Bílý lágr

František se narodil 16.února. Dneska máme 10.dubna. Tedy – šestinedělí skončeno, chlapec má už skoro dva měsíce, laktační psychóza nebyla a hysterické scény také ne. Píšu to proto, abyste se nemysleli, že v následujícím příspěvku ze mne hovoří vzbouřené hormony nebo tak něco, OK?

Takže – po té, co jsem se dala jakž takž dohromady na JIPce, mě odvezla sestřička velikosti S, možná XS na P3 – místo, kde je třeba pobýt po porodu – šestinedělí. Nadstandart jsem odmítla, zdálo se mi to zbytečné a fakt jsem nechtěla být sama na pokoji.

Sestřička velikosti XS mě předala sestře, o které jsem se původně domnívala, že se jedná o záskok-výpomoc po té, co byla díky amnestii propuštěna ze své bachařské pozice v krimu. Časem mi došlo,  že jsem se krutě mýlila, neb šlo o hlavní staniční sestru, nebo jak se teď ta funkce jmenuje. Byla velká jako skříň, měla stejné proporce a knír. A byla od rány.

Nejdůležitější, co musíte sledovat po přesunutí na tuto jednotku, je – kdy se půjdete poprvé vyčůrat a poprvé jdete na velkou. Protože jsem byla hospitalizovaná v únoru, s prvním jsem si nemusela dělat prakticky starost, neboť po vypití asi litru vody a čaje jsem šla na záchod, kde byla taková, ale taková zima, že jsem se prakticky počůrala, skoro, a tak jsem měla první položku odbytou. Druhá na sebe druhý den nedala dlouho čekat…

Na pokoji jsme byly tři. A čtyři děti, neb jedna paní měla holčičky dvojčata. Takže fakt, že mi vzali na první noc Františka, abych se vyspala, byl naprosto pomíjivý, nebo řvala ostatní děcka. Když neřvala děcka, chodily tam sestry – dětská a ženská. Když tam nechodily sestry, přišly rovnou doktorky, jakože vizita. Mezitím uklízečka. Pak dvě další sestry – přidělovačky oblečků. Dále se tam třikrát za den prohnala Oxana – naše jídlonoška. A jednou tam byl opravář, protože neodtíkal odpad v umyvadle. Takže to tam bylo jako na orloji. Každou chvilku se otevřely dveře, někdo se v nich zjevil a něco chtěl. Jestli mi bude ještě někdo tvrdit, že si v porodnici odpočinul, tak jsem čínský bůh strandy.

Oxana – jídlonoška byla z Ukrajiny, měla ten klasický ruský přízvuk a jídlo nám nosila z takových kontejnerů, kam jí to dali pracovníci nějaké firmy. Jídlo bylo někdy tak hnusné, že jsem ho nejedla (masový prefabrikát na snídani místo šunky), nebo tak nelogické, že jsem to fakt nechávala – kynuté knedlíky na večeři a čerstvé housky KAŽDÝ den na snídani. Ovoce? Ano, jablko, jedno, každý druhý den. Zelenina? Ano, jednou za čtyři dny – nastrouhaná mrkev. Toliko k představě zdravé a vyvážené strany novorodičky v nemocnici.

Ale co, to by ještě nebylo to nejhorší. Nejhorší bylo, že byla karanténa. To z celého období dělalo opravdu lágr. Vzali vám vaše hadry, dali jednotné bílé košile, takže jsem v tom vypadaly jako bílé vrány a zakázali nám styk s okolím, bo chřipka. BOŽE. Bože. Bože… Ještě mi nikdy v životě nebylo tak smutno jako těch šest dnů bez mého muže, kamarádek a vůbec – styku s okolím. Můj manžel se tam jednou propašoval – jediné, na co jsem se zmohla, byly slzy. Byla jsem tak ráda, že jsem břečela jako malá… A víte, co bylo ještě horsí než karanténa? Že skončila v den, kdy mne propouštěli… Ach jo.

Na závěr něco optimistického… Sestry byly výborné. Milé, ochotné, měly s námi práce jako na kostele, snažily se nám vyjít maximálně vstříct a vůbec – za ty prachy, které asi tak berou, se tam nadřely dost a dost. Stejně tak hlavní doktorky to hádám taky dělaly za dost mrzký peníz. Moje spolunocležnice byly příjemné dámy, které se chtěly družit asi tak stejně jako já – tedy málo a v mezích slušnosti (nikdo nenavrhoval, že si budeme TYKAT, díky bohu), a díky nim byl ten pobyt jakž takž přežitelný…

Published in: on 12 Duben 2013 at 09:54  Comments (3)  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2013/04/12/bily-lagr/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Komentáře: 3Napsat komentář

  1. čtu, že je to jak vejce vejci, i když dcera byla s malým už v nemocnici vinohradské, sestry super, jídlo blééé, naštěstí zeťák za ní mohl a byli dokonce i na procházce. Stejně po 5 dnech utekla domů

  2. 🙂
    ta strava je opravdu děs běs… Ale vrátila jsem se zpátky v čase. Páni, osmadvacet roků a něco… Šestinedělí Vám končí právě včas, když propuká jaro a duben teplejší. Tak si to maminkování užijete líp.

  3. Petro, tiež som bola na P3. V lednu a studený záchod si pamatám… A strava bola divná, to je pravda, ale ja by som zjedla aj taniere. Vždy po pôrode som jedla čo som videla, rýchlo nahádzala do seba a zúfalo čakala na ďalšie jedlo. A manžel musel nosiť prídavky. S tou karanténou si mala fakt smolu. A ešte k tomu oddychu v pôrodnici – pochopíš, keď tam pôjdeš zas!


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: