Závazky

Mnohé kostely, poutní místa, kapličky a další sakrální místa vznikla tak, že někdo slíbil v minulosti Bohu, že když se uzdraví, postaví na tom a tom místě právě onu kapličku. Nebo že když Bůh dá, a jeho dcerka/syn budou žít i po těžké nemoci, prodá panství, vstoupí do řádu a bude Bohu sloužit až do konce života. Závazky, které ten daný slíbil na svoji čest a svědomí, někdy jen sobě, někdy veřejně a pak je dodržel. Svědkem jsou nám poutní místa a kostely s legendami podobné té na začátku. Mužové tehdy neváhali vynaložit nemalý peníz na realizaci a jistě se museli překonávat i jiné překážky, aby svého slibu dostáli.

Teď trochu odbočím, abych se k úvodu následně vrátila. To, že jsem si nakonec v dosti napjaté době našla práci za měsíc, jsem považovala za takový malý zázrak. Že u toho stálo pár zcela cizích lidí mi přišlo s podivem. Jednak dáma z pracovní agentury, které mě na dané místo doporučila, jednak dva úplní cizinci – Henry a Tony, o kterých jsem už psala. Nyní se dostávám k meritu věci – když jsem šla na třetí kolo pohovoru, slíbila jsem si, že když mě vezmou, tak opravdu Henryho, kterému jsem odpovídala na inzerát, že by si rád naučil trochu česky, opravdu česky naučím.

A protože jsem byla opravdu přijata, stala jsem se amatérskou učitelkou češtiny. Fakt, nekecám. Hodinu máme jednou za týden, trvá obvykle dvě až tři hodiny, nejčastěji sedíme někde v kavárně, kde je rušno a nechají nás tam s jedním čajem poměrně dlouho a já vyučuji a on se snaží. Narovinu říkám – je to nelehký úkol, a tak chápu ty, co kdysi ve 13.století slíbili Bohu, že postaví kostel a pak jim chybělo kamení do základů nebo jim povodeň vzala dříví na krovy.

Pravda, mnohý ze čtenářů může namítnout, že učení češtiny je třeba ponechat na odbornících, vzdělaných lidech, a já nevím co ještě. Já naprosto souhlasím, ale na druhou stranu – je to zábavné, baví nás to oba, já se snažím každou hodinu připravit, nachystat slovíčka, trochu gramatiky a užitečné věty a výslovnost trénujeme neustále. I když je to na jednu stranu řevole, na druhou stranu chápu, že pro něj je to neskutečně těžké, ale já se nevzdám a aspoň to základní do něj nějak narvu. Doufám, že to na něm zanechá nějaké stopy a časem naučí když už ne to Ř, tak aspoň C, které je utrpením druhého řádu.

(A také se přiznám, že už v mnohém chápu tvůrce jazykových učebnic, proč tam píšou na první pohled všelijaké nesmysly, a také chápu učitele, proč učí raději s knihou špatnou než žádnou. Myslím, že kdyby moje výuka neměla vyrozšířit obzory Henrymu, tak já je mám po měsíci vyučování rozšířené dokonale.)

Reklamy
Published in: on 18 října 2009 at 21:00  8 komentářů  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2009/10/18/zavazky/trackback/

RSS feed for comments on this post.

komentářů 8Napsat komentář

  1. řevole nebo řehole?
    obě verze mají svůj půvab

    • oboje, rozhodne to ma svuj puvab. Henry mi porad misto maminka rika mamicka :- )

      • jeden kamoš chtěl říci své vyvolené při vyznání lásky „ty moje hrdličko“. poněkud se přeřekl a první písmenko řekl M. pak už to bylo fuk . . .

  2. Zadna prdel ucit cestinu. Zadna prdel ucit. Ale cestina je fakt makacka na bednu.

    • Je to pekna rehole, to souhlasim. Nejhorsi bude, az dojde na sklonovani podstatnych jmen. Vidim na pripravu v knihovne, na internetu a mozna, mozna, ze pozvu jeste jednu kamaradku, ktera je ucitelka anglictiny, aby to vysvetlila mne a pak ja jemu…
      Makacka to je, ale zatim dobre.
      Mela jsem v rukou ucebnici cestiny a zatim postupuju spravne.
      A českou výslovnost vysvětluji na anglických a francouzských příkladech.
      Tak mi drzte palce

  3. U skloňování podstatných jmen jsem si vzpomněl na dceru, která si vzala francouze, žijí v ČR, on potřebuje češtinu při práci, takže chodí nejen do hodin ve firmě (je tam víc cizinců), ale učí se samozřejmě i doma. Dcera má naštěstí státnice z angličtiny i francouštiny, takže už se moc učit nemusí. No a jednou tedy zeť povídá právě u podstatných jmen: „Tak dobře, já se tedy naučím všechny vzory a všech těch 14 tvarů u každého vzoru, ale jak mám poznat, podle kterého vzoru mám dané podstatné jméno skloňovat?“ Dcera se zamyslela a povídá: „No to my prostě už víme z dětství, my si řekneme druhý pád a podle toho to poznáme.“ A to je asi to nejhorší, cizinec si prostě druhý pád neřekne, protože ho nezná. Ani děti nepřemýšlí o pádování, my ty tvary zkrátka umíme nazpaměť. Takže přeji hodně vytrvalosti.

    • …no právě. Druhý pád, všechny vzory, u hradu máme ještě náhradní les…, měkké a tvrdé mužské vzory, k tomu předseda a soudce…
      Bude to pěkná bojovka pro obě strany
      Na druhou stranu – bude to sladká pomsta za všechny ty francouzské časy sloves, tak!

  4. Jo a k tomu jeste slovosled. Ten se tam taky cpe jen citem.

    A pak lze cizince hladce zdrtit vetou jako:

    Vsim si si?

    Co?!?!?!

    No, esi si si vsiiiim?:)


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: