Kdo koho učí

Ehm, nechci být nějak dotěrná, ale mám veskrze kacířskou otázku – pamatujete si ještě, co vás naposledy naučili vaši rodiče? Pominu-li fakt jako držet vidličku a nůž nebo chodit na záchod? (Oboje považuju za dosti důležité a nerada bych tímto tyto dovednosti ani ty, kdo vás je naučili, shazovala). Dokážete si vlastně vzpomenout, jestli vás vůbec naučili něco, co by se dalo ve vašem životě, tedy současném životě, použít?

Se přiznám, že jsem na tuto myšlenku narazila nedávno a fakt si nemůžu vzpomenout. Plést mě naučila babička, stejně tak háčkovat, zbytek jsem se naučila sama podle knížky. Malovat na hedvábí jsem se naučila sama, drátovat úplně sama, jen podle pár obrázků v Praktické ženě. O učení ohledně vaření-pečení nemůže být řeč, tak jsem si jako třetí ženská v domě prakticky neškrkla, a když už jsem vařila, tak sama, a podle knížky. No fakt, nemůžu na nic přijít.

S otcem jsme sázeli brambory a pak je zase na podzim vykopávali, ale to teď nepoužiju, stejně tak výroba moštu a/nebo vína, tak nic moc. No já nevím, není to úchylné?

No, ale teď přichází ještě horší otázka – co jste naposledy naučili svoje rodiče? Nebo prarodiče? NO? Já jsem před osmi lety učila otce používat exel. A world. Byla to, přátelé, marná tříhodinová práce, prostě to nešlo. Zatuhlý mozek. Odmítal základní principy. A pořád si všechno psal. Nechápal dynamické odkazy v oddělení Poslední čtyři použité dokumenty. Nechápal vzorce. Nešlo to. Dodnes mu ty jeho tabulky přepisují „kolegyně“ v práci. Mamku jsem se snažila učit mailovat. Na dálku. Doma jsem jí řekla, jak má na co kliknout a ona to pak zkoušela v práci. Snažila jsem se jí vysvětlit princip sms zpráv. Jednalo se o naprosto zbytečnou práci.
Můj otec naučil babičku (osmdesát let) smskovat. Píše jako mladice. Když jsem to chtěla naučit babičku z maminčiné strany, ptala se mě, jak se na tom řádkuje. Inu, stará písařka na stroji.

Přiznám se, že dneska nevím, jaký je k mému článku závěr, ale někdy si říkám, zda rodičové mají ještě roli učitelů, zda ji vlastně kdy měli a i když je jasné, že jejich nejdůležitější rolí je nad námi bdít a být nám na blízku, jestli není škoda, že mě třeba moje maminka nenaučila třeba třenou bábovku nebo závin, abych pak mohla svým vnoučatům vykládat, že tohle mě naučila moje maminka. Tak, jak to vykládal děda, když pekl bramborový placky na plotýnce…

PS: Děkuji všem, kteří můj moralistický článek obohatili svými filozofickými komentáři. Sice tím pádem nikdo nepochopil, co jsem měla na mysli, ale moje chyba, měla jsem to napsat lépe.
Nechci, aby to vypadalo, že nějak shazuji zásluhy rodičů na mém (či čtenářově) bytí, jen jsem prostě na chvíli chtěla upustit od morálnosti a ptát se po fyzickém, leč zbytečně. Tak příště. Ale děkuji za vaše názory.

Published in: on 19 Listopad 2009 at 22:03  Comments (4)  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2009/11/19/kdo-koho-uci/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Komentáře: 4Napsat komentář

  1. Řekl bych, že svým způsobem se od rodičů učí až do smrti. Přinejmenším tomu, čemu se říká „životní moudrost“. Obvykle čím blíž jsou rodiče smrti, porovnávají důležitost věcí s věčností a s omezeností lidského bytí – způsobem, který mladší často nechápou, ale rozhodně stojí za to chtít ho poznat.
    A mnohé úkony a názory prozrají až za desítky let, a dobrý úsudek vyplývá ze špatných zkušeností – a naši rodiče (ti normání) prostě jsou a budou neustále o tech 20-30-40 let napřed (týká se například etiky).
    V neposlední řadě jsem přesvědčen – že každá maminka, která vychovala pět dětí a dvacet vnoučat – bude pro svojí dceru studnicí zkušeností až do amrti. Nejdřív jak vychovávat děti, potom jak hlídat vnoučata, pak jak učit vnoučata kterak svá pravnoučata vychovávat v lásce k senilním starouškům, . . . . život není jen klikanec na počítačovou klávesu, to si mohu přečíst v knize.
    Takové zcela pragmatické věci – například včelaření nebo restaurování hodinek – pokud má v tom tatínek pár desítek let náskok, může se od něj i šedesátiletý synáček lecos přiučit, pakliže s tím na kraji penze začíná.
    Učit se z cizích chyb nejmíň bolí

  2. Jazyk, slovní zásobu? Jak se chovat na ulici a nespadnout pod auto? Jak hledat odpovědi na otázku „proč to tak je?“ Jak se v duchu vysmát těm, kteří se ti vysmívají nahlas?

    To, že nemáš stejná hobby jako rodiče (háčkování, drátkování, pletení) je normální, a že tě rodiče nenaučí novou technologii je taky pochopitelné.

    Věci, které tě naučili rodiče, jsou teď tak absolutně samozřejmé, že spadají s vidličkou a záchodem pod práh vědomí, takže si člověk neuvědomí, kolik jich je. 😎

  3. Inu, v Tvém věku Petro už Tě rodiče učí především stárnout. A to je možná mnohem větší umění než se zdá. Nedá se totiž naučit z manuálů ani z internetu.

    A vůbec to neznamená, že stárnutí je smutné. Nemusí být ani v nejmenším. Tomu se od nich nyní uč. To Tě jinde nenaučí.

  4. Nu, stárnout, to ještě jde, ale současně moudřet, to už je fuška. A přitom nepoučovat ty mladé, nejlepší je asi osobní příklad. Jinak stárnutí se nám dvěma, Milanovi od Ivana a mně,zatím zdá docela fajn záležitost.


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: