U babičky

Jeli jsme navštívit babičku, která se z toho důchodcovského koncentráku (LDN) vrátila před měsícem a půl a od té doby úspěšně regeneruje doma. Babička bydlí v Moravských Budějovicích, což je kraj světa, ať tam jedete odkudkoliv. Kamarádka Kristýna nám zapůjčila svoji Sáru (škodovka nová, nevím jaká) a pálili jsme. Tedy až do osmdesátého osmého kilometru, kdy jsme se zasekli v první koloně. Bouračka dvou kamiónu ochromila dopravu na dlouhých osm hodin a my jsme brali po D1 bez vyslechnutí zpráv a tak jsme tam 20minut stáli jako víte co. Pak se to rozjelo. Druhé stání (v koloně) jsme měli v Litohoři, kde opravují silnici a provoz je tam kyvadlový. Potom jsme ještě minuli správnou odbočku a nakonec k bábi šťastně dojeli. I jak se parkuje jsem si vzpomněla (uhýbá se z náměstí).
Babička nás už čekala neboť jsme dorazili na oběd. Sice nepochopila, že jedeme autem a ne autobusem, ale když jsme jí to vysvětlili, tak to pak už bylo jasné. Upekla nám telecí a brambory, k tomu nějakou čerstvou zeleninu…, na polívku se rozumně vykašlala… Už jsem skoro zapomněla, jak dobře vaří.
Coby dary jsme dovezli jednu kytku řezanou, jednu v květináči (orchidej) a jeden balíček. Po rozbalení babička jako překvápko největší vytáhla mobil. Pořídili jsme Aligátor (o tom jindy) a jali se babičku trénovat, jak se s tím zachází. Samozřejmě už nějaké telefony vlastnila, psala sms, ale žádné sláva, i když lepší než nic. NO, učit se něco nového v osmdesáti sedmi, to chce trpělivost jak na straně učitele, tak na straně žáka, takže to bylo trochu oříšek. Po hodině jsme šli do města a babičku zanechali svému osudu.
Byli jsme trochu zklamaní, že to nešlo tak hladce jako jsme si představovali a než jsme odešli, tak jsme bábi navrhli, že to prostě vrátíme a hotovo… Když jsme se vrátili z nákupu botů, babička řekla, že si ho nechá, a že to snad nějak půjde. Vyfasovala návody, my svačinu a jeli jsme k našim do Olomouce, abychom to všechno stihli.
Po příjezdu domů jsem poslala sms a babička odpověděla, tak myslím, že se tím na nějakou dobu zabaví. Aspoň bude mít co dělat, i když je pravda, že to má ona dycky. Doma naklizeno, všechno srovnané, a to i v zavřených skříňkách, vede si účetní knihu a tak vůbec. Jsem ráda, že jsme tam byli, protože babičku, která má 87 a ještě pořád je možné s ní vést normální diskuzi, to jen tak někdo nemá.

Advertisements
Published in: on 1 prosince 2010 at 13:18  Comments (1)  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2010/12/01/u-babicky/trackback/

RSS feed for comments on this post.

One CommentNapsat komentář

  1. Peti, moc díky, že tak krásně píšeš o své babičce.Moje babička už samozřejmě není mezi námi, ale byla to ona, která mě v životě nejvíc ovlivnila. I když, když jsem byla mladá, tak jsem to nevěděla. Jen doufám, že i já budu pro svá vnoučata tolik znamenat.


Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: