit, a druhé prát pouze ručně a to při třiceti stupních. Přijde mi to sice zvláštní, ale budiž, taková je doba.

S tkaninami prvního druhu nemám problém – pořád peru v mýdlových ořeších, pořád je to dobré a k prádlu maximálně šetrné, ale skupina Perte ručně mi fakt dělá problémy. Zcela otevřeně přiznávám, že prostě jednou za čas dovalím domů k máti balík něčeho, co si žádá ruční praní, protože mně to prostě nejde. A mamka je ráda, že mi může něco vyprat, jako za starých dobrých časů, když jsem bydlela na kolejích…

Ruční praní shledávám poněkud obtížným. Jednak na to nemám prostory – máme sice koupelnu pěknou jako obrázek, ale s tak pitomým umyvadlem, že to by jeden pohledal. A máchat to ve vaně? Ne, díky, nejsem blázen. Taky vlastníme pouze jeden kyblík a to ještě ke všemu jen desetilitrový, a v tom toho taky moc nenamočíte. Samostatnou kapitolou je fakt technika praní – ať to drhnu jako to drhnu, pořád tam tu špínu vidím. Na většině prášků/gelů na praní se píše, že jsou i na ruční praní, ale prát s nimi prostě nejde. Vždycky mi to přijde jako bojovka Kdo z koho – já a moje trpělivost versus špína, co je sice jen lehká, ale prostě nejde dolů.

Obvykle to vzdám. Prostě se na to vykašlu a mrsknu to do pračky. Osobně jsem otestovala skoro všechny druhy praní, které pračka nabízí – prostě jsem u toho seděla a dívala se, jak se tam to prádlo motá. Dva – ruční praní a praní spodního prádla, se ukázaly jako opravdu neškodné a tak je používám na ruční praní v pračce. Chápu, že se tím ta tkanina ničí, ale když vidím, co s tím prádlem provádím já, říkám si, že ta pračka už prostě nemůže být horší.

A jak jste na tom vy? Máte stejně jako moje máti prádelnu – tedy samostatnou místnost v domě, kde je vana jen na praní, pračka, různé škopky a nádoby na vodu a já nevím co ještě a mýdlo s jelenem nesmí ve vaší domácnosti chybět? Nebo si říkáte, že nic není nesmrtelné a perete to v pračce o sto šest? Anebo jste ti drsoni, co jdou s každou košilí do čistírny a nechají si to tam rovnou i vyžehlit? Někdy trochu toužím bydlet v Indii, kde je systém praní prádla organizován kastou „pradláků“, kteří sesbírají, vyperou, nezaperou, vyžehlí a vrátí za malý peníz vaše prádlo a je to bez problémů. Inu, není společnost jako společnost…

Babičky a dědečkové

Mám stále ve svých třeceti dvou letech obě babičky. Jedna bydlí s rodiči a druhá bydlí v MB, a k té jsme jezdívali na prázdniny a na chatu. Chatu má na Vranovské přehradě, a když to jde, tak je tam pokud možno pořád. Dlouhověkost babiček ukazuje, že ženy prostě a jednoduše dožívají vyššího věku, což je i statisticky potvrzeno, že ano.

Děda od babičky z MB umřel před šesti lety a vím o něm skoro všechno. Byl vyučený obchodní příručí, pak byl policajt a zabýval se hospodářskou kriminalitou a během války byl v Raichu nasazený na nucených pracech. Asi se tam německy naučil, protože německy mluvil až do konce života. Když se na chatě ocitl nějaký Němčour nebo Rakušák, obvykle ho přivedli za dědou a děda byl rád, že si s někým pokecá. To mám evidentně po něm, trochu ukecaná s cizinci. Děda měl babičku dosti rád a někdy jí vykal, což babička kvitovala s povděkem. Jediné jídlo, které uměl uvařit byly bramborové placky, na které dodám později recept, neboť je hodlám uvařit svému muži. Musím proto zavolat babičce. Ta je ráda pokaždé, když jí volám. Zeptá se mě, jak se mám, jestli se mi líbí v práci a pak už chce končit, protože si myslí, že provolám moc peněz. Recepty si sice moc často netelefonujeme, ale ten poslední – houbová omáčka, ten byl fakt skvělý a babička byla ráda, že to chci uvařit.

Druhá babička, to je trochu horší oříšek. Přece jen, tu jsme měli a mám s bráchou pořád doma a tak nám tedy, upřímně řečeno, není moc vzácná. Obávám se, že můj otec na to má podobný názor. Babička s námi prostě bydlí o té doby, co se naši vzali a tak to, hm, není vždy ideální, bohužel. A lepší už to asi nebude.

Zajímavé je, že o smrti dědy z této strany nevím prakticky nic. Pamatuju si ho z ranného dětství, jak u mě sedí na posteli s kloboukem a to je vše. Pak ještě pohřeb, ale jestli jsem na něm byla nebo ne, to fakt nemám ani šajnu. O dědovi se doma moc nikdy nemluvilo a já vlastně ani nevím, jaké bylo jeho povolání, co dělal za války, prostě nic. Jen, že po něm babička dostává nějaké peníze… No, docela smutné. Přiznám se, že vůbec netuším, zda se na to můžu doma zeptat. Jestli to není nějaké rodinné tabu. A ani nevím, koho bych se na to mělo zeptat. Asi příště zkusím svého otce, tomu je v poslední době hodně věcí jedno, snad by z něho nějaká informace mohla vypadnout…

Naopak můj muž má ještě jednoho dědečka, ale už žádnou babičku. Děda je z otcové strany a můj muž je jeho (dědova) živá kopie před čtyřiceti leti. Ti dva jako by si z oka vypadli a otec jako by mezi ně vůbec nepatřil. Děda už je hluchý, špatně chodí, ale při pohřbu babičky mi jasně nakázal, že mu mám tykat a říkat dědo, takže jsem vlastně získala dědečka na dalších pět let, nebo tak nějak.

Babičku za strany mužové maminky jsem sice nikdy nepoznala, ale zdědila jsem po ní takový malý poklad – dobovou bižuterii. Přinesla mi to tchýně v krabičce, když se mě předtím zeptala, jestli bych o něco takového měla zájem. Brala jsem to všema deseti a získala krabičku šperků, která o babičce mnohé vypovídá. Měla ráda perly a ty nemůžete nosit jen tak k ledasčemu. Taky si ty šperky sama někdy opravovala, evidentně se jich nechtěla zbavit, a protože některé kousky jsou v červené barvě, asi by mi byla dosti sympatická. Rozhodně jsem díky ní získala pár prima vintage kousků, které se dříve nebo později budou hodit, buď na součástky nebo jak celek.

I když nadávam na důchodce, kteří se nechtěji v MHD sednout a říkám si, co sakra dělají v ranní špičce a trochu brzdí provoz, nakonec (nebo nejdřív) si řeknu, že přece jen jsem to něčí dědečkové a babičky, a že bych taky nechtěla, aby jim nějaká mladá znepříjemňovala život…

Tož asi tak. Sláva dědečkům a babičkám a mějme je rádi.

Haity a Dominikánská republika – chudí jako kostelní myši

Byla jsem v Dominikánské republice v roce 2007. Je to malý stát sousedící s Haity, s tím, kde se odehrálo zemětřesení s děsivými následky. Říkat o této zemi, že je rozvinutá nebo snad BOHATŠÍ než právě Haity je dle mého naprosto nesmyslné. V Dom.republice jsou sice hotely a místa vhodná na pobyt cizinců, ale jet osamoceně do hlavního města bych si tedy netroufla ani náhodou. Ve vnitrozemí jsou lidé někdy tak chudí, že když si jdou koupit cukr, tak si vezmou lžičku a koupí si třeba jen dvě lžičky toho cukru, protože na víc nemají peníze. Nevím, jak vypadají jejich obydlí uvnitř, protože jsem prostě z morálního hlediska odmítkla očumovat něčí příbytek. Spíš jsme se zakecely s kámoškou s dětmi, které nám ukazovaly svoje sešity ze školy – jeden sešit představoval dle mého vlastnictví asi dvou až tří různých dětí a jednoduše se ve škole dědil. Děti do školy chodí ve stejnokrojích, které v mnohých případech dostanou od vlády, školní docházka je povinná.

Jedno z výletů bylo „Safari“. Jeli jsme kolem třtinového pole, kde byla taková kovová bouda z vlnitého plechu, něco jako na nářadí nebo tak něco, myslela jsem si. Ukázalo se, že je to příbytek pro lidi z Haity, kteří tam přebývají. Jsou to trpěná komunita, o které nikdo neví, nikdo se o ně nestará a vydělávají asi tak dolar denně právě sběrem cukrové třity. Cukrová třtina vypadá jako hubehná kukuřice a její stonek je po oloupání sladký. Takže ho pořád cucají všechna děcka místo lízátek a bonbónů. Haiťané jsou jednou za týden prohlédnuti lékařem, zda mají všechny ruky a nohy a to je vše. Taková naše ÚKáčka.

Takže jestli Haity postihlo zemětřesení, tak bych osobně řekla, že tam se může posílat peněz kolik chce, stejně to bude málo. Jestli jim ty jejich chatrný baráčky spadly na hlavu, tak je to dosti zásadní neštěstí, a jestli si stěžují, že tam mají málo zahraniční pomoci – tak to chápu. Je to v Karibiku, dopravit tam cokoliv stojí statisíce EUR a je-li krize, není skoro kde brát. Jakkoliv bych chtěla říci, že mě to mrzí, mám pocit, že moje tři stovky poslané na jakékoliv konto, ani ty milióny, které tam nacpe kterákoliv organizace, jim prostě nepomůžou. Je to smutné, ale je to tak.

Můžete psát, že jsem nehumánní, že nemám srdce, ale před tímto faktem se prostě nelze schovat a pokud to tak nezačnou média podávat, budeme se cíti vinni všichni do konce našich dnů…

Přiložila jsem pár fotek…, TY jsou z Dominikánské republiky…

Jenom jednu

Skoro bych mohla tuhle scénku zkopírovat CTRL+C a pak vkládat CTRL+V do libolného času a prostoru, kdybych měla tu schopnost.

Sedím v nějakém MHD. Přistoupí někdo staršího věku. Odhraje se toto: Někdo věku mladšího v sobě zmobilizuje veškeré morální zásady, vykašle se na to, že bude zbytek cesty stát a nabídne staršímu člověkovi svoje místo. A starší člověk se na toho mladšího člověka podívá, dost často ho poplácá po ruce nebo po zádech nebo po rameni a řekne: „Jen seďte, já jedu jen jednu stanici.“
Domnívám se, že mladší člověk by si v této chvíli nejradši naliskal, že se na to radši celé nevykašlal, protože jeho laskavost je totálně omítnuta a co více – to odmítnutí vidí půlku MHD a říká se, že se na to nevyškašlal. Často ještě vidím, že nabízené sedadlo zůstané prázdné a ten, kdo ho v dobrém úmyslu uvolnil, si na něj pak ani nesedne.

Je mi těch mladších lidí upřímně líto. Já jsem takto „naletěla“ několikrát a kašlu na to. Prostě je mi to jedno a když si ti hůlhaři a penzisti chtějí sednout, ať si řeknou, ale sami si za to můžou. Tady do nás všichni dvacet let perou Pouštějte starší sednout, tak je všichni pouští, ale se mi zdá, že někdo zapomněl těm starším říci, že slušné je nabízenou pomoc/židli přijmout…

(I když chápu, že to mají jen jednu stanici a že než si sednou, už by vystupovali, ale kdo to má na nich poznat…)

Hledá se hlodavec osmák

Děcka, neříkejte mi, že to nepude. Při denní průměrné návštěvnosti osmdesáti lidí by se přece mohl najít jeden laskavý chovatel, jedna ochotná chovatelka, která by mohla vyřešit následující problém.

Moje kamoška má osmáka, to je jakých myšo-hlodavec stádového typu – tedy je rád ve skupině. Moje kamoška měla pěkný párek čtyřletých osmáků, z nichž jeden bohužel na Vánoce spáchal sebevraždu skokem z prvního patra na hranu schodu a uhynul. Druhý osmák zůstal sám. Je mu smutno jako blázen, protože mu chybí zasebevražděný kamarád. Situace má dvě řešení:
1) Samotného čtyřletého osmáka může kamarádka včetně klece a žřádla darovat ke stejně starému osmákovi (klukovi), kterému se stala podobná trágoška nebo do malého stádečka (sorry, nevím, jak se jmenuje stádo u hlodavců), HLAVNĚ aby nebyl sám.
2) Přijme ke svému osmákovi podobně starého osmáka, který je sám a bude tak mít zase pár.

Zatím to vypadá beznadějně, všude jsou jen mladé kusy nebo si toho starocha nechce nikdo vzít. Kdybyste chtěl někdo udělat dobrý skutek už takhle v lednu, piště na pe-tul-ka@seznam.cz, Váš dobrý skutek bude po zásluze odměněn i z mojí strany v podobě oslavného článku. Předem díky.

DOPIS

JUCHUUUUůůůůůůůů

Juchůůůů

JOOOOWA

JUPIIIIII

!!!!!!!!!!

Ať žije stát !!!!!!!!

Ne, dobrá, nemusí mi nikdo říkat, že povečeřet rybičky v octovém nálevu a následně si dát Hagen-Dache s příchutí pralinka je šílené. Vím to. Ale slavit se musí!!!!

Joooo.

Byla jsem dneska na poště. Byla jsem tam ráda. Přišel mi totiž DOPIS z Úřadu práce. Juch. A tam psali, že mi to dají…. Jupííííí. Dostanu odstupné. Vyplacené. Jupííčko. Pojedeme na Bali. Do Vídně. A do Provance.

Napsali mi odpověď na moji poníženou žádost o výplatu platu a odstupného – souhrnně mzdových nároků, o které jsem přišla, když jsem přišla o svoje minulé zaměstání. Źádost jsem podala po vyhlášení konkurzu firmy a do měsíce a půl bylo rozhodnuto. Asi to mám už i na účtě, ještě jsem to nestihla zkontrolovat.  Je jasné, že se nejedná o malou ale ani o velkou částkku, na tu letenku na Bali by to fakt stačilo, na zpáteční pro dva asi taky. Není to samozřejmě celá dlužná suma, ale řeknu to upřímně – i když by to byly poslední prachy, které od státu uvidím, díky za ně.

*

Večer jsem viděla televizní noviny, dlabali jsme u ní to výbornou zmrzlinu a poněkud mě zamrazilo, když jsem viděla schodek státního rozpočtu a to, že velké procento tvořily výdaje na nezaměstnanost, a tedy jsem k tomu tak trochu svou troškou přispěla, ale i tak jsem panu Janotovi poděkovala a zbytek té katastrofální reportáže sledovala s již chladnou hlavou.

Kraus (Ivan)

„Prosím Tě, až budeme v knihovně, připomeň mi, že si mám půjčit něco od toho Krause, Ivane, ne Honzy, ano?“ požádal mě nedávno můj muž. V knihovně se obvykle potkáme uvnitř, každý se pohybujeme ve svých oblíbených sekcích a někde se potkáme hned a někdy třeba až za půl hodiny, přijde na to, ale je to příjemně napínavé, ZDA a JAK. Tentokráte jsme se potkatli u přechodu mezi hlavní částí a částí pro audio a jen jsem po něm loupla poznámku: „Ten Kraus“ a jeho „JO“ jsem slyšela jen z povzdálí.

Netušila jsem, co se za touto nevinnou poznámkou skrývá. Doma se ukázalo, že Ivan Kraus, dosud pro nás spisovatel neobjevený, jest spisovatelem a popisovatelem svého života, velmi kvalitním, čtivým, vtipným a neobyčejně milým, kdybych se nestyděla, použila bych slova lidským.

Následující dny byly naplněny hlasitými čtenými ukázkami z knihy Číslo do nebe a následně Udělej mi tichoučko, které četl nejprve můj muž a po něm i já. Zážitky z rodinného života Krausů po válce a během komunistické vlády by mohly býti hořké, nebýt laskavého přístupu rodičů, díky němuž toužím mít za otce pana Krause a toužím, aby mou maminkou byla paní Krausová. Pamatuju si večery, kdy jsem usínalu buď s předčítáním příhod nebo za mužova neutuchajícího smíchu. Krásné usínání to bylo…

Asi je Ivan Kraus pro mnohé čtenáře již dávno objevený, ale náš domácí čtenářský klub to bylo příjemným osvěžením stejně jako ten Ir Bateman, kterému u nás vyšly dvě knížky, naprosto dokonalé a než přeloží další, tak to bude zázrak.

Ať už nový rok začínáte s jakýmkoliv zážitkem, s novým přítelem, knihou nebo receptem, přeji Vám všem příjemný začátek. Berte to jako takové netradiční PF 2010, protože i staré objevené věci mají v životě místo a to je myslím dobře. (Hádám, že i prodejci v anticích na to mají stejný názor).

Vdova (slaměná)

Jsem na týden slaměnnou vdovou. Skoro bych dodala juch. Vánoční svátky se díky nové práci smrskly na povinne dny volna, které jsem zčásti trávila v Praze, vklidu a bezpečí se svým mužem a dost jsme si to užívali, zčásti cestováním k rodičům a zase zpět, protože jsem musela v pondělí do práce.

Slaměná vdova sice evokuje večírky, skleničkami se starými kamarády a kamarádkami, nákupy a sledování romantických filmů, realita je ovšem daleko prozaičtější – makám jak barevná. Tímto si samozřejmě nestěžuju ani náhodou, ale mám toho hodně a tak jsem rozhodla, že se na dva dny ukážu doma a u tchýně a pak alou zpět a zařezávat. Muže jsem zanechala u jeho rodičů a tak zatímco on konečně může každý den do noci pařit na počítači, pít a plkat s kámoši, u čehož já tedy rozhodně být nemusím, já chodím na půl deváté do práce, a když to jde dobře, tak jsem v půl deváté večer doma a večeřím.

Nákupy stíhám jen v obchodech, které mají do desíti do večera. Měla jsem v plánu doma trochu poklidit, ale asi to zůstane na Tři krále nebo tak něco.

I tak vedu příjemný osamělý život proložený takovými divnými příhodami. Například jdu domů, mám v rukou klíče. Přede mnou jde chlap, do toho samého vchodu evidentně a jde jen dva kroky ode mne. Odemče si vchodové dveře a pak je zase pečlivě zavře mně doslova před nosem. Máme fakt pitomý vstupní dveře, k jejich otevírání potřebujete kurz fitness a mazanosti zároveň, takže než jsem to zase otevřela, chlap došel k výtahu. Naprosto nechápu, co tím sledoval, ale větší příklad hulvátství jsem neviděla. Přitom mu bylo evidentně přes 60, tak jsem aspoň řekla, že mi mohl nechat otevřené, ale evidentně jsem mu nestála ani za půl slova. Ještě, že bydlíme v prvním patře a ani náznakem jsem nemusela použít výtahu.

Nebo v úterý ráno – tato krátká historka mě dosti pobavila – nějací chlapi zametali sníh na protější zastávce. Byli dva a přišel k nim třetí a začal shrnovat sníh od zastávky pryč, protože „Tudy chodí lidi, ne, sakra?“ Dobrá úvaha, říkala jsem si, konečně někdo myslí. Ne však na dlouho – evidentě vedoucí této party mu řekl, že mají zametat od zastávky směrem NAHORU a ne dolů. A tak borec s myšlenkami podlehl borci s pokyny a šel shrnovat sníh do míst, kde opravdu nikdo nechodí.

Dneska je Silvestr. Jsem ráda, že nemusím řešit žádné chlebíčky a houstičky a šampáňo, pěkně si v deset zalezu do postele a s tou skvělou knihou od Ivana Krause (o něm bude ještě určitě řeč přečkám toho oslavování imaginárního zlomu času. Tak ať už to dneska budete trávit jakkoliv, pěkně si to užijte.