U babičky, už zase

Mojí babičce bylo v lednu 87 let, a v tomhle věku se smrtí zabýváte dnes a denně. Bábi je na tom ještě dobře a zvládá o tom mluvit tak, aby to mělo hlavu a patu. Například říkala, že by ji zajímalo, jak umře. Jestli ve spaní nebo někde na půl cesty někam nebo tak něco. Říkala, že si svoji maminku pamatuje, jak stála ve dveřích a mávala jim a to je naposledy, co ji viděla. Šťastnou a mávající, že za ní přijela se svým mužem. A pod dojmem této vzpomínky razí celou dobu krásnou filozofii, že prostě chce, abych si jí taky pamatovala v nějaké pěkné „pozici“ a tak odmítala umývat nádobí, když jsem u ní byla doma. Když jsem byla ve městě něco nakoupit, tak to nádobí umyla, v sobotu řekla, že ho umyje, až odjedu, abych si jí nepamatovala s rukama ve dřezu, ale jak mi bude mávat z okna, kde má orchideje a bude to takový pěkný obrázek, kdybychom se už neviděly. Pěkné, že?
Docela drsné bylo, když mi říkala, že když se ptala Jardy (mého taťky), co bude dělat se všemi těmi věcmi, co po ní zůstanou, tak taťka ji nejdřív řekl, že neví a pak jí řekl (hádám, že se ho na to ptala víckrát, jen si to nechtěla pamatovat), že objedná kontejner a tam to všechno vyhodí. No peklo, uznejte sami… Tak jsem ji naprosto vážně řekla, že se o to postarám. Prostě taková terapie… Řekla jsem jí, že to dám do různých spolků, charit, zařízení, obvolám sběratele, něco prodám v Praze do antiku a něco rozdám svým kámoškám se začínající domácností…, na první rozbití dobrý… Babička se uklidnila a dál jsme to už neřešily. Prima.
Asi bych normálně tady svůj článek skončila, řekla bych, že je to bezva babička a že mě bude mrzet, až tu nebude, což je sice pravda, ale… Ale v neděli jsem viděla na dvojce (na ČT2) dokument o tabu dnešní společnosti – O stáří. No, pane jo. Tak to byla síla. Maje v živé paměti, jak zacházeli s bábi v té třebíčské LDNce, říkala jsem si – je to těžký život. Být starý zcela jasně znamená být pomalý, tak trochu nechápavý, spořivý a řekněme opatrný, náladový a tak trochu brbla. Na druhou stranu mládí vpřed a to, že prarodiče nežijí s námi, se možná odráží na faktu, že si jich (těch starších) sem tam prostě nevážíme. Někdy nejsem lepší… Jenže – jak říká kamarád Marek – až umřou (prarodiče), už nikoho v této roli mít nebudeš. A má pravdu. A tak si někdy, jsa poněkud zaražena chováním důchodců říkám – stejně je to někoho babička, děda, tak nespěchat, pěkně drž hubu a počket, taky bys nebyla ráda, kdyby byl někdo hrubý na tvoji babičku… Je to mantra na mantry… Něčí babička/děda.
Jo, já vím, tím to asi nevytrhnu, prostě taková je doba, ale se mi zdá, že někdy je to až moc tvrdé. I když prarodiče budovali socialismus a teď žijí v kapitalismu (alespoň relativním), měli bychom je když už nic, tak aspoň respektovat.

Published in: on 7 Únor 2011 at 16:06  Comments (2)  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2011/02/07/u-babicky-uz-zase/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Komentáře: 2Napsat komentář

  1. 🙂 budovali socialismus 🙂
    Vaše babička je ročník cca 1924. To znamená, ež její rodiče zažii krizi a nezaměstnanost a na druhou stranu byli krmeni pohádkami o zemi, kde zítra již znamená včera. Potom válka, osvobození a veliká masáž lidí, kteří navíc nechtěli zažít další krizi. Po puči nastoupil strach, celá padesátá léta se všechno otáčelo anruby, z války byli lidé zvyklí mlčet, ustupovat a bát se. Ostatně komunisté uměli být ještě horší, než nacisté, učili se od nich. Velmi často jste se mohla setkat s názorem těch prvotních komunistů, co zažili koncentráky, že ta svoloč, co vládne… Hodně jich neprošlo prověrkami po 1968, což také o něčem svědčí. Komunismus má krásnou ideu na první pohled, ale nemožnou v uskutečnění a neudržitelnou, když ji promítnete do reality. Takže budovali socialismus? Co je to? Prostě žili a když zrovna bylo volněji, radovali se a a chvilku věřili na lepší. Vy své mládí taky neodkopnete. Nevěřte na kolektivní vinu, vždycky za tím byli jednotliví lidé. A život i těch nejmizernějších stojí za zkoumání – aspoň proto, abychom věděli, že takhle nechceme dopadnout. Třeba jako oni sami ve stáří, protivní i sami sobě, neschopní… Brr. Naopak bych Vám přála vidět milující rodiny, které pečují i o velmi nesamostatné babičky a dědečky nebo za nimi jezdí a zahrnují je spoustou lásky. A jak to jen trochu jde, berou si je domů…

    • …no, ja jsem to nemyslela zle, kdyz jsem psala, ze budovali socialismus. Prostě to jen byla doba dost odlišná od té, která je teď. A to zřejmě staví propast mzi generace a pak to vztahy tak vypadají. Nechtěla jsem nikoho napadat.

      Babička už nechce nikam jezdit. Chce být doma, kde to zná, kde žila s dědem (jak říká ona) a má tam jeho fotku, jak mu bylo 30 a říká, že tak si ho pořád pamatuje. Tak to nebudu měnit a budu se snažit se tam v březnu zase objevit.


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: