Capri (peněžní automat na elektriku)

Výlet na kapryCapri byl můj nápad. Od ostrova Ischia je to slabá hodinka lodí a když už tam jsme, proč to nezkusit. Rychloď, která po vlnách téměř létá, to zvládne za dvacet pět Euro na osobu se zpáteční jízdenkou, tak vytáhněme peněženky a jeďme.
Přístav Ischia Porto jsme dosáhli již našlapanou MHD v deset hodin a loď nám odjížděla v 10:40. Ani v pokladně prodejce lodních lístků téměř neuměli jinak než italsky, ale DUE jsme dohromady dali a CURYK rozuměli. Karty nebrali. Zakoupili jsme tedy a zaplatili v hotovosti.

Jsa si vědomi, že co je drahé na Ischii, bude neskutečné drahé na KapryCapri, vyhledali jsme ještě na Ischii místní potraviny, zakoupili Prosciutto (alias pršut) a nějaké to pečivo, vodou již vybaveni z hotelu, usedli jsme do klimatizovaného podpalubí a vyrazili plnou parou vpřed.

Coby turistům, bylo nám nabídnuto autorizovanou průvodkyní prohlídka ostrova v angličtině, neboť dáma uměla. Asi ji trochu mátla moje angličtina, protože se mne ptala, zda jsem ze Švédska. Trochu ji možná mátla i má světlé pleť, ha, ha, ha. Jejích služeb jsme ovšem nevyužili a Kapry Capri jsme se rozhodli užít si po svém.

Plán byl jasný. Prohlídka města Capri (hlavní město Anacapri leží v horách daleko od přístavu, takže jsme další ostrovní MHD rovnou zavrhli) a koupání na pláži kousek od přístavu.

Po vystoupení z lodi jsme šli přístavním molem a byli okupování snad dvěma desítkami naháněčů. Nabízeli čluny, taxíky, průvodcovské služby, odnosy kufrů, prostě cokoliv. Vypadalo to tam jako na asijském tržišti. Tvářili jsme se že, nás nic nezajímá. Krátce jsem na jednom z poutačů prostudovala mapu a vyrazili jsme klikatou cestou vzhůru do centra města. Byla to pěkná štreka, řeknu vám. Vedro jako sviňa, uličky úzké, stinné a vypražené poledním sluncem. Schody, schody a zase schody. Můj pocit stoupání do nebes umocnila vyhlídka, která se nám naskytla z terasy na vrchodu hory (kopce), kde centrum města Capri nacházelo. I když tam byla kavárna, kupodivu dost místa na vyhlídku do kraje, na moře, útesy a visuté zahrady. Azurové nebe, ještě azurovější moře.

Po krátkém občerstvení následovala nekrátká prohlídka města. Obchody, jejichž luxus dávno přesahoval jejich značková jména. Krámy, kde by moji a snad kteroukoliv jinou kreditní karty odmítli vzít do rukou, natož ji vstrčit do platebního strojku. Dech beroucí modely, ceny i výlohy. Uzoučké uličky plné lidí. Všude shon a zmatek. Alespoň na první pohled. A do toho eko-elektrické vozíky. Jsem myslela, že smíchy puknu. Prostě – takové ty vozíky na baterku, co je znáte z posledního nádraží, na kterých se něco vozí po nástupištích. Jsou na páčku a v tom luxusu a přepychu se na nich proháněli div ne okravatovaní „řidiči“ a vozili na nich kufry a plynové bomby. Jak ekologické. A ještě si o tom píšou do letáku. Nebesa…

Viděli jsme restauraci, kde předkrm stál 32 EUR a také zmrzlinu za tři eura malá porce. Zakoupili jsme pohled za padika. Prošmejdili zbytek uliček. Zcela úchvatné byly keramické tabulky oznamující naprosto cokoliv a ukazující směr. My máte červené a modré turistické značky, oni kachličky. Jak originální.

Po prohlídce města jsme tento mumraj opustili a následně, nevím jak, jsme se si navzájem ztratili. Prostě dvě cesty, dva lidé a na problém bylo zaděláno. Za dvacet minut a jeden telefonní (z mé strany poněkud hystrický) hovor jsme se opět našli. Slunko pralo jako divé a tak jsme šli na tu pláž, toužíce po osvěžení moře.

Zklamání to bylo a ne že ne. Oblázky se ukázaly jako past. Nedalo se po nich prakticky chodit, neměl-li s sebou jeden boty do vody. My jsme neměli a tak jsme trpěli. Jednou koupání a dost. Moře povšechně špinavé, od lodí takové vlny – ani velké ani malé, plavat se v tom nedalo, houpat se v tom nedalo, no, prostě průser. Leželi jsme pod zídkou, která vrhala obstojný stín a tak jsme si dali pozdní oběd. Vedle nás se usídlila větší skupinka. Češi na první pohled. A co myslíte, měli řízky? MĚLI, přátelé, měli.

Po našem lehkém italském obědě jsme si četli. Bylo mi všelijak. Slunko pralo, u zídky trochu smrádek, ty děti děsně křičeli…, no, nebudu to prodlužovat, prostě jsem si zřejmě i přes veškeré ochranné pomůcky uhnala úžeh/úpal a než jsme vyrazili na loď, tak jsem si solidně ublinkla. Pardon, pokud právě obědváte. Pak se mi trochu ulevilo. Pytlík, původně od pečiva, jsme odhodili do koše. Brrr.

Celou cestu jsme prospali. Říkala jsem si – jestli to ještě tak jednou dvakrát houpne, tak to ten žaludek nevydrží, ale vydržel. Na hotelu jsem si cvakla ferneta, na večeři si dala jen pasta bianco (těstoviny bez ničeho) a byla ráda, že je ten den za námi. Jestli my jsme se na to neměli vykašlat a nejít raději na Capri kapry…

Published in: on 12 Srpen 2009 at 21:58  Comments (2)  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2009/08/12/capri-penezni-automat-na-elektriku/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Komentáře: 2Napsat komentář

  1. Tak přestože od naší návštěvy uplynulo asi těch 14 let, je to tam stále stejné. Akorát že my jsme nahoru jeli lanovkou, už v květnu tam bylo hrozné vedro. Když jsme si chtěli slízat zmrzlinu před jedním značkovým zlatnictvím, tak na nás prodavač vyletěl, že mu zacláníme ty šmuky, co byly ve výloze. Pak jsme čirou náhodou zamířili do nějakého parku a tam to bylo kouzelné.Kvetoucí strelicie a jiné exoty, prostě pohoda a klid. A pak jsme se vydali na kopec, kde si nechal postavit své sídlo nějaký římský císař, jméno už jsem zapomněla. Úchvatná vyhlídka a klid, turistům se tam zřejmě moc nechtělo.

    • No, jsem rada, ze ten lehce zoufaly pocit z mista jsme nemeli sami.

      Mohli by se pridat i ostatni ctenari, kteri na Capri byli, s komentarem? Dekuji predem


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: