Brousíme! Vykupujeme kožky!

„Brousíííme nože, nůůůžky! Vykupujeme kože, kožky!! Brousííííme-vykupujeme“

 

Nevím, zda se podobné volání – hlášení ozývalo i ve vaší dědině, ale u nás relativně pravidelně. V sobotu po o(bědě) se dědinou pomalou jízdou projel starý mercedes nebo wartburg kombík s ampliónem na střeše, rušil popolední klid a vyřvával, že vykupuju a brousí. Otec měl nachystané kožky z králíka a pár nožů, co si neuměl sám nabrousit, babi pár nůžek, které nedržely ostří. Chlápek někde zastavil, nabrousil, vykoupil, odjel.

Co bych já za takového chlapíka dala minulý pátek. Ne, že by se mi na balkóně kupily kožky z králika, ale ztupila jsem si nůžky na stříhání látek. A jak teď trochu víc stříhám, tak se ztupení zhoršovalo, látky se cuckovaly a nešly hezky nastříhat. Jak se ukázalo – po dotazech u paní učitelky šití a u pana kadeřníka – existuje osvědčená možnost dát si nabrousit nože nebo nůžky do prodejny nožů kousek od Spálené, tam vám to vezmou a za 14dní vrátí ostré. Ale v obchodě to přebírají nějaké ženské, takže nemluvít přímo s brusičem. A to se mi moc nechtělo.

Tak jsem se vydala najít druhý brusičský obchod v Karlíně. Prý kousek od Florence. Za dopoledne jsem si skvěle zahrála pohádku o slepičce a kohoutkovi, kdy mě posílali od čerta k ďáblu a brusičtví jsem nenašla. Bože, co s tím? Fakt jsem svůj záměr nehodlala vzdát…, a tak jsem to zkusila jinak.

Na Florenci je obchod Kutil. Je to znamenitý obchod. Tam vám prodají tank nebo matičku na jeho opravu. Poradí, přeměří, vymyslí, pracuje tam četa skvělých chlápků s výborným smylem pro humor, ochotní a milí. Fakt nekecám, já tam chodím ráda a pravidelně, protože tam mají kde-co. No, tak jsem se tam šla zeptat, jestli i brousí. K obsluze jsem „vyfasovala“ takového mladíka. Ten se červenal, jen jsem se usmála. Řekla jsem, že potřebuju nabrousit nůžky, jestli to dělají. Mladý pán vytáhl brousek a pry, že to ještě nikdy nedělal. Ten dvojsmysl mu svítil z očí, nesmělost jím přímo cloumala. No, říkám mu, já bych to potřebovala nabrousit, ale nůžky jsou to drahé, fakt jste to nikdy nedělal? Borec, že ne, ale že se zeptá, jak se to dělá a nabrousí mi to. A taky, že jo. Sice se u toho styděl a byl opravdu nesmělý, ale po 3min mi předal ostré nůžky, nechtěl nic zaplatit a tak jsem poděkovala, neskonale vděčná, že to je hotové. Pán řekl, že se aspoň něco naučil a že napříště to už bude umět a já jsem šla.

Nůžky stříhají výborně. Ale kdybyste měli tip, kde se brousí „profi“, v Praze, byla bych vám neskonale vděčná.

 

Advertisements
Published in: on 5 července 2017 at 09:46  2 komentáře  

Revolta

Každé období má své nezbytné. Chození do práce vyžaduje přesnost, řád a pořádek. Styl a charizma. Aspoň já to tak vidím. Takže vždycky s make-upem, vždycky lodičky na přezutí, suknička, punčošky, halenka. Furt krásná.

No jo, jenže když to skolčilo, přišla revolta. Chodím nenamalovaná, protože reprezentuji sebe pouze jako matičku. Oblékám cokoliv, co se může nosit na doma, na písek a do lesa zároveň. Na naplánované schůzky chodím všas, nikoliv předem. V autobuse nepouštím nikoho sednout (obzvláště zákeřné) a čtu utopistické sci-fi (Daemon a teď Metro 2034).

Doufám, že mě to časem přejde, každopádně teď si jdu umýt vlasy…

Published in: on 2 července 2017 at 14:19  Napsat komentář  

Odchod

Když odcházet, tak s grácií. Prostě žádné pálení mostů a psaní ošklivých emailů, jsme přece jen dámy a bussiness first. Takže co. Takže jsem po pátečním vyhazovu přetrpěla pondělí, kdy jediné, co jsem si opravdu, ale opravdu přála, bylo propadnout se do země. Přišla paní výkonná personální, představte si taky jen na 6h a taky nic nestihla, ajajaj a pak jsem šla večer s kamarádkou Lucy na pivo a Lucka říká – ale vždyť tam nemusíš chodit, přece. A to mi dodalo. Přece tam nemusím chodit… No jo, jenže je tam spousta rozdělané práce, spousta nevyřízených emailů… Blablablabla. No, ale tak co. Ještě nikdy jsem nic takového neudělala, všechno je jednou poprvé, tak co už.

V hlavě jsem to všechno smíchala a upekla a udělala to následovně. V úterý jsem do práce šla. Cestou jsem koupila dvě kytky. V kanceláři jsem si dovolenku, protože světe div se, ale za ty necelé dva měsíce jsem tam nějaké volno měla, zavolala pár lidem, co jsme spolu byli v uzším kontaktu, že to balím, napsala Out of office email. Po obědě rozdala květiny šéfce a kolegyni, odevzdala dovolenku a řekla, že už nepřijdu. Předala jsem, co jsem mohla, napsala výpověď ve zkušební době, odevzala klíčky, mobil, heslo do počítače, zaklapla dveře a šla. Nazdar.

 

Published in: on 22 června 2017 at 07:17  Napsat komentář  

Splátky

Dlužím vám článek. Ale dluhy se mají platit. Tak to zkrátím a napíšu to rychle a zběsile, jo?

JO! JO! JO!!!! JO! Vybrali si MĚ! MĚ!!! Jupííííí!!! Endorfiny stříkají na všechny strany, protože jsem našla práci. No, spíše – práce si našla mne. Někdo z nějaké personální agentury našel můj profil, který odpovídal zadání zákazníka, že hledají na půl úvazku zkušeného logistika s angličtinou a to já jsem. Juch. Po telefonním rozhovoru s agentem jsem to štěstí mohla rozdávat. Pohovory proběhly dva – jeden v agentuře, jeden ve firmě a za deset dní jsem nastoupila. Na práci jsem se po čtyřech letech těšila jako nikdo. Pracovala jsem jako drak. Makala na objednávkách jako blázen. Kluci ve školce. Manžel napůl smířený s celou situací, moji rodiče připraveni přijet hlídat případné nemocné téměř na zavolanou.

 

Ale?

 

Ale po dvou měsících se ukázalo, že to prostě nepůjde. Že je výkon funkce neslučitelný s výkonem funkce maminky, neboť 25h, na které jsem byla uvázána, neodpovídaly množství práce, které se tam vyskytlo. „Moje“ účetní se ukázala jako poněkud někdo jiný než se na první pohled zdálo. Program, ve kterém jsem pracovala, umožňoval kroky, o jejichž návratnosti se dalo byť jen pochybovat. V Anglii stěhovali sklad. Objednávky nebyly tři denně s dvě řádky, ale sedm nebo osm s pěti až osmi řádky. Do toho papírování, telefonování, odpovídání a konec pracovní doby ve dvě se ukázal jako směšná věc, která nevoněla pod vousy nikomu. Začalo se to celé hroutit, dva pohovory, které mi optimismus do žil nevlily ani náhodou, stres, zmatek, chyby, děkujeme, jste milá ale NE.

A tak to předposlední týden v červnu skončí. Mně čekají dva měsíce prázdnin, a neříkejte, že si mám hned něco najít. Prostě to musím rozdýchat, nadechnout se, „uklidit si“, užít si ty svoje sladké chlapečky, a vůbec. Protože jestli něco, tak když vám někdo takhle šeredně vezme vítr z plachet, tak to chvilku trvá, než si přiznáte, že to možná až zas tak vaše vina nebyla, že snažit se někdy prostě nestačí, a že na to máte přátele a bývalé kolegy, vlastně taky přátele, aby vám řekli – KLID, drahá, jsi dobrá, my to víme, ty to víš, nepanikař a dej si chvilku pohov.

Asi se vám to taky už možná někdy stalo, nebo stane. Obávám se, že se tomu nedá vyhnout a i když všichni říkají, že je to cenná lekce, já osobně bych řekla, že je to lekce pěkně drahá…

 

Published in: on 18 června 2017 at 16:36  Napsat komentář  

Barter

Můžete si o barterových obchodech myslet co chcete, můžete si myslet, že je to odírání a že to někdy není win/win, ale myslím si, že opak je pravdou. Když jsem pracovala v Továrně na krásu, vyměnili jsme mastičky a voňavky za sušenky s Továrnou na sušenky. Zatímco my jsme už nemohli ty naše výrobky ani cítit, oni je nemohli ani vidět a tak byla výměna velmi vítána… Tedy až do doby, kdy některé kolegyně zjistily, že se jim sušenky vyrazily na bocích a zadku… Ale to už k věci patří.

Barter, to je vlastně taková výměna, která by měla potěšit obě strany. Standartně se používá při budování dobrých sousedských vztahů (ty mi posečes trávu mojí sekačkou, když tu já nebudu a sekačku si nech půjčenou, jak dlouho potřebuješ). Rozhodně mám v živé paměti králika od sousedů, který vyrostl z našeho jetele…

Nedávno se mi jeden takový barter povedl téměř mimoděk. Dostala jsem nedávno od kamarádky Jany šaty. Dvoje. Jedny byly odsouzeny k rozpárání od prvního pohledu, zatímco druhé byly krásné, téměř nenošené, hedvábné, s podšívkou šité na míru v Bankoku. Tedy – šaty  s příběhem. Roztříhat je byla věčná škoda, tak jsem je vzala nedávno na hodinu šití a tam je nabídla hlavní mistrové, alias její dceři. Paní mistrová souhlasila, že to doma vyzkouší a pak by se vidělo.

Týden nato se vidělo. Dceři byly šaty jako ulité, v bocích trochu zabrat a paráda je na světě. Byla jsem fakt ráda, že šaty došly svého osudu. Jenže  – jenže paní mistrová to tak nehodlala nechat a řekla, že mi za šaty nabídne 10h šití zdarma. Ups. To jsem fakt nečekala, říkala jsem si – maximálně hodinu, kdyby na to došlo…, ale spíše jsem za to fakt nic nechtěla… Nicméně paní krejčová na tom trvala a tak jsem usoudila, že není čas na vyjednávání a že to prostě vezmu. A tak jsem kývla a směnný obchod výhodný pro obě strany byl na světě. Juch!

Deset hodin zdarma, to jsou necelé tři měsíce, takže mám vystaráno do léta! Děkuji tedy Janě, sobě a paní mistrové a jestli se i vám povedla nějaká ta občanská výměna, pochlubte se v komentářích.

 

Published in: on 6 června 2017 at 21:14  Napsat komentář  

Co s tím?

Zamilovala jsem se. Znáte to – uvidíte ji vystoupit z tramvaje, tancujete s ním na večírku, popřípadě se spolu opijete a jste v tom až po uši. Zamilovaní a jediné, co se s tím dá dělat, je, počkat… Jistě, dá se tomu podlehnout a užít si to, ale strašně to bolí. Ostatně sami víte, o čem mluvím. Navíc konce jsou někdy náhlé, někdy pozvolné, někdy nečekané, a někdy, někdy to neskončí vpodstatě nikdy.

Samozřejmě vdaným ženám se dvěmi dětmi v/na zádech se to stát nemůže, takže moje zamilovanost má trochu jiný odstín. Zamilovala jsem se do Chinaski, naší hudební skupiny. Chinaski, hm, to je něco jako spolužák, kterého znáte od základky, všechny vaše kamarádky se mu vždycky smály, protože je trapný, akorád, že časem se ukázalo, že trapné jsou vaše kamarádky a ten kluk je vlastně prima. Můj muž vždycky tvrdil, že Chinaski jsou popíkáři pro sekretářky, takže jsem je brala tak, že si poslechnu a nazdar. No jo, ale když už jsem slyšela asi dvacátý hit, a shodou okolností je měla na mp3 u sebe, časem jsem se propracovala k prvním albům, poslechla si pěkně vklidu a asi 100x jejich texty a vím jedno – zcela jsem jim propadla.

Znáte to, jaké to je někomu propadnout – najednou na ní milujete úplně všechno – dírku mezi zuby, okousané nehty, jizvu a tak. I já jsem si v první chvíli říkala – tyjo, ty musím jít. Málem bych vzala útokem první obchod s CéDéčkama, který byl po ruce…, jenže se ukázalo, že po ruce žádný obchod s CD není a že doma ani nemáme žádný přehrávač, protože jsme ho před nějakou dobou prostě zrušili. Tak prr, nic, prostě jsem si nechala ty empétrojky, na YouTube si pustila jejich live koncert 20 let a litovala, že jsem si nešla zaskákat do kotle. No, příště…

Příště. Neboť některé lásky jsou tu nastálo a některé vám zmizí jako mávnutím kouzelného proutku, ale myslím, že kdyby z hudební scény zmizely Chinaski, už jen málokdo by mohl říct, že Podléhám, když jdu Vinohradskou třídou, jen těžko by se nám snívalo o Slovenském klíně, maje v hlavě Drobnou paralelu o Víně  a fak, že tu lítáme na První signální by už asi nikoho nepřekvapil.

Doufám tedy, že i vaše jaro začalo nějakou pěknou (ne)čekanou láskou, možnou jinou, než jste si mysleli… Tedy užijte si a já si jdu dát panáka, neboť mi sice Není do pláče, ale  něco ostrého by to v poslední době chtělo…

Published in: on 5 května 2017 at 12:05  Napsat komentář  

Kdo nám rozumí…

Nevím, jaký vztah máte k učitelům jazyků, potažmo angličtiny, vy, ale já mám jednoznačný – NENÁVIDÍM JE. Opravdu je nenávidím a celou školní i mimoškolní docházku jsem je v hodinách angličtiny nenáviděla. Může za to všechno, ale především fakt, že mnohdy byli opravdu dvě lekce přede mnou, přece jen výuka v 90.letech měla svoje rezervy. Jejich pedantské lpění na gramatických jevech mnou otřásalo do morku kostí.

Ostatně posuďte sami. Hodina obvykle vypadala takto: Dneska budeme probírat určitý a neurčitý člen. Super. První část probíráme the, druhou a. Pak souhrnné cvičení, kde se doplní buď jedno NEBO druhé. A pak třešnička na dortu – cvičení, kde se doplňuje jedno NEBO druhé NEBO žádné. Zde jsem končila hodinu prakticky v slzách, protože jsem to fakt nechápala. Jasně, jedna věc jsou pravidla, druhá, jak to vidím já, třetí fakt, že učitel zná výsledky z výsledkové učebnice pro učitele. Další hodina: Probíráme přítomný a předpřítomný čas. První část přítomný, druhou část předpřítomný a teď – ha – cvičení dle výše uvedeného mustru včetně třešničky na dortu. A co myslíte, že děláme další hodinu? Z obou probraných jevů si napíšeme písemku, kde střídavě doplňujeme určitý a neurčitý člen a hurá, k tomu cvičení na přítomný a předpřítomný čas. A co myslíte? Průser. Někdy jsem přemýšlela, že statisticky to vyjde lépe, když všude napíšu jen jeden jev a trefím se víckrát, než když budu „hádat“ a přemýšlet a netrefím se vůbec.

Bože. Nenávidím to dodnes. Učitelé, kteří nechápali, že to takhle půlka studentů prostě nepochopí. Nedá ani omylem. (Pravda, biflovací půlka se to naučila nazpaměť a nazdar, ale ti v reálu neřekli ani Ahoj, jmenuju se Markéta). Učitelé, kteří nechápali, že takto se fakt fakt fakt neučí. Ptáte-li se mne, kde jsem se tedy anglicky naučila, když evidetně ne ve škole, odpovídám – v práci. Kde jsem prostě opakovala to, co říkali do telefonu kolegové, opisovala půlky vět z předchozích emailů a co hlavně – mluvila s cizinci, kteří mi neutrhli hlavu za to, že jsem použila přítomný čas místo minulého v podmínce apod. Prostě jsem to příště udělala lépe a bylo to. Neboť nezlobte se na mě – vždycky na mě veškeré moje chyby v gramatice dělaly dojem, že mi za ně bude od rodilého mluvčího useknuta ruka v lepší a hlava v horším případě.

Proto musíte pochopit, že jako balzám, jako mana z čistého nebe na mně zapůsobila knížka, kterou jsem nedávno dostala. Jmenuje se Angličtina na rovinu. Napsal ji Angličan, rodilý mluvčí, chlap, který u nás, v Čechách, učí už 20 let angličtinu. Někdo, kdo šel do podstaty věci, naučil se česky, abych pochopil, proč a kdy děláme my Češi v angličtině chyby. Není to učebnice, není to teorie angličtiny ani nic podobného. Je to o tom, že autor čtenáři řekne, co bylo PŘEDTÍM, než se z angličtiny stal fenomén. Proč jsou některé věci tak jak jsou a na některé prostě neexistuje vysvětlení, berte to tak. Knížka, která se čte sama, a která vám odhalí úplně jiná zákoutí angličtiny než jste kdy čekali.

Bez ohledu na to, zda to anglicky mrskáte nebo spíše lámete – přečtěte si to, když už nic, skvěle se pobavíte. Ale věřte mi, věci jsou tam vyloženy tak názorně, že si aspoň půlku zapamatujete.

 

Published in: on 23 dubna 2017 at 19:40  Napsat komentář  

3 hodiny (odsouzence)

Jiřinkovi byly po Vánocích dva roky, a pořád jsme byli spolu doma. Pořád. Na hříště, nakoupit, ven, na motorku, pro šňůrku do textilní galanterie, na malý výlet a tak, ale už nás to asi oba přestalo bavit. Co naopak bavilo víc ho, byla školka, do které chodí František, protože jsem ho tam odváděla společně s malým bráchou. Takže – dost bylo maminky, jde se do školky.

Samozřejmě ne do státní, na to si ještě budeme muset počkat do září, ale do soukromé školičky, kam chodil František, když byl malý. Zavolala jsem tam, Jiřinka by chtěli a tak jsme šli oba do toho. Prvních 14 dní na dvě hodiny a pak oběd a spaní doma. No jo, dvě hodiny, ale buďtě sami někde v úplně cizím prostředí bez maminky a/nebo bez bráchy. Zcela nová situace pro malého panáčka, takže dvě hodiny byly pro něj nekonečné dvě hodiny čekání na maminku. Někdy jsem ho tam dala plačícího a stejně plačícího jsem ho vyzvedla, aniž by cokoliv snědl, vypil nebo vykázal nějakou jinou činnost. Po 14ti dnech to polevilo, udělalo se pěkně, pár dnů na zahrádce-hřišti a bylo to doma. Domluvila jsem se s paními učitelkami, že další týden zkusíme i oběd a tak to je doteď.

Už máme vychytané i CHOZENÍ do školky, sice jezdíme jednu zastávku autobusem, ale ten kousek už dojde pěšky sám. Předtím jsem ho musela nosit. Ve školičce je bez plenek (hurá), svačí a obědvá za dva, takže mi ten poplatek za stravování přijde velmi výhodný. Spí zatím doma, odpoledne jdeme pro Františka a pak jezdit na strojích, hrát na písek nebo aspoň na hřiště, ať žije jaro.

No jo, jenže co teď se mnou? Práci hledám intenzivně, ale zaměstnejte překvalifikovanou matku jako recepční…, že ano… Takže se mi najednou vyskytly 4x týdně tři hodiny volného času, se kterými můžu naložit JAK CHCI JÁ. Juch! Usoudila jsem, že to fakt nemůžu zahodit a musím s tím naložit odpovědně. Smála jsem se, že tak to mají odsouzenci – máš teď volno, tak si to užij, než tě zase zavřeme… A tak je jedno dopoledne věnováno úklidu, další psaní/odepisování, pak šití, dopolednímu výletu s kamarádkou apod. Prostě užít si to až do dna, bo jak se jednou někdo rozhodne mě vzít do kanclu, tak bude po legraci. A zase si přiznejme, tři hodiny je sice celé dopoledne, ale je to vždycky něco za něco, nicméně beru co je a fakt si to užívám. Sláva soukromému sektoru a nebojte se zaměstnat matky, ony vám to vrátí!

 

Published in: on 18 dubna 2017 at 11:41  Napsat komentář  

Uprchlík

Zřejmě v životě skoro každého manžela-otce nastane ta obáváná chvíle, kdy si matka jeho dětí řekne Dost bylo vyváření o víkendu, starání se a praní, a coby žena protřelá životem se rozhodne vyrazit si na víkend „bez chlapa a bez dětí“. Některé matky se rozhodnou po osmi měsících, některé, třeba jako já asi tak po pěti letech. No, znám i hořší případy, kdy matky nevyrazily prostě nikdy…

Masopustní veselí k tomu přímo vybízelo. Pravdou je, že víkend před tím byl na víkend „bez bab a bez dětí“ odeslán můj muž (a to doslava), takže víkendové volno bylo takříkajíc reciproční. Přiznávám, že jsem nejela někam do neznáma, leč k rodičům na Moravu. V B. u P. je každoročně masopustní průvod odpoledne a pochovávání basy – ples – večer. Jsem už velká a dospělá a na ples můžu jít klidně sama a tak jsem klidně šla.

Průvod jako takový byl moc pěkný, hodně původních účastnic má už děti, takže to bylo takové malé předvádění dětiček, ale byly tam i stálice, například moje paní ředitelka z mateřské školy, která mě tak ráda viděla, že řekla, že se se mnou musí obejmout a to už je co říct.

U našich se podává slané a kyselé občerstvení. Zavařené okurky, chleba se sádlem a škvarkama a letos i nějaká nakrájená krkovička. Kdo pořádá občerstvení, tomu muzikanti zahrají a masky zatančí kankán a jde se dál. Pro starší a otřelé povahy je připaveno i ostřejší občerstvení, ale s mírou, bo dědina má asi tak 100 zastavení a to si fakt nemůžete dát na každém panáka.

 

Ples večer byl moc prima a s přibývajícími panáky i příjemně divoký. „Garde“ mi dělal brácha se švagrovou, ale hudba byla natolik samotančící, že jsem prostě tančila pořád a nazdar. Jako vždycky máme na plese malý sraz se základky s Jardou a Markem, objeví se i Rosťa. Pravidelně chodí Lenka, ale ta se s námi nikdy nebaví. Obvykle se objeví i Beza, ale letos byl solidární a zůstal doma s těhotnou manželkou (jeho chyba). Ples se pěkně vinul, v pekle, kde se nalévá ostré, to pěkně houstlo a časem jsem už ani nemusela říkat, že piju vodku  : -). Na starost jsme s bráchou měli dohled na sousedovic Kubou (16 roků), požádala nás o to jeho máti, tak jsme jednou za čas došli k němu a jeho kámošům a říkáme mu: Kubo, ne aby ses ozřal, tvoje matka nám to zakázala! Kuba byl statečný, vydržel až do dvou do rána, kdy jsme spolu odebrali k domovu, jak to máti popsal doma: Chvíli vedla ona mě, pak zas já ji. Inu, takový je ten náš venkov.

Ráno bylo dobré, ale neměla jsem snídat, v RegioJetu se špatně blinká… Děkujeme tedy spolku, že to dal opět dohromady a příště zase.

 

Published in: on 20 března 2017 at 12:30  Napsat komentář  

Zpátky ke strojům

Zřejmě v životě skoro každé matky nastane doba, kdy si řekne, že dost bylo utírání zadečků, uklízení pokojíků a teplých večeří a rozhodne se vrátit do práce. Někdo se rozhodne po  osmi měsících, někdo, jako třeba já – po 4 letech. Znám i horší případy…

Můj návrat se koná v režimu „najdi si novou práci“, neb můj stávající zaměstnavatel pro mě žádné místo v současné době nemá a ani mít nebude, naopak, je třeba z administrativy někoho propustit, aby se ušetřilo na nákladech. No, jsem zvědavá, kdo to bude. Že pro mě místo nebude bylo evidentní už když jsem odcházela, bo nejsem mladá, blbá ani naivní, takže jsem s tímto stavem psychicky počítala. Když jsem si nedávno řekla Dost, jdu zpět, oprášila jsem ZASE životopis, dopsala svoje poslední působiště, zaregistrovala se na Jobs, stáhla si Práci za rohem do mobilu a teď posílám životopisy a píšu průvodní dopisy.

Nepíšu a neposílám jako zběsilá, neboť co si budeme namlouvat – potřebuju poloviční úvazek v okolí, přece jen „chod“ dětí bude evidentně na mně, takže nabídek není zrovna přehršel. A jsou-li, chtějí na tu pozici studentku VŠ s bohatými pracovními zkušenostmi, excelentní angličtinou (a bujným poprsím). (No, to jsem ale zlá, že?)

Takže vím, že v jedné doručovací firmě hledali někoho na výdej stravenek, například. Nekupte to, od 8-11, čistá hlava v poledne domů. Samozřejmě jsou tu i „jebavé“ práce jako analýza dat (BRRRRR), podpora týmu, recepční, asistenstky, super. Ale když jste nikdy nebyly recepční, asistentky ani podpora týmu, tak to vás samozřejmě nechtějí, že ano. Had žeroucí si svůj ocas.

Nicméně – já mám čas, ono to půjde. Doufám. Držte mi palce, a když se nezblázním, tak zase napíšu. Slibuju, Lenko.

Published in: on 28 února 2017 at 12:30  Napsat komentář