Do Polska

… tak bych se taky bál… Do Polska jsme jeli oslavit jarní svatbu našeho (MOJEHO) kamaráda Jacka. Čtěte prosím Jacka, neb polská krev jest mu vlastní a polsky to mrská přinejmenším tak dobře jako česky, když jsem ho tak poslouchala.

Když jsme tam jeli, do Polska, říkala jsem si, CO člověk pro své kamarády doopravdy neudělá. Ono by se řeklo – kousek za Varšavu, ale pět set kilometrů daleko to bylo a ne že ne. Centrální Polsko. Byli jste tam někdy? Já také ne. Naše zapůjčená navigace také zřejmě poprvé a naposledy.

Řeknu vám – to je země-nezemě. Prostředkem vede cesta navržená Hitlerem ku dobytí Sovětského svazu a tak je rovná jako když střelí (nebo haijluje, napadlo moji kamarádku H.). Podivné na celé věci je to, že je ta cesta obydlena. Ne tedy souvisle, tak semo-tamo. Co pět šest kilometrů je něco jako usedlost a to prosím na každé straně jedna. A aby se mohli lidé navštěvovat, tak je tam na té tříproudé silnici semafor a přechod. Je třeba z devadesáti zpomalit na sedmdesát a na světlech na červnou, naskočí-li, zastavit. Koná-li se tato atrakce každých pět až deset kilometrů, může řidič či spolujezdec nabývat poněkud nemilých pocitů.

Navíc je střed úplná rovina. Možná si myslíte, že znáte rovinu třeba z Hané, ale to je proti tomu, co mají v Polsku, úplná pahorkatina. A co mě osobně dostávalo nejvíce – tam není nikde žádný krajinný ráz ani řád. U nás to máme jasné – dědina, pole, les, cesta, zahrádky, louka, pozemky, něco něco něco. Ale v Polsku? Kus pole uprostřed louky, kus záhonku uprostřed ničeho. Nebo všude pořád rostou jabloňové sady. Když skončí sady, zase samý rybíz. A by usedlosti? Tak tam byste dva domy alespoň podobné hledali marně. Územní plán je zřejmě v Polsku sprosté slovo a podle toho to tam vypadá. Některé baráky obrácené k cestě, jiné jinam, jednou je to obložené nějakým bakelitem, jednou vidíte jen neomítnutné tvárnice. Není v tom řád ani pořádek a to mě teda zrovna dvakrát nebralo.

Než jsme tam dojeli, měla moje spořádaná mysl dost problémů se s tím vyrovnat, navíc po téměř probdělé noci jsme byli tak trochu v jiné dimenzi, takže když jsme konečně byli u cíle, jásali jsme snad trojnásob. Řídil můj drahým muž, coby dopravní prostředek jsme měli Járu (Toyota Jaris, zapůjčeno mým tchánem Václavem) a jako spolujezdce Ivana, který nám byl takříkajíc přidělen a jeho 25ti litrový demijon slivovice, kterou Jackovi vezl coby takový (danajský) dar z Moravy.

Přiznám se, že po dojezdu jsem svého kamaráda Jacka viděla tak ráda, že útrapy cesty byly zapomenuty, a když jsem viděla tu snídani, která nám byla nabídnuta, tak jsem mu odpustila i to, že celou akci uspořádal v Polsku. O tom ovšem až příště…

Reklamy
Published in: on 13 července 2010 at 21:50  Napsat komentář  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2010/07/13/do-polska/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: