Jídlo

Byl to krásný okamžik. Opravdu. Na stole bylo jídlo. To jídlo jsem já nemusela vymyslet, nakoupit, přinést, nemusela jsem to nakrájet, připravit a vůbec se toho dotknout. Byl to opravdu krásný okamžik. Mohla jsem si sednout, nandat si to jídlo na talířek a co víc – nikdo mi ho nebral, při jídle jsem seděla normálně a mohla jsem ho sníst vklidu. Jak říkám, byl to krásný okamžik…

…protože – protože doma je to teď tak trochu bojovka. Jiří má už skoro jeden rok, sedí vedle mne po levici, takže se při krmení k němu musím otočit doleva. Místo po mé pravici a na rohu stolu je již obsazeno Františkem, a ten by si jej vzít jen tak nenechal. Takže krmím… No, krmím. Jiří trpí nedostatkem železa a asi z toho plyne i jisté nechutenství, takže do jídla (nejen svého) strká ruce, vyhazuje ho na stůl, případně si ruce strčí do pusy a všechny z pusy vyhodí ven. Někdy mi mládí do lžičky, takže je jídlo úplně, ale úplně všude. Když jakž takž něco sní, rozhodne se vyzkoušet něco z mého talíře, takže křičí, dokud mu něco nedám, to mu obvykle nechutná, takže to hodí na zem a chce něco jiného. Já se ke svému jídlu dostanu až když je skoro studené, což není dvakrát výhra.

Když jsem s klukama sama doma, sem tam se Františkovi něco nelíbí, takže to jíst nechce, nebo jí jen něco a najraději by, abych ho taky krmila… Takže mezi nabodáváním jeho jídla na vidličku a dáváním Jiřinkovi lžičkou jeho polívku (jí teď aspoň polívky) se snažím sníst něco i já. Obědváme asi tak ve dvanáct, jsem už hladná jako pes, ale věřte mi, že z tohoto boje já jako vítěz rozhodně nevycházím. Na pomyslné bedně stojí Jiří. Množství jídla pod jeho židličkou by uživilo jedno malé hejno slepic a uklízení různých na zem hozených věcí mi zabere asi tak pět minut. Na druhém místě je František, protože obvykle mu jídlo chutná, on může jíst sám mnou nepovšimnut, může si to dávat rukou na lžičku a pak lžičku do pusy, jíst to jenom rukou, prostě zkouší, co mu jde nejlépe. Když mu to chutná hodně, ještě dostane něco ode mne, někdy maso, někdy mrkvičku nebo nudle. Já tedy končím na třetím místně, kluci jsou jakž takž najezení, hurá, a teď už jen je dát spát, sebe taky a večer nanovo…

..proto tedy chápejte,  že když se v současné době octnu na místě, kde je jídlo, kluci jsou zabaveni něčím jiným, tak neváhám a jím. Nevím, do jaké míry je to společenské, ale já stejně chodím na návstěvu jen k prima kamarádům, a tam se to, myslím, tak nebere, že? 🙂

Proto jídlu zdar a dětem dvakrát!

Published in: Nezařazené on 16 Prosinec 2015 at 20:12  Comments (2)  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2015/12/16/jidlo/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Komentáře: 2Napsat komentář

  1. četl jsem studii, podle které děti z dětských domovů nebo obecně z chudších oblastí – naprosto neznaly problémy s nechutenstvím, hraním si s jídlem, nebo dokonce rozhazováním jídla.
    někdy tedy stačí trvalezpoladobezvědomí přežrané dítko nechat trochu vyhladovět, nedat mu nic jiného dokud nedojí co už dostalo a neposbírá to co rozházelo – a hle, najednou začne chutě využívat příležitosti se najíst, když takovou možnost má.
    rodič se pak může soustředit na přípravu krmě a její distribuci, a neřešit problémy, které na sebe přivolal poněkud zbytečně🙂

  2. Ještě si trošku vzpomínám jak to bylo u nás, protože holky jsou 2 roky od sebe. Nicméně všichni jedli velmi dobře a sousedka k nám posílala svého jedináčka, aby získal chuť k jídlu.


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: