Poslední psaní

Ahoj babi,

tak už Tě ten poslední dopis nezastihl. Moc mě to mrzí, a tak Ti píšu do éteru, kde asi teď někde jsi. S dědou. V poslední dopise, který jsem Ti snad poprvé v životě poslala doporučeně, jsem Ti posílala fotky Františka, protože jsem měla pocit, že ho nebudeš mít příležitost jen tak rychle vidět. Tušila jsem, že už Ti není moc dobře, ale říkala jsem si, že se z toho ještě dostaneš a budeš zase dobrá. No, pravda, když jsem Tě šla navštívit do nemocnice, bylo to už více jak jasné, že dobrá nebudeš, nemělo cenu si něco nalhávat. Promiň, že jsem s sebou nemohla vzít Františka, není to prostředí pro něho…

I když – vlastně to s Tebou jako s Františkem bylo… Ležela jsi, nemohla jsi pohnout už ničím jiným než rukama, ráda jsi mě viděla, i když hádám, žes nevěděla, kdo jsem, pěkně jsi se smála, když jsem Tě hladila po tváři a hezky s Tebou mluvila, taky z injekční stříkačky jsi pila stejně jako on (mám to natrénované, víš?), a už Ti taky nebylo moc rozumět, ale bylo to vlastně jedno, stačilo s Tebou jen souhlasit a byla jsi ráda.

Babi, měla jsi moc pěkný pohřeb, jak sis přála. Přišlo spousta lidí, Michalka plakala jako o život, já jsem prostě nemohla a brácha taky ne. Asi jsme měli oba pocit, že slzy Tě nevrátí… Víš, jak ses vždycky bála, že se budeme hádat o dědictví, a jak sis to nikdy nepřála? Tak jsme se nehádali. Něco si vzala Míša a její dcera, něco manželka bráchy, a něco já. Asi víš co – vzala jsem si ty kabelky, rukavičky a nějaké šátky, pásek a pár korálků. Promiň, ty kožichy se už nenosí, a tak tam zůstaly, zatím…

Obávám se, ta druhá obava – že to taťka vyhodí všechno do kontejneru, byla oprávněná. Je tam toho spousta, musíš to pochopit. Některé věci už nejsou funkční, moderní, užitečné… Já vím, žes nechtěla nic ve své hosporádnosti vyhodit, ale obávám se, že to jinak nepůjde…

Babi, měj se pěkně, víš, že jsem Tě měla vždycky ráda, i když jsi měla trochu radši Michalku (prostě první vnučka zůstane navždy první vnučka, chápu), budeš mi moc chybět. Ale neboj – já si Tě budu pamatovat pěknou, jak mi máváš z okna, když jsu na autobus, jak sis vždycky přála.

Peťa

Published in: on 5 Květen 2013 at 14:54  Comments (2)  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2013/05/05/posledni-psani/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Komentáře: 2Napsat komentář

  1. Peti, moc pěkné psaní babičce. Taky jsem měla svou babičku ráda a nejvíc si to uvědomuji až teď,až jsem sama sedminásobnou babičkou. Moje babička (protože porodila už! v 26 letech a moje maminka mně měla už! ve 22 letech) viděla všechny mé tři děti a viděla že vedu šťastný život s mužem, který jí se zdál nemluvný a vůbec asi pro manželství nevhodný. Vloni jsme spolu byli už neuvěřitelných 40 let. Takže Ti přeji vše dobré……

    • Dekuji, jeste se k ni v jednom clanku vratim, bude to uz trochu optimistictejsi


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: