Rebelství na Velikonoce

Není rebelství, jako rebelství. Jasně, jest vzorným příkladem rebelství přijít na místní ples v kostované flanelové košili, odrbaných džínách a rozvázaných teniskách, ale je na zamyšlenou, zda se jedná o rebelství, či pouhé nectění pravidel. Chápu, příkladně odsuzuji a myslím si své.

Když jsem tedy byla na Velikonoce doma, a když mi bylo sděleno, že ta zábava, co bude u nás v BuP v sokolovně není žádný žert, ale novinka Velikonoc na dědině, neváhala jsem ani chvilku. Tedy – neváhala jsem, že půjdu a v čem půjdu. Že půjdu se svojí švagrovou a jejími dvěma kamarádkami, mi přišlo podružné, jsem už dospělá a můžu sama chodit kam chci, leč neváhala jsem zejména nad tím, v čem půjdu – jasně, je to nabíledni, šla jsem v šatech. Půjčila jsem si je od již zmiňované švagrové, tmavě modré delší koktejlky, k nimi naušnice, make – up, brož po babi, zlatou kabelku, polobotky na podpadku a vy, rebelové ve flanelové košili, mě můžete milovat.

Pravda, zábava, na Velikonoce a ještě u nás na dědině byla…, abych to vyjádřila slovy klasika – nesmělá. Vstupné 90 kaček, šatna za pět, pivo za 25 a panák dle míry obliby od 20-40 korun, dával tušit, že co se ušetří na šatně, to se propije, co se zaplatilo na vstupném, to se neprojí, tudíž žádné občerstvení nebylo. Kapela Kameron byla sofistikovaná zábavová kapela, vlastní tvorba ani cizí ji nebyla cizí a zpěvák mě vyloženě potěšil, protože v době mého příchodu byl (zřejmě) jediný starší než já, ten chlap za mixákem se nepočítá.

Dlouho to vypadalo, že se tančit nebude (nuda), ale nakonec se to jakž takž rozjelo (v sále zhasli) a kapela si svůj potlesk zasloužila, bubeníky, ty já mám nejradši, se fakt snažil a zpěvák zpíval nadmíru dobře. Takže dobrý. Pravda, jen, co se sál zaplnil, kapela usoudila, že je čas si oddychnout (hádám, že zpěvák musel nabrat dech) a tancující/hrozící publikum odešlo hulit ven a pít do pekla pod pódiem.

Vzdala jsem to o půlnoci. Jakkoliv byla společnost prima, v šatech a botech se pařilo skvěle, přece jen mě ráno čekali ti moji panáčkové a ti se sice ptají, kde jsem byla večer, ale už se neptají, v kolik jsem šla spát a naopak se ptají, proč ještě nevstáváme, v 6´35″…

Každopádně děkujeme pořadatelům, skupině i zpěvákovi, rebelství forever a příště to snad bude o trochu míň nesmělé a o trochu více zábavné…

Reklamy
Published in: Nezařazené on 1 dubna 2018 at 13:03  Napsat komentář  

Nemocný

Před dvaceti jedna dny:

Onemocněl manžel, evidentně angína, takže lékař, antibiotika, ležím a nechte mě umřít.

Před devátecti dny:

František, ten starší – nebylo mu dobře, teplota, blinkání, nechutenství, leží a nic neříká. Pak se objevili pupínky, na jazyku pupínky, takže lékař, v kombinaci s antibiotiky na streptokoka v krku pátá nemoc, ležím, nechte mě umřít.

Před deseti dny:

Jiřík, ten mladší – kašel. Pak teplota, nechutenství, leží, spí. Lékař se nekonal, je prostě nemocný, ležím, mám prsty v puse, je mi prima, ale NIC po mě nechtějte. Jakýkoliv pokus o konfrontaci ohledně léků, pití, jídla nebo smrkání končil děsným řeven. Nechte mě být, nazdar.

Před čtyřmi dny:

František, ten starší začal kašlat. Pak teplota, pak nechutnství, pak postel a co víc – přestal mluvit. Leží, doktor se zatím nekoná, blinkal jen jednou, nepije a spí. Je bílý jako stěna a je tak hodný, že čas od času zapomenu, že je vůbec doma.

 

Do toho manželovi dochází volné dny a tak já chodím do práce na odpolední, od 16:00 do 20:00, dopoledne hlídám. Usoudila jsem tedy, že je čas povolat posily a tak dorazí děda (můj taťka), a trochu jim zvedne náladu, ještě se jeden volný lístek v regiojetu našel, díkyBohu.

Co si budeme nalhávat, nemocné děti jsou sice hodné, nezlobí a leží, ani chleba nechcou, ale že by to muselo trvat už téměř měsíc, to fakt nemuselo…

Doufám, že vaše dny jsou rušné, dětí vzorně zlobí a vy chodíte do práce řádně a včas.

Published in: Nezařazené on 25 února 2018 at 12:53  Napsat komentář  

Pozdě, ale přece

„Tati, přijedeme na víkend, můžeme?“

„Jasně, Peti, přijeďte, jdu troubit babičkám na poplach“

Za dva dny:

„Tati, nepřijedeme, František je nemocný, osypaný, peklo“

„Dobře, odvolávám poplach, babičky budou smutné…“

Za další dva dny:

„Tati, kašlu na to, František je zdravý, vzorně zlobí, přijedeme!“

„A sakra, tak já jdu troubit zase na poplach, to budou mít babičky extra radost…“

 

A tak jsme přijeli. Sbalila jsem klukům každému jedno tričko na převlečení, pyžamko na spaní a vyrazili jsme vlakem (jistě, že RegioJetem) do Olomouce. Z Prahy jsou to silné dvě hodinky, nekupte to, dortík za deset a „jodurt“ za 35 korun. Taťka nás vyzvedl v Olomouci, celý šťastný, že jsme dorazili a babičky taky šťastné. U rodičů doma to už kluci pěkně znají, ví co a jak, jsou tam hračky po synovcovi a tak, takže pohoda… Než jsem odjela, mrkla jsem se na web, zda je fakt ten ples – masopust a na poslední chvíli jsem si sbalila boty a šaty.

Doma jsem taťkovi řekla, že večer půjdu na ples, zda pohlídají kluky… Ukázalo se, že oni všichni, včetně mého bráchy, si mysleli, že mi to řekli, že je ples a počítají se mnou… Řekla jsem jim, že nevím nic, ale šaty a boty mám. A tak jsme odpoledne přichystali občerstvení pro masky (chleba se sádlem a škvarkama šel na dračku jako první), teplý čaj nezajímal nikoho, zato taťkova domácí pálená ano. Letos byly masky takové současné – lego panáčci, Baba Jaga z Ivánka, Marfuška i Nastěnka, kočička, zbouchnutá selka s kočárkem a tak. Byla zima jako na severním pólu, takže muzikanti jeli na samospoušť, masky tančily rády, bo se aspoň trochu zahřály, a já nakonec taky.

Večerní ples byl výborný. Brácha, který si mě tradičně bere pod ochranné křídlo, jakkoliv to nepotřebuji, domluvil super spolustolovníky, víno bylo tradičně příšerné  a kapela skvělá. Protančila jsem to skoro celé, ploužáky a lidovky beze mě, jinak jsem z parketu neslezla. Na našem plese se mi líbí to, že ať už máte oblečení jakékoliv, doma spoustu problémů, že přijdete s novou holkou nebo se starou, že ať už je vám dvanáct nebo šedesát, že vás to společenství pěkně vcutne a nepustí. Letos byly single maminky s holkami ne přímo na vdávání, paní G., která je už v důchodě nějakou dobu, byli ti manželé, co jim loni v létě umřel syn a tak… Prostě šli a nazdar. Tancovali všichni, bavili se všichni a pěkné to bylo, o tom žádná. Asi jsem si neměla dávat ty dvě vodky k tomu příšernému vínu, ale ráno bylo poměrně dobré, hlavně, že jsem odpoledne neblinkala ve vlaku jako posledně…

A tak jsme se sice ohlásili pozdě na návštěvu, sice jsem si pozdě přečetla, že letošním dress codem byla 80.léta, pozdě jsem se potkala s přijemnými tanečníky, ale i tak to byla velmi vyvedená akce a doufám, že příště se mi podaří koupit lístky do kupé, aby si celý vagón nemusel zopakovat lidovy, které chlapečci celou cestu do Prahy zpívali…

Slává masopustu a tradicím!

Published in: Nezařazené on 19 února 2018 at 13:52  Napsat komentář  

Z a Y

Pamatuju si to jako včera – na střední škole ekonomické jsme do předmětu Počítače dostali učitele z praxe. Byl to počítačový mág první generace, naučil nás úplně všechno a jeho první věta mi hlavou zní dnes a denně. Až začnete psát na počítači, začnete mít problém – uspořádání klávesnic QWERTZ a  QWERTY vás bude strašit navěky věků.

A měl pravdu. Asi tušíte, že velká písmena nejsou nic jiného, než seřazená písmena vedle sebe vlevo ve třetím řádku. Ona záludnost spočívá v tom, že někdy je nahoře Z a někdy Y. Je to dáno „americkým“ viděním světa, řekněme. Ameraničani mají svůj formát papíru, na který tisknou, svoje řazení dne a měsíce v datumu a svoje řazení klávenice.

A když sem tam omylem vyfasujete počítač, který má toto uspořádání jinak, než jste zvyklí a umíte psát všemi deseti, tak jste, s prominutím v prdeli, protože než se to přeučíte – alias než to přeučíte mozek, tak se zblázníte. Fakt zblázníte.

Továrna na krásu 2, kde teď už tři měsíce pracuju, má právě tuto jedinou vadu na kráse. Místo Z je Y a jsem v řiti jako nikdy. Protože když si pak sednu na standartní počítač, tak to už samozřejmě umím po novu a to mě dojímá ještě více – to si pak už nejsem jista vůbec, co píšu. Takže kolegyně v práci je bězně Yuyana, doma napsat email je prostě na zabití sama sebe a nedej bože, když mám napsat něco delšího – třeba článek pro vás. To bych z kůže vyskočila…

Pokud namítáte, že se to DÁ změnit, odpovídám ano – ale dva počítače sdílíme čtyři lidé, z nichž 3 jsou už na to blbé uspořádání zvyklí a i když vyměním klávesnici – anglická/česká, není to ono. Počítač je zahraniční provenience natolik, že nemá háčky a čárky, alias ěščřžýáíé, zato pěkně automicky píše číslice…

Je třeba si ovšem přiznat, že toto je praktickz jedinz yasadni problem, s kterzm se potzkam dnes a denne a pokud prijde na vec, tak ho proste ignoruju, inteligentni se dovtipi a na ybztek kaslu…

 

 

 

 

Published in: Nezařazené on 30 ledna 2018 at 16:34  Comments (1)  

První den

Od listopadu jsem nastoupila do nové práce. Od prvního listopadu. Něco jako Továrna na krásu II. Je to krásná firma v tom nejlepším slova smyslu. Nástupní den prvního listopadu. 1.11. Krásné, že?

Ráno jsem se sbalila (botičky, věcičky, blbostičky) a vyrazila. Dojela na místo určení, dostala se dovnitř. A pak došlo k zádrhelu. Nevím, jaký byl váš první den v práci, kolik jste zvládli trapasů (například jste šéfku považovali za uklízečku, flirtovali s vaším šéfem na záchodě, někoho jste oslovili špatným příjmením), ale asi je vám jasné, že je to trapas, který se zapíše zlatým písmem do Knihy trapasů a časem se z toho stane vtipná historka. Časem… Než ten čas uplyne, je to prostě trapas.

Moje trapná chvilku nastala poté, co přišel můj budoucí šéf a říká: „Dobrý den, já vás moc zdravím, jen se obávám, že my vás dnes nečekáme, vy máte nástupní den až zítra…“ Věřte mi, že krve by se ve mě nedořezal. V mém šéfovi taky ne. Sice jsme se oba snažili, ale byly to horké chvilku nejvyššího kalibru. Po chabém pokusu najít moji pracovní smlouvu v kanceláři, která vypadala, že tam vybouchla bomba, jsem se rozloučila, on mě vyprovodil a já jsem šla. Jestli to trvalo dvě minuty… nevím, ale asi mi budete věřit, že to byly jedny z nejhorších dvou minut mého pracovního života.

Šla jsem zase zpátky na MHD, cestou zavolala do pracovní agentury, co to jako má znamenat. Přinávám, byla jsem trochu hysterická, uznejte sami, že jsem na to měla právo… Pravda, když jsem celý problém vyjevila paní v pracovní agentuře, ani v ní by se v tu chvíli krve nikdo nedořezal… Peklo. Shodly jsme se, že mám jet domů, tady že mi dneska pšenka nepokvete, a ona že zjistí co a jak…

V devět jsem byla zpátky doma, koupila si koláč na obalení nervů, pustila si televizi a 10min nic nedělala. Pak mi zavolali. Můj šef. Že se omlouvá, ale došlo k nedorozuměmín, které se stane maximálně jednou za deset let. Že si něco dohodlo personální a něco měli dohodnuté ony, obě strany veřily ve svou pravdu a neměly důvod si ji ověřovat. Omluvu jsem přijala, řekla, že to se hold někdy stane a zda je vpořádku, že přijdu druhý den. Ano, to v pořádku je.

A tak můj druhý první den byl až druhého. Byl velmi dynamický a pěkný. Přeji vám tedy, aby až budete mít novou práci, byl váš první den opravdu prvním dnem, aby byl příjemný, s trapasy jen přijatelnými, abyste měli o čem vyprávět dětem a kamarádům.

 

Published in: on 5 listopadu 2017 at 18:55  Napsat komentář  

Zpátky ke strojům, už zase

Letos jdu už potřetí do nové práce. 1.11.2017. Do životopisu si předchozí dvě prostě nezapíšu, nemám náladu, abych vysvětlovala, proč jsem v jedné firmě vydržela šest týdnů, a v druhé měsíc a půl. Fakt je ten, že malé české firmy nejsou nic pro mě. Vždycky to skončí fiaskem, a je jedno, jestli ta firma zkrachuje, vyhodí mě nebo odejdu sama.

Je dobré vědet, že jsem korporátní dítě  a tento fakt si přiznat. Že jsem klidnější v silném zázemí, které je pěkně zařízené, pěkně vybavené počítači, židličkami, šuplíky, má to svoji štábní kulturu a šéfové jsou tak trochu autokrati, kteří si svojí za svým, jakkoliv blbým názorem/rozhodnutím. Ostatně tak trochu o tom korporace jsou. Vím, že se mi líbí smíšený kolektiv, cizinci s tím jejich jistým nadhledem, s tím jejich humorem a angličtinou, která je někdy stejně nemotorná jako moje (nebo jí není rozumět, protože jsou z Bristolu), a že mám ráda společné obědy, kde se řeší trochu práce a trochu, kdo je kokot a kdo není a co se dělalo o víkendu.

Asi mě neužije na teambuildingy, sportovní akce, ale kulturu beru. Vím, kolik času jsem ochotna práci obětovat a že zavřením dveří v kanceláři nekončí den, leč začíná život s kluky a končí mi úloha zaměstnance a začíná role mamiky, kamarádky a žákyně šicího kurzu.

Je dobré takové věci vědět, pěkně si je přiznat a další zaměstnání nechat aspoň trochu plynout, brát jak je. Držte mi palce, fakt bych byla ráda, kdyby to vyšlo, protože znovu začínat už by se mi opravdu letos nechtělo.

Tedy sláva životopisům, pracovním agenturám, rychlému pracovním trhu a mým dětem!

Published in: Nezařazené on 30 října 2017 at 15:03  Comments (1)  

Brousíme! Vykupujeme kožky!

„Brousíííme nože, nůůůžky! Vykupujeme kože, kožky!! Brousííííme-vykupujeme“

 

Nevím, zda se podobné volání – hlášení ozývalo i ve vaší dědině, ale u nás relativně pravidelně. V sobotu po o(bědě) se dědinou pomalou jízdou projel starý mercedes nebo wartburg kombík s ampliónem na střeše, rušil popolední klid a vyřvával, že vykupuju a brousí. Otec měl nachystané kožky z králíka a pár nožů, co si neuměl sám nabrousit, babi pár nůžek, které nedržely ostří. Chlápek někde zastavil, nabrousil, vykoupil, odjel.

Co bych já za takového chlapíka dala minulý pátek. Ne, že by se mi na balkóně kupily kožky z králika, ale ztupila jsem si nůžky na stříhání látek. A jak teď trochu víc stříhám, tak se ztupení zhoršovalo, látky se cuckovaly a nešly hezky nastříhat. Jak se ukázalo – po dotazech u paní učitelky šití a u pana kadeřníka – existuje osvědčená možnost dát si nabrousit nože nebo nůžky do prodejny nožů kousek od Spálené, tam vám to vezmou a za 14dní vrátí ostré. Ale v obchodě to přebírají nějaké ženské, takže nemluvít přímo s brusičem. A to se mi moc nechtělo.

Tak jsem se vydala najít druhý brusičský obchod v Karlíně. Prý kousek od Florence. Za dopoledne jsem si skvěle zahrála pohádku o slepičce a kohoutkovi, kdy mě posílali od čerta k ďáblu a brusičtví jsem nenašla. Bože, co s tím? Fakt jsem svůj záměr nehodlala vzdát…, a tak jsem to zkusila jinak.

Na Florenci je obchod Kutil. Je to znamenitý obchod. Tam vám prodají tank nebo matičku na jeho opravu. Poradí, přeměří, vymyslí, pracuje tam četa skvělých chlápků s výborným smylem pro humor, ochotní a milí. Fakt nekecám, já tam chodím ráda a pravidelně, protože tam mají kde-co. No, tak jsem se tam šla zeptat, jestli i brousí. K obsluze jsem „vyfasovala“ takového mladíka. Ten se červenal, jen jsem se usmála. Řekla jsem, že potřebuju nabrousit nůžky, jestli to dělají. Mladý pán vytáhl brousek a pry, že to ještě nikdy nedělal. Ten dvojsmysl mu svítil z očí, nesmělost jím přímo cloumala. No, říkám mu, já bych to potřebovala nabrousit, ale nůžky jsou to drahé, fakt jste to nikdy nedělal? Borec, že ne, ale že se zeptá, jak se to dělá a nabrousí mi to. A taky, že jo. Sice se u toho styděl a byl opravdu nesmělý, ale po 3min mi předal ostré nůžky, nechtěl nic zaplatit a tak jsem poděkovala, neskonale vděčná, že to je hotové. Pán řekl, že se aspoň něco naučil a že napříště to už bude umět a já jsem šla.

Nůžky stříhají výborně. Ale kdybyste měli tip, kde se brousí „profi“, v Praze, byla bych vám neskonale vděčná.

 

Published in: on 5 července 2017 at 09:46  2 komentáře  

Revolta

Každé období má své nezbytné. Chození do práce vyžaduje přesnost, řád a pořádek. Styl a charizma. Aspoň já to tak vidím. Takže vždycky s make-upem, vždycky lodičky na přezutí, suknička, punčošky, halenka. Furt krásná.

No jo, jenže když to skolčilo, přišla revolta. Chodím nenamalovaná, protože reprezentuji sebe pouze jako matičku. Oblékám cokoliv, co se může nosit na doma, na písek a do lesa zároveň. Na naplánované schůzky chodím všas, nikoliv předem. V autobuse nepouštím nikoho sednout (obzvláště zákeřné) a čtu utopistické sci-fi (Daemon a teď Metro 2034).

Doufám, že mě to časem přejde, každopádně teď si jdu umýt vlasy…

Published in: on 2 července 2017 at 14:19  Napsat komentář  

Odchod

Když odcházet, tak s grácií. Prostě žádné pálení mostů a psaní ošklivých emailů, jsme přece jen dámy a bussiness first. Takže co. Takže jsem po pátečním vyhazovu přetrpěla pondělí, kdy jediné, co jsem si opravdu, ale opravdu přála, bylo propadnout se do země. Přišla paní výkonná personální, představte si taky jen na 6h a taky nic nestihla, ajajaj a pak jsem šla večer s kamarádkou Lucy na pivo a Lucka říká – ale vždyť tam nemusíš chodit, přece. A to mi dodalo. Přece tam nemusím chodit… No jo, jenže je tam spousta rozdělané práce, spousta nevyřízených emailů… Blablablabla. No, ale tak co. Ještě nikdy jsem nic takového neudělala, všechno je jednou poprvé, tak co už.

V hlavě jsem to všechno smíchala a upekla a udělala to následovně. V úterý jsem do práce šla. Cestou jsem koupila dvě kytky. V kanceláři jsem si dovolenku, protože světe div se, ale za ty necelé dva měsíce jsem tam nějaké volno měla, zavolala pár lidem, co jsme spolu byli v uzším kontaktu, že to balím, napsala Out of office email. Po obědě rozdala květiny šéfce a kolegyni, odevzdala dovolenku a řekla, že už nepřijdu. Předala jsem, co jsem mohla, napsala výpověď ve zkušební době, odevzala klíčky, mobil, heslo do počítače, zaklapla dveře a šla. Nazdar.

 

Published in: on 22 června 2017 at 07:17  Napsat komentář  

Splátky

Dlužím vám článek. Ale dluhy se mají platit. Tak to zkrátím a napíšu to rychle a zběsile, jo?

JO! JO! JO!!!! JO! Vybrali si MĚ! MĚ!!! Jupííííí!!! Endorfiny stříkají na všechny strany, protože jsem našla práci. No, spíše – práce si našla mne. Někdo z nějaké personální agentury našel můj profil, který odpovídal zadání zákazníka, že hledají na půl úvazku zkušeného logistika s angličtinou a to já jsem. Juch. Po telefonním rozhovoru s agentem jsem to štěstí mohla rozdávat. Pohovory proběhly dva – jeden v agentuře, jeden ve firmě a za deset dní jsem nastoupila. Na práci jsem se po čtyřech letech těšila jako nikdo. Pracovala jsem jako drak. Makala na objednávkách jako blázen. Kluci ve školce. Manžel napůl smířený s celou situací, moji rodiče připraveni přijet hlídat případné nemocné téměř na zavolanou.

 

Ale?

 

Ale po dvou měsících se ukázalo, že to prostě nepůjde. Že je výkon funkce neslučitelný s výkonem funkce maminky, neboť 25h, na které jsem byla uvázána, neodpovídaly množství práce, které se tam vyskytlo. „Moje“ účetní se ukázala jako poněkud někdo jiný než se na první pohled zdálo. Program, ve kterém jsem pracovala, umožňoval kroky, o jejichž návratnosti se dalo byť jen pochybovat. V Anglii stěhovali sklad. Objednávky nebyly tři denně s dvě řádky, ale sedm nebo osm s pěti až osmi řádky. Do toho papírování, telefonování, odpovídání a konec pracovní doby ve dvě se ukázal jako směšná věc, která nevoněla pod vousy nikomu. Začalo se to celé hroutit, dva pohovory, které mi optimismus do žil nevlily ani náhodou, stres, zmatek, chyby, děkujeme, jste milá ale NE.

A tak to předposlední týden v červnu skončí. Mně čekají dva měsíce prázdnin, a neříkejte, že si mám hned něco najít. Prostě to musím rozdýchat, nadechnout se, „uklidit si“, užít si ty svoje sladké chlapečky, a vůbec. Protože jestli něco, tak když vám někdo takhle šeredně vezme vítr z plachet, tak to chvilku trvá, než si přiznáte, že to možná až zas tak vaše vina nebyla, že snažit se někdy prostě nestačí, a že na to máte přátele a bývalé kolegy, vlastně taky přátele, aby vám řekli – KLID, drahá, jsi dobrá, my to víme, ty to víš, nepanikař a dej si chvilku pohov.

Asi se vám to taky už možná někdy stalo, nebo stane. Obávám se, že se tomu nedá vyhnout a i když všichni říkají, že je to cenná lekce, já osobně bych řekla, že je to lekce pěkně drahá…

 

Published in: on 18 června 2017 at 16:36  Napsat komentář