Povlečení

Může to v dnešní době, kdy je mnohem levnější některé věci koupit než vyrobit, vypadat jako čiré bláznovství, ale ušila jsem povlečení. Na dvě postele – tedy dvě peřiny, dva normální polstáře, dva atypy – 60×80 cm a dva malé čtyřicet na čtyřicet. Ptáte-li se po důvodech, které k tomu vedly, zde jsou.

První z nich je moje babička. Ta mi totiž před deseti dvaceti lety dala k narozením štůček látky se slovy – a povlečení si z něj pak ušij sama. Byla to kvalitní, ještě socialistická výroba, metr šíře sto šedesát korun stál před 35 korun a dostala jsem toho tehdy třináct metrů. Látka se se mnou stěhovala do Prahy a pak s námi po všech bytech, kde jsme bydleli. V současném bytě jsem ji zakotvila ve skříni na visící oblečení. Zdálo se mi, že by bábi byla dost ráda, kdybych se do toho šití dala, a tak jsem do toho šla.

Druhým důvodem bylo roční období. Měla jsem pocit, že venku už je dost teplo, abychom mohli mít teplé (co do barev) povlečení a tak jsem usoudila, že uzrál čas, abych to štůček rozbalila a podívala se věci na zoubek, e, na úteků.
(Kancelář podotýká – nad tímto slovním spojením „na úteků“ si lámou naši redaktoři hlavu doteď. Jediné co přítel Google nabízí, je odkaz na Wiki že : „Útek je nit, která se provléká v příčném směru osnovou, tvoří s ní (u tkanin) společnou vazbu, stabilizuje polohu osnovních nití a zaplňuje plochu textilie.“ Ale ani tak to naše ryze mužská redakce není schopna pokousat.)

Dobrá, přiznávám. Byl to to trochu oříšek. Už je vyprat a pověsit 13 m vcelku, to chce celou ženu, schopnou pračku a hodně dlouhé šňůry na prádlo. Ale to byla ještě sranda oproti tomu, jak jsem to pak celý večer žehlila. Už jste někdy žehlili třináct metrů tam a zase zpátky? Neopakovatelný zážitek. Samotné stříhání pak bylo otázkou dalšího večera. A šití se protáhlo na večerů asi šest.
Pěkné bylo, že jsem stávající povlečení měnila postupně. Takže nejdřív malé polštárky, pak ty vetší a největší, jedna peřina, druhá peřina. Nakonec to šlo poměrně hladce.

Jistě – jak ušít, to byla další otázka, před kterou jsem stála. Rovnou říkam – kopírovala jsem. Mám nějaké echt české povlečení a tak jsem se vždycky podívala, jak to oni udělané oni, změřila, co se dalo a udělala to stejně. Párání bylo jednou, i když jsem s tím tedy dost napárala, to je pravda.

Pěkné je, že na konci tohoto úsilí bylo komplet světle žluté povlečení, které je každý večer prověřováno, že je funční a drží. Mám doma u rodičů ještě jeden balík, barvu si už sice nemapamatuju, ale třeba na Vánoce bych do toho mohla jít.

A co vy, do čeho vlastněručně dělaného jste blázni? Pečete si croissanty a děláte domácí nudle? Vaříte domácí mýdlo a zásobujete tím celou rodinu? Osobně se domnívám, že každá taková úchylka dobrá, neboť kdo si hraje, nezlobí. A muž si ty večery, kdy jsem šila jako poslední lampasák duchny a on měl klid na HRANÍ, nemohl vynachválit :- ).

Advertisements
Published in: on 29 Červenec 2009 at 21:49  Comments (4)  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2009/07/29/povleceni/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Komentáře: 4Napsat komentář

  1. Tak domácí nudle,to je moje doména. Ještě mám asi 3 roky domácí pekárnu a ne a ne upéct ten domácí chleba nebo pečivo. Ale Tvůj příklad ukazuje, že i po letech lze vše dohnat. Jinak od mé babičky jsem měla všechno povlečení doma ušité z tzv. kvalitního damašku a to už babičce bylo k sedmdesátce, když to šila. Já jsem to dostávala pod stromeček nebo k narozeninám a jak jsem ohrnovala nos. Ale přišel čas kdy jsem povlečení ocenila, takže dodatečně díky babi! Ostatně dělat nudle doma mě ona naučila.

  2. Domaci pekarnu vlastnim taky, koupi-li se hotova smes, uspech zarucen :- ).
    Moje babi taky delavala nudle a dost mi chybi, ze jsem nikdy nebyla prizvana, abych se to naucila.
    ALE – nikdy neni pozde.
    Kvalitni damasek – to je neco, co doufam, ze zdedim :- )

  3. Kvalitní povlečení, damašek – to jsou věci, o kterých se čerstvým hospodyňkám může jenom zdát. Vlastním kanafasové zavinovačky, staré 100 let a doufám, že jich užijou ještě moje vnoučata (na ozdobu, dítka jsou delší). Ještě před zhruba třiceti lety se nedělalo pouze na spotřebu, ale dojížděly výroby kvalitní. Dnes k takovým věcem lze ještě přijít levně-v pohraničí se „starého“, často ručně vyšívaného, ovšem bílého, povlečení zbavují hodně Bavoráci. Myslím pohraničí německé. Takže darují ústavům, charitě nebo do třídíren-hal…

    • Take se daji takove veci poridit v ruznych vyprodejich (z veletrhu), kde se prodava hodne zbozi siteho na blizkovychodni trhy. Vlastnim z takoveho obchodu neobycejne jemne prostreradlo, perinu a polstar a to jsou opravdu zazraky textilniho prumyslu. Mohla bych na tom spat kazdy den, prat to kazde tri tydne a stopy pouzivani by byly opravdu nepatrne.
      Doporucuji cas od casu do takoveho latkoveho „vetesnictvi“ vyrazit a poklady na sebe nenechaji cekat :- )

      … a diky za takovy krasne dlouhy komentar :- )…


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: