(Cestovní) Medailónek

Kouty nad Desnou, kde, jak jste se mohli dočíst níže, skončil svůj mladý život jeden z reportérů Kanceláře na uvádění románových příběhů na pravou, se málem staly osudné i nám. Špatná logistická úvaha a absence automobilu navodila situaci, že jsme se z daného místa neměli jak dostat zpět do Prahy. (Jen blbeček, naivní, jako já, si může myslet, že když někdo bydlí v Českých Budějovicích, pojede tam přes Prahu, že ano.) Jak z toho ven? Požádala jsem tedy kolegu J., zda by nás nevzal. Tak nevzal, protože má v autě lyže a to bychom se nevlezli. OK. Tak jsem požádala kolegyni B., která sice také měla v autě lyže, ale vzala nás. Tedy – přiznávám, můj naléhavý pohled raněné (naivní) srny, neoblomná žádost v hlase a fakt, že jsem ji postavila téměř před hotovou věc, z mé prosby udělaly téměř definitivní věc, ale na druhou stranu NE mohla říci taky, že ano…

Tedy přistupme k popisu cesty. Mému drahému muži bylo ve Škodě kombi (rozhodně se neptejme na žádnou technickou podrobnost) nabídnuto přední sedadlo vedle spolujezdce (bo měří dva metry, váží metrák a jen tak někam se hold nevmáčkne) a drobná kolegyně si sedla se mnou dozadu. Tedy – za spolujezdcem lyže, na středním sedadle já, na sedadle za spolujezdcem kolegyně. Proč to tak detailně popisuju? Protože cesta trvala cca 4h, a protože to pro nás dvě vzadu bylo všechno jen ne pohodlné. Straně jsem se styděla, protože mám hold velký zadek a tak jsem tak trochu na kolegyni sjížděla, protože jsme se tam mačkaly jako sardinky, a protože jsem neměla šanci se připoutat. Což o to, moje fyzické nepohodlí se nedalo srovnat s mým duševním nepohodlím, neboť mi bylo jasné, že místo aby kolegyně a její nastávající manžel jeli pěkně v poklidu domů a tlachali si nesmysly, tlačila se na prostoru menším než větším, a byla děsně statečná a říkala, že jí to nevadí.
Nakonec jsme do té Prahy dorazili. Vysadili nás na Kačerově s tím, že to bylo fakt vpohodě a odjeli. No jo, ale co teď? Tedy ne co teď – jak se dostat domů, ale jakou odměnu pro ni zvolit, aby to nebyla flaška, aby to bylo osobní a trochu těsné… Nakonec jsem usoudila, že i já ji věnuji čtyři hodiny sebe a něco jí vyrobím. Něco, co nemá. Maje z knihovny zrovna půjčenou zcela neotřelou knihu o špercích z korálků a drátků, vyrobila jsem jí medailonek. No, spíše trochu takový medailón, uznávám, ale kolegyně B. má jisté nepřehlédnutelné přednosti, tak něco drobnějšího by stejně nemělo smysl. Úspěch byl opravdu velký, moje morální výčitky konečně umlkly a výsledek vidíte níže.

This slideshow requires JavaScript.

Published in: on 19 Březen 2012 at 20:30  Comments (2)  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2012/03/19/cestovni-medailonek/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Komentáře: 2Napsat komentář

  1. šperk půvabný, leč příště bych jako vhodnou odměnu majiteli vozu shledal zapůjčení zahrádky na lyže . . .🙂

  2. Jako vždy – krásné až to bolí a k obdarované se to myslím opravdu hodí (připomíná mi to prosinec před 2 lety a perlovou brož, kterou jsi dala jako historicky první dárek mně. *utírám slzu nostalgie*)


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: