S grácií

Doba prázdnin s sebou přináší nejedno cestování, nejednoho turistu či chuť zajít na místa stará a/nebo známá, leč dlouho nenavštěvovaná. Nejinak tomu bylo v následujícím případě. S kamarádkou Káťou jsme si vyrazily. Káťa, každého půl roku bez práce šetří kde se dá, takže v Café Louvre jsme si daly na branch kousek sýra, jeden čaj, jedly to dlouho a pomalu a pak se vydaly na lodičky.

Ač se to nezdá, lodičky patří k Praze jako Vltava k Labi, kousek od Národního divadla je ostrov Žofín, tam jest půjčovna lodiček, šlapadel a taková pobřežní restaurace. Řekněme. V restauraci jsem strávila kdysi velmi dávno nejeden příjemný podvečer a i Káťa měla na dané místo pěknou vzpomínku – točili tam sifon (sodovku) deci za deset korun. Ideální místo posedět.

Vstoupily jsme tedy na ponton, usedly ku stolečku a přikvačil k nám mladík. Již od začátku vznikl konflikt, zda si máme objednat u něj nebo u pultu. S obojím jsme byly svolné, leč obsluha přijala (s jistým roztrpčením) naši objednávku tří deci sody a jedné neperlivé minerální vody, kteréžto nám po krátké pauze také donesla.
S kamarádkou jsme seděly, plkaly, kochaly se, mlčely a smály jsme se. Vedle nás se postupně přesunula skupina mladíků anglicky hovořících, kteří se bez ostytu tak nějak zakomponovali téměř k našemu stolu.

Měly jsme dopito, nastala fáze placení, bylo to třicet tři pro každou, shodli jsme se, že zaplatíme třicet pět, přivolaly obsluhu a nechaly si vystavit účet. Tak, povídá jiný mladík jiným nepříjemným hlasem, pro každou to bude třicet tři korun. Třicet pět, říkám vítězoslavně, ironicky i žertovně zároveň. Borec pokýve hlavou, na stovku mi vrátí pomalu v dvackách. Mezitím kámoška na stůl vyskládá svých třicet pět. A co byste řekli, že se stalo? Borec si pečlivě odpočítal třicet tři a ty dvě koruny jí tam prostě nechal a odešel.

…Ehm…  Jsme na tu dvojkou na stole zíraly jak tele na nová vrata. Chápu, že jsme teda nebyly nějaký kasaštych, že jsme si daly blbý sifón, ale tak snad asi beru věci tak jak jsou a pokud si otevřou hospodu a chodí jim tam lidi, tak se nedivím, proč jsme tam byly jediné dvě česky mluvící osoby. Přiznám se, že to bylo natolik ponižující pocit, že jsme prostě odešly bez nashledanou, které bylo naopak ze strany obsluhy opravdu hlasité. Do prdele jsem je měla poslat. Ale s kabelkou v ruce, v dlouhatananánské sukni a s výstřihem dosti odvážným jsem prostě odešla s kamarádkou a s grácií. S grácií odešli zrejmě i předchozí zákazníci, bo borcům už fakt žádná nezůstala. A nevím, jestli je to škoda nebo ne…

Advertisements
Published in: on 12 Červenec 2010 at 14:16  Napsat komentář  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2010/07/12/s-gracii/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: