Ve vlaku

Když jsem po Vánocích, ještě v prosinci, jela v pendolínu s hlučnou ostravskou partičkou a prdící-smrdící kočkou, říkala jsem si, že jsem moc předrážděná, ostatně bylo šest hodin ráno a jediné, co jsem chtěla, bylo spát. Také jsem si říkala, že mám prostě smůlu, že to se stane.

Když jsem jela po měsíci a půl pendolínem znovu a tentokrát seděla po směru jízdy a morální oporou mi byl můj muž milený, říkala jsem, že nás jen tak nic špatného nemůže potkat a to až do doby, než jsem zjistila, že vedle nás sedí starší manželé s dvou letým vnoučkem, který od Pardubic až do Olomouce houkal. A to dosti hlasitě, uvážíme-li, že pendolíno je tak tiché, že když si tam někdo omylem prde, tak to slyší úplně všichni.

No a když jsem jela zpět do Prahy, nestačila jsem si divit hned dvakrát. Vlaky EuroCity již dávno neoplývají nadstandartem (kam se ty luxusní vlaky poděly, to fatk nechápu), jeli jsme ve starým dobrým kožeňáku, v nepohodlném kupé se nás mačkalo sedm a to doslova. V Kolíně jsem zjistila, že ta dáma, co se ma tak vášnivě tiskne není tlustá, ale těhotná. Pardon, madam. Když v Zábřeze přistoupili naši romští spoluobčané, můj údiv nebral konce, more. Stáli na chodbičce u našeho kupé a dělali kravál jako by tam byli sami. Až do Prahy. Asi jsem rasistka, omluvte me, laskavě.

Snad jen perličkou na dortě zůstává fakt, že jsem koupila v předstihu místenky zpět, které mi ovšem na pokladně prodali na opačnou stranu, a když jsem je byla reklamovat, tak moji reklamaci vyřídili k mému údivu pozitivně, místenku mi vyměnili, ale na vlak, které snad ani podle trafikonu nejede, neptejte se mě, jak to udělali.

Nevím, České dráhy mi připadly vždycky jako dosti velcí lůzři, ale myslím, že teď se lůzry stali i cestující. Alespoň v tom smyslu, že ztratili i ty poslední iluze, které kdy snad ještě měli…