Moje práce

Když jsem odcházela z práce, tak docela jsem neodešla. Nechala jsem si malý úvazek, který jsem hodlala provozovat po dobu rodičovské dovolené (neboť během rodičovské pracovat můžete). Vypadalo to na pět hodin týdně. Můj region byl velký rozlohou i potenciálem, malý realitou objednávek, které jsem vyřizovala…

A taky že to tak ze začátku bylo… Pár malých objednávek, sem tam vyřízení nějaké žádosti, odpovědět na e-mail, šlo to docela dobře. Jenže časem se to začalo zhoršovat. Místo pěti hodin týdně to najenou bylo asi osm hodin týdně, místo hodiny denně večer jsem u počítače – své domácí kanceláře, seděla hodinu a půl, někdy dvě. Abyste tomu dobře rozumněli – František je strašně veselý panáček, který chce dělat všechno se mnou. Vařit, prát, žehlit a pracovat na počítači. Takže práce přes den nepřicházela v úvahu. Takže večer. Po celém dni s ním ho dát spát v sedm (také spáč je mizerný, rozhodně to není dítě, co ho položíte v poledne do postýlky a on dvě hodiny spí jako když do vody hodí), sednout k počítači a vyřídit tu záplavu e-mailů, kterou jsem viděla v mobilu…

Nějakou dobu to šlo, ale pak začala srát (nemám na to lepší slovo) kolegyně z obchodního – moje hlavní spojka. A to šlo do tuhého. Sem tam mezi řádky jsem si přečetla, že nejsem dost rychlá nebo něco není vyřízeno včas. Mno, ono to mělo dvě strany mince – někdy jsem prostě už nemohla ani večer sedět, jak mě všechno bolelo, někdy se problém zasekl v Americe, někdy v Indii (už jen ten časový rozptyl způsoboval zdržení…).

Pak jsem obržela přímý e-mail, že jsem pomalá a pak, později, mezi řádky toto sdělení obdržel i můj šéf. A to byla poslední kapka. Protože kolegyně Ruska přestala respektovat pravidla, chtěla všechno a hned a o podrobnosti se nehodlala zajímat. Hm. Pěkné. Ale s tím se nedá pracovat… Sedala jsem večer k počítači nasraná už prevetivně a přestalo to být profesionální a začalo to být pod moji úroveň. Doma nebylo uklizeno ani večer, s mužem jsem prakticky nemluvila, byť chodil domů sebedřív, neboť to obvykle mluvil František a večer jsem čučela do počítače a byla fakt naštvaná… Prostě ani k žití ani k bytí…

A tak jsem jednoho krásného slunečného dne dospěla k rozhodnutí se na to vykašlat a udělala to. Jela jsem do práce, řekla šéfce a kolegyni, jak se věci mají a řekla, že to balím. Ano, byly překvapené. Ano, je to uzavření vrátek k práci, až se k ní budu muset vrátit. Řekla jsem jim, že je to jen 80% důvodů, že 20% je fakt, že jsem znovu těhotná.

A tak jsme se dohodly, předaly si agentu (prakticky nulová) a já jsem odjela na dovolenou. Na čtrnáct dnů. Týden na Lipně, týden hlídat synovce. Bez e-mailu v mobilu (expirovalo mi heslo), bez telefonátů a vůbec – byla to první opravdová dovolená v tom smyslu, že jsem fakt nepracovala. Vůbec. Vůbec.

Moje kamarádky zaznamenaly zlepšení a optimismus v rozhovorech se mnou a já – připadám si jako zvíře, které si ukouslo nohu, aby mohlo prchnout z pasti. Běhám a děj se vůle Páně. Za projevené gratulace předem děkuji.

Published in: on 28 Červenec 2014 at 19:24  Napsat komentář  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2014/07/28/moje-prace/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: