Proč mě děsí holocaust

Nedávné výročí osvobození Osvětimi mě opět dostalo na kolena. Ostatně jako každé připomenutí koncentračních táborů, každá fotka, každý filmový příběh, každý dobový příběh, prostě cokoliv, co se tohoto tématu týká. Mám totiž nesmazatelné trauma z dětství, kdy je duše a postoj k životu nejcitlivější…

V páté třídě, tuším, že to bylo v páté, nás učitelé vzali do kina. Což o to, to oni nedělali často a rádi, ale zřejmě dostali pokyn shora a tak jsme byli nuceni shlédnout film o holčičce, kterou se nacisti rozhodli poněmčit. Dodnes netuším, jak se ten film jmenoval, a nehodlám po tom pátrat, nicméně některé scény byly prostě příšerné. Hádám, že kdyby to učitelé tušili, nikdy by to nedovolili nám to promítnout. Česká maminka, která musí jít vyprat bílou košili, kterou zašpinil při rvačce její synek neměckému synkovi, a je jeho otcem přinucena ji vyprat v neckách a on ji při tom znásilní zezadu… Bože, opravdu film pro dětskou duši???

A totálně nejhorší scéna? Když vybírají holčičky, které plně vyhovují neměckému árijskému typu. Blond, modré oči, štíhlá nevím, nevím, nevím. Bylo to příšerné, protože ty (holčičky), které nevyhověly, ty byly poslány do koncentráku. A já? V té době? (vlastně pořád). Kudrnaté vlasy jako květák, hnědo-zelené oči, lehce oplácaná, tedy naprosto nevyhovující pro potřeby Němců a tím pádem koncentrák a tím pádem plyn a tím pádem smrt. Jednoduché počty, že?

Od té doby je to jasné a vše říkající – všechna děvčátka v záběrech o koncetračních táborech jsem JÁ. Co na tom, že nejsme Židé, že děda uměl neměcky, že by se nás to vlastně ani nedotklo (viděno zpětnou optikou), co na tom? Tomu já říkám TRAUMA. Můj muž se mi směje, že to nemůžu vidět, a je to fakt, já to fakt nemůzu vidět, pro mě už i Předčítačka byla silná káva, omylem jsem začala číst Sofiinu volbu, aniž bych se dostala k zápletce, protože jsem čekala jiný příběh…, pořád mi to neklapalo…, ještě že jsem si na netu našla pravou podstatu příběhu.

Všichni lidé, co tam zemřeli, utekli a přežili mají moji neskonalou úctu, naprosto chápu JEJICH traumata, nesnáším popírače holocaustu a děsí mě, že vlastně za ta zvěrstva bylo odsouzeno jen asi padesát lidí hned a až v 60.letech pak pár stovek lidí.

Doufám, že vaše traumata vám komplikují život co nejméně a že vždycky máte vedle sebe někoho, kdo je chápe, jakkoliv jsem bizardní…

Published in: on 5 Únor 2015 at 20:19  Comments (1)  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2015/02/05/proc-me-desi-holocaust/trackback/

RSS feed for comments on this post.

One CommentNapsat komentář

  1. Peti, chápu Tě. Půjčila jsem si Sofiinu volbu na DVD, kvůli výkonu M.Streep, kterou miluju, ale do konce jsem se nebyla schopná dodívat. Musela jsem odložit knihu A.Lustiga (už nevím název) a v duchu jsem se mu omluvila. Je potřeba si to stále a stále připomínat. Jsme jedna z mála zemí, která si žije v poklidu a bezpečí. Ale, vždyť je to teprve 70 let…..


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: