Dveře

Rodinné drama o dvou jednáních a jednom konci

Do budoucího dětstkého pokojíku alias současného hracího doupěte a návštěvního pokoje v jednom jsem chtěla koupit dveře. Píšu v jednotném čísle záměrně, neboť jsem je chtěla krásné, čisté, jasné a bílé a chtěla jsem je kvalitní. Můj drahý choť chěl také dveře, ale říkal, že by mu nějaké z OBI stačily, takže jsem ho z procesu nákupu středně vyloučila.

Jednání první

Když se řekne dveře, já si představím  pod kvalitou značku Sapelli, a tak jsme tam jedno sobotní odpoledne v říjnu zamířili. Vídíte – velká firma, v sobotu otevřeno, hurá. Pravda, když prodavačka viděla můj rozostřený pohled, zeptala se, jak nám může pomoci, tak jsem jí řekla, že doufám, že tu mají záchodky, protože jinak nám to jednání neproběhne vklidu. Ano, ano, záchodky vpravo, prosím. Být těhotná má fakt svoje úskalí. Tak jsem se šla vyčurat, pak vyjevila přání a slečna kmitala, nabízela, ukazovala. Bylo rozhodnuto – nudné bílé dveře s kolečkama jako průzory do kajuty, mat klika. Sepsali jsme objednávku, v keši jsem složila zálohu pět tisíc korun  a objednala k nám domů zaměřovače, aby se na to přece jenom podíval. Zaměřovač za týden přišel a po 10ti minutách bylo jasné jasné, že máme problém. Máme totiž desítky panty (rozuměj průměr jeden centimetr) a to oni, velká firma, nedělají. Jedině, že by nám udělali futra, do těch dveře nasadí, ale i tak by to byl nestandart s příplatkem cca 40% navíc a najednou jsme stáli před malými dveřmi za dvacet tisíc, což bylo o 100% víc, než byl můj (nejen plánovaný) rozpočet. Aha, tak to jsme v háji. Pán všechno zapsal do zprávy, já jsem to podepsala a tahle sranda stála nevratnou zálohu tisíc korun. Inu – velká firma. Pán odešel se slibem, že během 2-3 následujících pracovních dnů se mi někdo ozve a třeba ještě něco vymyslíme.

Neozval se nikdo. Následující týden a další dva dny dalšího týdne. Nakonec jsem jim napsala e-mail, ve kterém jsem zakázku prostě zrušila a řekla, že chci vrátit zálohu a že by bylo pěkné, kdyby mě někdo kontaktoval. Ve středu volala zděšená slečna, že se omlouvá, že mi nikdo nezavolal, ale slečna, co mě měla na starost, už tam nepracuje a svoje případy nikomu nepředala, a že se strašně omlouvá a že mi teda tu zálohu vrátí. OK, kdy mám přijít. Víte, to nemusíte, my vám to pošleme na účet. Aha, žasla jsem, zejména pak v duchu, to jsem zvědavá, co na to jejich účetní bude říkat. No nic, souhlasila jsem a čekala. Záloha samozřejmě nepřišla, za týden volala slečna a vysvětlila mi, že paní účetní s tím jaksi nesouhlasí, a že kdybych byla tak laskavá a přišla si osobně.

Tak já jsem si osobně přišla. DVAKRÁT. SAKRA. Napoprvé na mě nikdo něměl cas, zrovna objednávali dveře do baráku velikosti stodoly a byznys je byznys. Inu velká firma – no more.

Jednání druhé

Veškeré peripetie jsem tak lehce trousila v kanceláři. Jak to nejde, jak to stojí, jak to drhne. Sedím se třema chlapama, a jeden z kolegů říká – No a nechceš zkusit ty moje borce? Jsou sice z Nového Strašecího, ale zato jsou dobří a dělají ze dřeva. Ne z papíru nebo překližky jako ti předchozí, neva? Jasně, že neva. Tak jsem jim zavolala. No, šlo by to, ale pán se na to musí přijet podívat. V neděli, nevadí? Neee, vůbec, nevadí. A tak přijel. Že jede od manželky z Poděbrad z lázní, tak to bere cestou. Inu – rodinná firma. Vzal si papír, dveře si zakreslil, a říká – jo, to by šlo. Panty desítky nevadí. V bílé – OK. Kulaté okýnko jako do kajuty, dobře, to půjde. Zdalipak na to spěcháme. Ne, nespěcháme, do Vánoc stačí. Pán se rozloučil a jel.

Za dva dny přišla kalkulace od manželky – Dveře šest tisíc osm set, doprava tisíc, celkem sedm tisís osm set – chci-nechci. A já jsem chtěla. Prima.

Sedm týdnů se nic nedělo. Tak pánovi tak proforma volám a on říká – Nebojte, nebojte, druhý týden v prosinci to bude, oni mi ještě vyrábějí to kolečko-okýnko. OK, říkám, čt a pá jsem doma, tak to by snad šlo. Zbytek týdne – ticho po pěšině. V sobotu pán volá a říká – no, je to hotové a není. Mladému stekla barva a musí se to přebrousit a udělat znovu a mu se nechce do práce, v sobotu. Inu, malá firma, víme o všem, co se šustně. Plna pochopení a pomyšlení, že ode dveří nás dělí jen jedno broušení a lakování, jsem souhlasila s faktem, že jít v sobotu do práce je fakt odporné, a že ty dveře do Vánoc chceme a tím pádem máme ještě jeden týden a to do té doby, to snad stihneme, co říkáte?

Ve středu volá bratr pana vedoucího říká – tak mladá paní, já mám ty dveře, rovnou bych vám je zavezl, co řikate? Já jsem mu řekla, že je to sice hezké, ale že jsem v práci, domů kvůli němu nepojedu a že prostě pátek. No jo, ale já osazuju čtvery zárubně. No jo, říkám na to já, to je sice pěkné, ale manžel bude doma v pátek, a nic lepšího vám nabídnout nemůžu. Dobrá, souhlasil, osadím zárubně, ono mi to bude tvrdnout a přijedu. A přijel. Uff. Dveře byly doma, když jsem přišla večer já, byly dokonce osazené (jiná histork) a v sobotu jsme šli koupit kliku, proběhla montáž a hurá, dveře jsou v pantech, zavírají a zamykají. Toliko – malé firmy.

A příště? Příště si dáme specialistu na koupelny, odborníka na slovo vzatého – Siko. A s protekcí, samozřejmě! To se nasmějete, lidové masy.

Published in: on 25 Prosinec 2012 at 08:50  Napsat komentář  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2012/12/25/dvere/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: