Japonská bojovka – Díl první

Přišel nedávno můj muž milený domů a přinesl vytištěný email, který jsem si měla přečíst. Psal ho kamoš (jeho i můj) z výšky a dotazoval se, zda bychom poskytli azyl jeho kamarádce z Japonska, která tráví svoji dovolenou v Evropě. Kamaráda napadlo, že by přijel i se svojí přítelkyní a bydleli by u nás i s Japonkou. Návrh zněl dosti trhle a tak jsem souhlasila. Pouze jsem uvedla, že na inkriminované dva dny z pěti mám vlastní večerní program a že se tedy nebudu moci návstěvě věnovat plně a že bude třeba, aby případně nakoupil apod. S tímto srozuměn napsal pak kamarádovi Jarinovi, že OK.

Ve středu večer dorazil kamarád i se svojí přítelkyní a já jsem dorazila asi v půl jedenácté lehce ovíněna, neb v nové práci se slavili čísi narozeniny a pozvání prakticky nešlo odříci a také – kde jinde se seznámit než u piva/vína. Navštěva byla zajištěna – dostali panáka slivovice a popíjeli cinzano a prakticky nic nevyžadovali a tak to bylo dobré. Pohovořili jsme o tom, jak mi dupou králici v novém kanclu a šli spát.

Ve čtvrtek večer jsem dorazila z malé oslavy ve dvou se slečnou z prac. agentury, která mě na stávající místo navrhl asi v půl desáté. Doma již byla celá skupina – Jarin s přítelkyní a japonská kamarádka. Měřila tak metr padesát a měla krásně placatý obličej a polodlouhé vlasy. Během večera se bohužel potvrdil můj fakt, že holčina je tichá jako pěna a anglicky skoro nemluví ani nerozumí. Konverzace nám někdy trochu řídla až utichala, protože prostě čas do času nebylo o čem debatovat. Když jsme dokončili některé reálie, zajímalo nás Japonsko jako takové, jaké to tam je, kdo je jejich prezident (císař v tomto případě), jakou mají např. nezaměstnanost apod. Podotýkám, že slečna studovala univerzitu a už měla před státnicemi, jen napsat diplomku. Musím konstatovat, že o Japonsku jako takovém jsem se od ní prakticky nic nedozvěděla. Nevěděla, jak se jmenuje císař, jak vysokou mají nezaměstnanost, prostě jsem narazili na neproniknutelnou zeď. A to, že neuměla vyslovovat L a R byla už jen třešnička na dortu. Nechtěli jsme ji mučit otázkami typu: Máte v Japonsku karaoke?, ale nakonec se to ukázalo jako nejužitečnější.
Spát jsem šla poněkud intelektuálně (a asi i fyzicky) vyčerpaná. (Kancelář jen doplňuje: Pan manžel si čtvrteční debatu dokonale vychutnal, neboť se byl poctivě připravit s kolegy z práce v jedné občerstvovně, kde bylo na čepu neuvěřitelných 8 druhů piva. Po několika „čtrnáctkách“ a jiných zvěrstvech mu bylo vcelku jedno, jak se jmenuje „japan emper“.)

V pátek jsem byla v práci o půl hodiny déle než byl plán a tak nakoupit musel manžel. Zvládl to skvěle, já jsem jen dorazila domů a krájela. Konečně jsem byla doma dříve jak návštěva a tak jsem měla možnost připravit nějaké to pohoštění. Máme stolní gril, tak jsem rozhodla, že každý si bude grilovat co a jak uzná za vhodné a tím se vyhnu případným nedopatřením při přípravě jídla.
Jarin s Japonkou dorazili asi v půl sedmé a od sedmi jsme už seděli u stolu a grilovali si. Japonka (Mayuko) byla nadšená, že dostala hůlky a dokazovala nám, že s tím může sníst prakticky cokoliv. Grilování ji dost bavilo, přidělila jsem jí nějaké nakládané pálivé papričky a tak byla spokojená a mlaskala si stejně jako chlapi.

Po večeři došlo na vtipné kreslené seriály. Pokud to nevíte, tak nejpopulárnější kreslená postava v Japonsku těchto dní je krteček, náš starý kamarád z dětských let. Nevím, jak ho tam propašovali, ale prostě je to tak. Můj muž Mayuko koupil v nějaké té levné edici Krteček a orel (plus další tři díly) a tak jsme se na dva podívali. No super, holka byla nadšená jako blázen. Pak jsme jí ještě pustili Mata a Pata (A je to) a Jen počkej, zajíci. No super. Japonci prostě kreslené pohyblivé obrázky milují a tak byla opravdu nadšená. Můj muž pak někde vyhrabal japonskou kreslenou pohádku a tak jsme se naopak jejich animátorským uměním mohli pokochat pro změnu my. (Kancelář podotýká: Hayao Miyazaki je v našich končinách poměrně neznámý tvůrce. V japonsku je velmi velmi oblíben, dostal Oskara za „Spirited away / Cesta do fantazie“ a dokonce byl údajně vyhlášen jako jeden z významných asijských vlivů za posledních 60 let. My jsme si pustili „My Neighbor Totoro“.)

Sobota se nesla ve znamení společeného výletu. Vzali jsme ji do Café Louvre, kde jsme jí dali ochutnat šunku, bábovku a lívance a pak jsme vyšlapali na Petřín a na rozhlednu. Počasí bylo jako když vymaluje, slunko svítilo jako nikdy. Když jsme se vraceli, uviděli jsme projíždět papeže. Ne, že bychom to plánovali, prostě náhoda. Zatímco česká část skupiny byla nadšená, japonská zůstala vlažná. Osobně – kdybych viděla třeba Dalajlámu jen z dvaceti metrů, byla bych nadšením bez sebe, tady ovšem reakce skoro žádná. Oběd jsme dali v hospě, kde pro změnu ochutnala utopence, guláš, černé pivo a smažený sýr. A výlet na Vyšehrad byl pak už jen hezkou tečkou za tím naším výletem.

Všichni účastníci akce jsme se vrátili zcela zmoženi k nám do bytu, dali si večeri a kamoši šli naší laskavou návštěvu doprovodit na Florenc (autobusové nádraží), odkud odjížděla do Frankfurtu nad Mohanem. Příznám se – dost jsem si vydechla coby hostitelka. Proč? O tom v příštím díle…

Advertisements
Published in: on 28 září 2009 at 15:26  Napsat komentář  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2009/09/28/japonska-bojovka-dil-prvni/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: