Dneska ráno jsme zaspali. Bylo to krásné. Konečně jsem se po víkendu a minulém týdnu vyspala. Opravdu. Celý minulý týden jsem seděla v práci a dělala objednávky nebo faktury. Do devíti do večera v pondělí a úterý a pak normálne do sedmi ve stredu, ve čtvrtek byl večírek, takže do dvou do rána a v pátek jsem se snažila být výborná paní lektorka na soukromé hodině malování na hedvábí. V sobotu byly nákupy a v neděli šití. Nespala jsem špatně, ale stejně jsem byla vzhůru dřív než mi bylo milo… Divné, toto, ale co s tím? Nic.
Ale dneska, dneska to bylo jiné. Ráno zazvonil budík, rychlostí blesku jsem ho vypla a chrupala jsem až do chvíle, kdy můj muž milený otevřel oči a zjistil, že je světlo a že já tam pořád vedle něho ležím. “Zaspali jsme…” A sakra. To jse moje chyba, říkala jsem si v duchu a hrdě jsem se k ní přihlásila. Tak jsme se vyčůrali, oblékli a bez snídaně vyrazili vstříct pracovním dobrodružstvím. Vtipné bylo, že po osmé hodině jelo asi tak 3X víc lidí, než jsme zvyklí, takže byl autobus narvaný a metro totálně nacpané. Ale co.
Do práce jsme přišli relativně včas. Usmívala jsem se, tvářila se, jako bych na devítku chodila dnes a denně a uvedla do provozu nový pracovní noťas. Kolezi v kanclu dovalili cukroví, takže byl i nějaký ten ranní cukr, a pak jsem se jala, příjemně vyspaná, věnovat pracovním výzvám.
Sice nezaspáváme moc často, ale toto byl mistrovský kousek. Obvykle vstávám ve čtvrt na sedm, dneska – 7:50. Vyspala jsem se ovšem opravdu výborně a to mi jen tak někdo nevezme. Sláva budíkům.
