Černá středa

Jakkoliv by se mohla zdát středa minulého týdne nenápadným dnem, osobně ho považuji za jeden z nejkritičtějších tohoto měsíce. Začalo to už ráno, když jsem týrala své tělo na EMP (o tom ale jindy) a vzpomněla jsem si s činkami nad hlavou, že prádlo sice je v pračce, ale ta není nastavená, takže večer nebude (zase) vypráno. Maličkost, zdálo by se.
V práci to nebylo o nic lepší – na co jsem šáhla, to nefungovalo, nedalo se vyřešit a vůbec to bylo pro kočku. V poledne jsem si zavolala na gynekologii, do kdy že tam jsou. Přeochotná sestra řekla do pěti, já se zeptala – do pěti?, ona odpověděla do pěti a tímto jsme náš rozhovor ukončily.
Z práce jsem vypadla lehce po čtvrté, lehce po půl páté se vřítila na středisko, do čekárny a zde nikdo. Klepu, nic. Čekám, nic. Klepu znovu. Nic. OK, tak prostě asi dneska bylo málo pacientek a šlo se domů dříve. Celou věc ještě zcela zbytečně konzultuji s pí vrátnou, ale ani zde nenacházím žádné zastání.
Jdu na metro, přesednu na autobus a řítím se společně s asi stovkou lidí domů. Autobus narvaný k prasknutí. Najednou mi projede hlavou myšlenka, kde mám tak asi klíče od domu… Po krátké prohlídce už je celá věc jasná – mám je doma. Volám muži – ten ještě stále v práci a že pak jde do knihovny a až za hodinu bude doma. No, dobrý. Venku už bylo aspoň mínus deset a jen představa, že budu někde stepovat pět minut mi mrazila krev v žilách, což teprve někde čekat hodinu. Vsadila jsem tedy vše na jednu kartu – na královnu našeho patra – paní Ch. Je jí asi tak osmdesát let, hlava dobrá, tělo dobré a jsme kámošky od začátku, co jsme se přistěhovali.
Tak u ní zazvoním a přijde mi otevřít. SLÁVA, je doma. Vyjevila jsem jí celý svůj problém a zeptala se, zda si u ní můžu dát čaj. No jéje, pojďte dál. A tak jsem dostala nejen čaj, ale i vánočku, viděla jsem fotky její krkonošské roubenky, konečně si prohlídla apartní obývák s několika opravdu historickými kusy nábytku, velice příjemně jsme si povykládaly a čekání opravdu mile ubíhalo. Nabídla mi ještě chleba s máslem a že si můžu zatelefonovat z pevné, pokud potřebuji. S díky jsem vše odmítla. Muž mě vyzvedl za hodinku a bylo po celém problému. Konečně jsme si s paní sousedou pokecaly a jsem přesvědčená o tom, že i ona byla ráda. Na závěr za celodenní újmu jsem vyfasovala pytlík sušených jablek. Loupaných. A bio. Sice bez certifikátu, zato ručně a s láskou dělaných. Jsou výborné.
Tak doufám, že i vaše černé dny skončí tak příjemně jako ten můj, až u vás nastanou.

Advertisements
Published in: on 13 Leden 2009 at 19:50  Napsat komentář  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2009/01/13/cerna-streda/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: