Hory Římská dvě

Sobotní večer se opět nesl ve znamení otevřeného baru a účtu. Přiznávám, že tentokrát jsme si společnost vybrali sobecky a také jsme se jí sobecky drželi.

Oč lépe se vyvedl večer, o to horší se ukázalo ráno. Ne, že bychom se opili jako dogy a nemohli vstát z postelí, ale nasněžilo. Bo sněžilo prakticky celý víkend, napadlo takových třicet cenťáků sněhu a bylo zaděláno na průser…

Dobře si pamatuju, jak děsně jsme se smáli, že nemáme řetězy, jak je nepotřebujeme a vůbec. Chyba lávky. Hotel, jsa umístěn v mírném svahu, stal se pastí na řidiče bez řetězů. To, že jsme parkovali na hořejším parkovišti se sice zdálo zpočátku jako výhoda, ale nakonec to byl skoro stejný propadák. Nejen náš. Odjet se během dvaceti minut nepovedlo prakticky nikomu. Zadrhnutí v kopci, sjíždění dolů, vydřená místa v kopci a tak různě. Musím říci, že situace se stala poměrně vážnou v okamžiku, kdy do protisměru začínali sjíždět návštěvníci přijíždějící na chatu. Protože kopec byl do zatáčky, rozestavili jsme se podél a různě signalizovali jako Můžeš, Pojeď, Nejezdi, fandili jako na ralley Valašská zima autům snažícím se kopeček zdolat a mrzli. Začalo jít do tuhého – přijel traktor. Nesypal, jen vrásnil. Začalo to být dosti únavné. Dvě auta byla vytlačena, jedno sjelo, dvě přijela. Zácpa. A zase. Do toho sněžení. Naše auto kdesi v háji na parkovišti, téměř bez možnosti se z toho parkoviště dostat. Navíc dosti velké na to, aby zablokovalo dalších třicet jiných aut, z nichž alespoň polovička chtěla taky, asi, možná, odjet…

Situace vypadalo patově, až neřešitelně. Furt sněžilo jako blázen. Najednou se objevila JISKRA, ne nebyla to Jiskra, byla to Zapálená Pochodeň v podobě mojí úžasné kolegyně. Její slova zněla jako zvěstování: DOHODLA JSEM TRAKTOR. Bože, dalo se na to říci něco jiného než: Jsi úchvatná!? Nedalo. A tak se během dvou minut objevil v zatáčce traktor, za ním lano, na laně auto, v autě přítel. Pravda, sice traktor trochu autíkem, které samo o sobě vážilo aspoň pět set kilo (asi kecám), smýkal jako dětskou hračkou, ale JELO. Do kopce. Hurá. Byli jsme zachráněni. Borcovi jsme šoupli do ruky stovku, odhákli auto a s adrenalinem v krvi (za víkend ho tělo muselo vyrobit doslova litry) jsme za naprostého ticha odjeli z těch poblbaných (chtěla jsem samozřejmě napsat horší slovo) HOR.

Nevím, jak jsme k té první benzince dojeli, ale asi dobře. Dali si kolu, sojový suk, byla jsem se vyčůrat. (Tímto se neomlouvám té paní, na kterou jsem byla hrubá, prostě ne vždy mohu být za slušnou.) Pak jsme jeli do Prahy. Vyprávěli jsme si o krásách civilizace. O suchých cestách. O silničářích. Přísahali jsme si, že na horách nás jen tak nikdo neuvidí. Hledali jsme první sněženky. A vůbec byli rádi, že jsme z toho bílého pekla PRYČ. Uff.

Advertisements
Published in: on 28 Březen 2010 at 18:31  Napsat komentář  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2010/03/28/hory-rimska-dve/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: