Nákupy

Zcela nepokrytě přiznávám, že jsem ten typ, co přijde do obchodu, sdělí prodavačce své přání a nechá se jí obsloužit. Zejména pak v oblečení tento styl upřednostňuji, neboť baba ví, co má v obchodě, v ramínkách se bude hrabat ona, ne já, když mi to nepodá dobře, tak hold neprodá a když mi to nepochválí, tak už vůbec ne.
A rozhodně nejsem ten typ, co to na sebe nahodí v kabince, otřese se a mizí. Pěkně ať to vidí a ať maká a donese mi něco lepšího.

O víkendu jsme podnikli výlet do výprodejového sektoru textilního byznysu a zde si muž hodlal pořídit něco na tu svoji notně zmenšenou postavu. Už jen to, že jsem se já stala onou podavačkou, bylo pro mě lehce deprimující a musím přiznat, že jsem moc dobrá podavačka nebyla, byla jsem spíše hodnotička. Nejčastějš hláška- Moc velký. To jsem neříkala už roky. Spíš jsem říkala Moc malý – nebo – a to nás opravdu bavilo – Nejsi cílová skupina (rozměj je to na mladší a hubenější, než jsi ty).

Pěkné bylo pozorovat, že mnohé s přítomných dam se staly podavačkami a hodnotičkami, a chodily pro lepší svršky mnohem ochotněji než já. Stály jsme před těmi kabinkami jak slípky před kurníkem a čekaly na své kohouty. Mrzelo mě, že jediné slušné posezení v obchodě, kde jsme strávili nejvíc času, zaujala jakási početná rodina se svěma malými dětmi, která zde vyloženě zakempovala… Takže jsem si prakticky neodpočinula…

Neříkám, že nastalo úplné vítězství ducha nad hmotou, ale uloveny byly jedny kalhoty do práce světlé, rifle za tři kila se nám zatím ztrácejí v nedohlednu (Jedná se o rifle typu – beru do hospody a nemusím se starat, kde se v nich otřu). Došlo i na triko IKS EL (vyměnili jsme za dvě IKS EL).

Líbilo se mi, že někdy jsme natrefili na moc prima paní, které věděly, co tam v tom svém krámku mají a co ne a čím by se to případně dalo nahradit, sem tam jsme natrefili na nastrčené figuríny, které jen pomrkávaly a přijímaly hotovost. Pěkná byla tamní italsko-japonská restaurace. Tamní manažerka chodila v super vysokých kozačkách na podpadku a byla velmi milá, personál velmi ochotný a pizza výborná, o čaji nemluvě. Přece jen – když už nákupy, tak se vším všudy, naši nás taky braly na to nejlepší, co bylo – na vlašák.

A vy? Jak jste na tom s nákupy? Nakupujete sami, s prodavačkou, neradi, často, přes internet, vůbec? Podělte se, ať mám přehled.

Reklamy
Published in: on 17 března 2009 at 22:39  Comments (1)  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2009/03/17/nakupy/trackback/

RSS feed for comments on this post.

One CommentNapsat komentář

  1. Tak já nejraději nakupuji tak, že vlastně nenakupuji. Vlezu do obchodu, něco mě ťukne a mám to v tašce. Je fakt, že už toho moc nepotřebuji nechodíc do práce. Ale podle mně je to nejpříjemnější způsob nákupu. Jinak se kloním k Tvému názoru, ať prodavačky kmitají, podávají, odnášejí a přinášejí.


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: