V obchodech vládne pořádek. I v těch největších hrabárnách je všechno poskládané, pěkně urovnané. Prodavačky zákazníka nechají prohlédnout zboží, AŽ PAK se ho přijdou zeptat, zda mohou s něčím pomoct nebo něco poradit. Milé. Této služby jsem využila v Peek&Coppemberk, kde jsem dámě řekla, že chci kašmírový svetr, šedý, a ona mi jich během pěti minut snesla asi deset, takže jsem jen zkoušela a říkala – jo, ne, jo, ne. A to v cenovém rozpětí od dvaceti EUR po sto EUR. Prostě služby každý den.

Když už prodavači neumí anglicky, mluví na vás německy tak jako tak a buď se chytnete nebo ne. Nakupování bot asistoval můj muž, který překládal, ale zvládnout to šlo tak jako tak, protože buď mi ty boty byly (naya, super), nebo ne (nein, danke). Jestli někde nějaká ochranka byla, tak velmi nenápadná, rozhodně nás nikdo nesledoval jako potenciální zloděje.

Sem tam jsme měli problém s platbou kreditní kartou. Oba máme (zatím) Českou spořitelnu a někdy to prostě tamní terminál nebral. A nedalo se s tím nic dělat, jen to platit cash. Ale i tak to bylo milé, oni se omlouvali, usmívali a lidsky se to vyřešilo.

Rozhodně malý nákupní výlet doporučuji, je to téměř na pětníku, pěkně se všude dostanete a třeba nám to EURo klesne…

Pak jsme zamířili do tamního parku, kam jsme ovšem nedošli. Na vině jsem byla částečně já, protože mi bylo zima jak prase, částečně počasí, protože zrovna snězilo. A to tak, že hodně. Nedaleko parku se nacházelo Muzeum hygieny, které bylo záložním plánem, a tak jsme ho využili. Vstupné cca 8EUR, šatna grátis, záchodky grátis a naslouchátko zálohou za občanku, jinak taky grátis. Ptáte-li se, co se může vystavovat v muzeu hyegieny, odpovídám – vše, co se týká člověka. Jak žije. Jak miluje. Jak se rozmnožuje. Jaké ho postihují choroby. Co má rád. Co rád nemá. Výživa. Smysly. Prostě všechno. I když české sluchátko-průvodce neposkytovalo zdaleka tolik informací jako německy psané popisky, přece jen to bylo dost a dost. Opravdu důkladně jsme byli seznámeni se vším, snad i s tím, co jsme nechtěli a jak se ukázalo, to jsem byli teprve v polovině. Neb po části výstavy stálé následovala výstava dočasná, toho času tématika – SPORT. Kdybych byla opravdu hnusná – KULT TĚLA. Jaká byla historie, jaké sporty, co kdo kdy na jaké olympiádě. Do toho skákačky, váha, měřič výšky, ukázky aerobiku, ukázky různých bláznivých věci, kterými lidé posilovali svoje tělo a tak vůbec. Dlouhé, pěkné, vtipné, podrobné. A anglicky. Aspoň že tak.

Pro ten den jsme měli tedy domuzeováno (ostatně muzea zavírají v pět a byli čtyři), tak jsme se šli ohřát do tamního obchoďáku a říkali si, že možná, že Technické muzeum je podrobné a pěkné, ale kam se hrabe na tohle. Obávám se, že stále máme co dohánět. Ale jsem ráda, že naše muzeální budoucnost bude vtipná a interaktivní.

Ubytování jsem zařídila v Holiday Inn, a zde se nám vyskytl druhý kámen úrazu celé výpravy. Ten první se nám vyskytl už ve vlaku, neb bdělý průvodčí české strany zjistil, že na jízdence mého muže, kterou jsem kupovala před net, je chyba a číslo jeho in-karty nesouhlasí s číslem na jízdence. Krve by se ve mně nedořezal. A to jsme ještě nedorazili ani do Ústí. Pěkné. Tvářila jsem se ovšem velmi nekompromisně a borec řekl, že nás tedy jet nechá, ale že Němci jsou na to háklivý, takže to prostě nechá na nich… Super. Za německými hranicemi přišla kontrola. Přátelé, nechci být nějak zaujatá, ale takhle nějak by mohla vypadat bachařka v německém ženském lágru kdykoliv v dějinách. Uff, řekla jsem v duchu a šla do toho po hlavě. Vyšla na chodbičku a tam dámě pomalou angličtinou vysvětlila, co se stalo, jak mě to mrzí a co s tím budeme jako dělat. A víte co? NIC. Prostě dáma řekla: This is OK. No problem. A bylo po problému.

Na druhou stranu kámen v úrazu v hotelu byl rázu trvalejšího. Při jasném rozumu objednala jsem já důvěřivá společnou postel. Bo jsme manželé,že ano, a ještě stále nám nevadí spát v jedné posteli. Tedy až na světlé výjimky – a to – když je společná matrace. Pérová. A tady byla. A nejen matrace, ale i peřina. A ku*va. No, nějak jsme to přečkali, ale řeknu vám – never more. Myslím, že spaní na vodě by bylo klidnější. Ráno jsme snídali s kruhy pod očima a těšili, vyloženě jsme se těšili na naši velkorysou domácí postel, kde má každý svoji matraci 1,1 m širokou a 2 m dlouhou (takže se na to nedá koupit žádné povlečení a nic, ale zato se výborně vyspíme).

Drážďany jsou milé město. Vybombardované. Co tam zůstalo je krásné, historické, staré a pokud možno dobře konzervované, upravené a velmi opěvované. Navíc – Drážďany mají velikost Brno (Brno toto bere samozřejmě jako lichotku, že ano) a tak se dá pohodlně téměř všude dojít lehkou nohou. Jezdí tam šaliny, e, tramvaje a je to příjemné místo na nakupování. Takže co více si přát.

Zwinger je od začátku své existence koncipovaný jako sbírkový palác umění, jeho zakladatelé shromáždili většinu uměleckých děl během padesáti let a prostorách galerie-obrazárny můžete strávit dlouhé dny prohlížením holandských mistrů, italských virtuózů štětce a německých precizních děl. Je to krásné, je to dlouhé a bude se vám to líbit. Část obrazů je opatřena i anglickými popisky, část (díky Bohu) ne (protože jinak bych tam fakt byla celý den). K obrazárně v jednom vstupném (10EUR) je ještě zbrojnice, kde je možné vidět super boží zbraně, nad kterými se vám bude zastavovat dech, a to bez ohledu na to, jestli se vám líbí palné nebo chladné zbraně, a bez ohledu na to, jestli se vám zbraně líbí vůbec. Protože to, co tam mají, to jsou řemeslné kousky par excellence a jsou proste dech beroucí, nemůžu si pomoct.

Tak toliko na úvod, o Muzeu Hygieny a Muzeu dopravních prostředků zase příště.

Uhádnete, kde jsme byli na povánočním výletě?

Krátce popíšu – místnost je vyhřátá na čtyřicet dva stupňů Celsia, každý má svoji podložku, ručník a láhev vody, je bosky, pokud možno v plavkách nebo v kraťasích a tílku. Prakticky na tom nezáleží, propotí se to stejně durch. Sestava obsahuje cviky v daném pořadí, cviky se opakují vždy dvakrát za sebou. Jednou v minutovém a jednou v půl minutovém intervalu, pořadí cvíků se nemění.

Předříkáváč (rozhodně to není předcvičovač) stojí a stupínku a popisuje, co se má s kterou rukou a nohou udělat, kam ji vložit, jak ji napnout a tak vůbec. Prostě – dosti klasická jóga v lehce rychlejším tempu, proložená sem tam dechovými cvičeními.

I když to nevypadá, dá se to přežít. Dá se přežít jak ranní tak večerní hodina, dá se to udýchat, ustát, ucvičit, že to někomu nepůjde hned napoprvé je jasné, takže cviky existují v lehčí a těžší variantě. Že jste začátečník je jasné po prvních dvou cvicích, navích předříkáváč se na to obvykle zeptá na začátku.

Říkala slečna recepční, že je to tak zdravé, že mají celou snůšku nastávajících maminek, coby „vedlejší“ efekt celé metody.

Co mě na celém cvičení trochu děsí jsou dvě věci. Za prvé – ti, co cvičí déle nebo prostě hodně velké procento je tam totálně až asketicky hubených a to včetně předříkávačů. Oni sice píšou – dvě až tři hodiny nejíst před cvičením, ale některé dámy tam vypadají, že nejedly vůbec. Pánové tak – jedna-jedna. Jeden hubeňour – jeden trochu oplácanější… Za druhé – zdá se, že je to dosti masová záležitost. Na lekci, která začíná v šest nás bylo tolik, že na mě párkrát ukápl pot někoho zcela jiného. I když si myslím, že kapacita jest omezana, nemyslím, že to někdo nějak výrazně sleduje… Což myslím bylo až skoro na škodu…

Jestli se potíte v sauně patnáct minut, tak tady se potíte asi tak minut osmdesát a slaný pot z vás teče proudem, je to docela masakr, o tom žádná, ale rozhodně se potí všichni a na dotaz zda je tam smrad odpovídám – no, asi ano, ale mám dost starostí sama se sebou, abych se tam naštelovala a vydržela v té které pozici, takže mě nějaký smrad fakt moc nezajímá a navíc je tam spíše takové klima než cokoliv jiného.

Takže je-li zájem zkusit něco nového, voilá. Pár informací třeba tady nebo tady.

Ernesto – můj žák – konečně dostal práci. Po roce shánění a učení se česky dostal práci v anglické firmě (jakýto paradox) a tak jsme usoudila, že je třeba to oslavit a tak jsem navrhla, že půjdeme na večeři. Jo, jasně, souhlasil on, a tak slovo dalo slovo a vyrazili jsme týden po oznámení události. Sraz na nejfrekventovanějším místě celé Prahy na IPPavlova se nakonec povedl, ale jen tak tak. Nyní odbočím a pak se zase vrátím k popisu události.

S Ernestem jsme měli konverzaci jednou týdně, cca 2 hodiny. Čaj jsem si platila sama, sem tam jsem ho nechala ho zaplatit, snad jednou jsem platila za oba. Přece jen nevydělávat a ukázat pohostinnost a dobrou vůli neškodí nikdy.

Když jsem se potkali, řekla jsem mu rovnou, že nemám žádné peníze a on, že si jen vybere z bankomatu a šli jsme. Místa byla poměrně vzorně rezervována, dali jsme si cibulačku a tatarák a kecali. Připravila jsem vtipnou hru – na papírky jsem napsala různá česká slova jako mochomůrka, podšívka, kněz a Ernesto měl hádat, co znamenají. No, nejdřív argumentoval tím, že taková slova on nikdy v životě potřebovat nebude, pak tím, že neví, co znamenají a po delším čase se dal přesvědčit a hráli jsme.

Jo, ještě – jako gratulaci k nové práci jsem mu koupila knížku Pan Kaplan má svou třídu rád. Znalci pochopí nadsázku, ostatní čtenáři, kteří knihu neznají, si ji okamžitě půjdou půjčit nebo koupit.

Večer se blížil ku konci… Kývla jsem na servírku, naznačila že Platit a Dohromady a když dáma přinesla účet, tak se stalo toto:
Na celkovou částku cca 500 korun Ernesto vytáhl 250 korun, dal je na stůl A díval se významně na mě a ťukal prstem na účtenku, že ať vysolím ten zbytek. KRVE by se ve mně nedořezal. BOŽE! Málem jsem se propadla do země. V tu chvíli mi došlo že:
- emancipace má své meze
- jsem na tu večeři hold pozvaná nebyla
- Ernesto je na peníze
- getleman by tohle nikdy neudělal
- se dnes vidíme naposledy, protože po tomto trapasu mu nehodlám věnovat ani minutu svého času zdarma
- že jsem naprosto v prdeli, protože karty neberou ani omylem a že hold budu muset říci, POŽÁDAT, aby to tentokrát zaplatil ON a že já příště (bez ohledu na to, že žádné příště už hold nebude).

Přiznávám se vám, že ani nevím, jak jsem dojela domů. Byla jsem totálně rozhozená a od té doby jsem se s mladíkem neviděli, asi 2x mě požádal o nějakou radu v e-mailu, ale věřte mi, že z mých odpovědí kapaly RAMPOUCHY, jak byly chladné. Když jsem to vyprávěla ještě více emancipované Charlotte, byla hotová úplně a řekla o něm několik velmi ošklivých vět.

Tož tak. Ať máte v novém roce pěknější zážitky a bacha na emancipaci.

Paradoxně jsme u rodičů dospěli ke stavu, kdy já jim kupuju dárky a oni mi dají peníze a ať si něco koupím. Taky kupuju dárky pro rodiče mého muže, taky je někdy i brain-stormově vymýšlíme a já to pak někdy realizuji a někdy taky ne. Dárky pro sebe a pro svého muže konzultuji se svým mužem, takže se žádné překvapení pod stromečkem nekoná. Díky Bohu! Bo v práci není v tomto ročním období o překvapení nouze, takže jsem ráda, že aspoň na Štědrý večer je to jistota.

Obvykle musím do práce i po svátcích, čti – po Vánocích, takže doma u rodičů jsem obvykle jen na otočku a to jich ještě nemám tolik, co můj muž. Ale aspoň se stavím u bráchy, Malý Kája roste jako z vody a tak s ním blbnu a trochu si hrajeme, kreslíme a chodíme na procházky, ať si mě taky užije… a já ho. Ostatně za chvilku bude chodit do školy a nazdar teto z Prahy…

Pravda je, že v práci je relativní klid, řeší se jen ty opravdu důležité věci a nechodí moc e-mailů, ale umím si svátky představit i v lepším podání (k Vánocům jsem dostala balík japonských látek odtud, tak by šila, až by se od šicího stroje kouřilo…, no nic, tak v lednu). Letos jsem byla ale spokojená s jídlem, lehká ryba, lehká dýňová omáčka u švagrové a překvapivě lehké jídlo i doma u máti, no, aspoň že tak…

Jak je vidno, nejsem prostě vánoční typ. Jsem letní typ s mořem a pískem, koupáním a tak vůbec a tohle mi fakt nejde pod nos. Navíc jsem měla pocit, že to veselí s pohřbem pana prezidenta Havla nějak neštymovalo a taky to počasí je takové, no skoro jarní. Ať tak či tak, je to za mnou a ještě nějak přetrpět ten Silvestr a ať žije nový rok (hodně zdraví a peněz).

Ale dneska, dneska to bylo jiné. Ráno zazvonil budík, rychlostí blesku jsem ho vypla a chrupala jsem až do chvíle, kdy můj muž milený otevřel oči a zjistil, že je světlo a že já tam pořád vedle něho ležím. „Zaspali jsme…“ A sakra. To jse moje chyba, říkala jsem si v duchu a hrdě jsem se k ní přihlásila. Tak jsme se vyčůrali, oblékli a bez snídaně vyrazili vstříct pracovním dobrodružstvím. Vtipné bylo, že po osmé hodině jelo asi tak 3X víc lidí, než jsme zvyklí, takže byl autobus narvaný a metro totálně nacpané. Ale co.

Do práce jsme přišli relativně včas. Usmívala jsem se, tvářila se, jako bych na devítku chodila dnes a denně a uvedla do provozu nový pracovní noťas. Kolezi v kanclu dovalili cukroví, takže byl i nějaký ten ranní cukr, a pak jsem se jala, příjemně vyspaná, věnovat pracovním výzvám.

Sice nezaspáváme moc často, ale toto byl mistrovský kousek. Obvykle vstávám ve čtvrt na sedm, dneska – 7:50. Vyspala jsem se ovšem opravdu výborně a to mi jen tak někdo nevezme. Sláva budíkům.

…no co Vám máme dlouze vysvětlovat. Furt někde lítáme a zanedbáváme naše milé čtenáře.
Furt se něco děje. Hlavní náplní dne je vytváření hodnot pro zaměstnavatele. A večer už není morálka vůbec na nic jiného, než se najíst, mrknout na jeden díl seriálu a jít na kutě a nabírat sílu na další a další marné boje s větrnými mlýny.
(pro zvědavé – zde odkaz na csfd – Impérium – Mafie v Atlantic city

A do této pracovní selanky se namotá návštěva rodičů z jedné i z druhé strany a máte zaděláno na bezvadný předvánoční stres.
Vrcholem všeho je pak vítěz v soutěži o nejdebilnější nápad roku – sobotní návštěva „vánočních“ „trhů“ na Staroměstském náměstí. Ale to si myslím, že je na zcela samostatný článek.
Jednou takhle v sobotu jsme neměli zrovna nic lepšího na práci, než jít omrknout zrekonstruovanou sochu Šišky a nááárodní památník.
Zde si dovolujeme předvést pár snímků z oné známé pražské dominanty…

Honza Šiška zezadu zezhora

a jeho věrný Šemík zepředu zespoda

Detail velmi revolučních dveří

Přímá telefonní linka do komunistického pekla

Tohle zbylo z toho zmrda co ho na Vítkově vystavovali

A pozor…to je on … Hrob neznámého vojína

Docela slušný výhled na Šiškov

A co by to letos bylo za reportáž bez panoramatické fotky

Fakt se mě neptejte proč se to jmenuje Kolumbárium. Nemám tušení, ale strýček Gůgl možná odpověď zná.

Díky za Váš čas a trpělivost.

Jsem tak strašně ráda, že si to neumíte ani představit. Můj život získal nový krásný rozměr, všechno je bá-á-ječné, příjemné a super. Nic není problém a den může mít třeba padesát hodin a naši můžou přijet na návštěvu ještě jednou anebo já nevím co, dneska to prostě neva. Tím pádem budou vánoční čas v práci opravdu příjemný.

Dneska vyrobím (upeču) nějaké zápisné a ať žije KANCL č.2.