Druhé dítě

Kdo? Jo druhé dítě, myslíte Jiříka? Ano, máme. Někde tady je. Aha, teď je pod televizním stolkem, začal se totiž plazit. Má…, jo, k poslednímu červnu má půl roku. Poslední doktorské vážení – sedm kilo šedesát, sedmdesát centimetrů. Ano, zdravý, přes den spí líp než v noci (to mám ten pocit nespí skoro vůbec).

Hm, co ještě říci? Neroste sice jako dříví roce, ale roste dobře a tak nějak nepozorovaně. Tedy – my ho pozorujeme, ale to je asi tak všechno. Jeho samostatnost je téměr hmatatelná… Nejoblíbenější hračkou se mu staly takové ty rozdělovátka, které používám, když si lakuju nohy na nohou. Jak prosté. Co se týká hraček, má chlapec tak trochu utrum. František, který má ty hračky déle, ví naprosto přesně, že jsou JEHO, takže jen se na ně Jiřinek podívá, vyletí jako čertík z krabičky a řve MOJE-MOJE a Jiřikovi je vezme. Zatím se s tím nedá  nic moc dělat. Vyhradila jsem tedy asi osm hraček, které jsou vyloženě Jiřikovi, řekla jsem to Františkovi, že když už mu teda něco vezme, musí mu dát něco jiného na hraní, a to docela funguje.

Jiří je navíc takové to (skoro) pokládací dítě, tzn.položím ho do postýlky a usne. Spí dopoledne, v poledne (to spíme všichni) a odpoledne, večer to balí kolem osmé, což myslím docela jde…

Je velmi společenský, v MHD hraje „kuk“ s mým sousedy na sedadle (nosí se v šátku – dvojitý kříž s kapsou), a fakt, že si vybírá jen samé krásné ženské, je skoro až podružný, protože to dělá František taky. I můj muž uznal, že kluci mají vkus. (A máte vidět ty blondýnky, jak pod jejich pohledy jihnou…)

Druhé děti jsou prostě jiné. Ví to i „tvůrci kolektivů“, že potřebují nejen vůdčí typy, ale i členy hotové pro každou legraci. A tak Jiří až s chorobným smíchem akceptuje to, že ho František tahá za hlavu, válí s ním sudy, je ochotný si nechat strkat ponožku (s nohou) do pusy, protože se u toho brácha směje jak pominutý a vůbec, vypadá to na prima parťáka do budoucna. A to se vyplatí : )