Na zádech

„Mladá paní, vy to dítě nemáte vůbec rada. Ono má zakloněnou hlavičku a úplně tam na vás visí…“ (Jiří 11 měsíců)

„Paní, vy jste tomu dítěti nedala botičky? Vždyť mrzne, to jste matka?“(Jiří 12 měsíců, krátký přechod z autobusu do nakupního centra)

„Mladá paní, to dítě si sundalo čepičku a teď má holou hlavičku!!!“ (Jiří, kdykoliv)

„Paní, to si na ty záda to děcko dáváte sama, nebo vám někdo pomáhá???“

„Máte vůbec kočárek?“

 

A dalších sto dotazů. Jsem si vědoma toho, že nosit děti v šátku (nebo v nosítku) je sice trendem doby, ale nosit je na zádech – tak daleko už jen tak někdo nedojde. Takže jsme s Jiřím (a byli jsme s Františkem, to jsem k tomu byla ještě těhotná) taková exotická dvojce a tak se i cítím(e).

Naučit se vázat dítě do šátku na záda mi trvalo asi týden. Jak praví zlaté heslo vázání – každý další úvaz je lepší než ten předchozí, ale tohle byl fakt oříšek. Samotné vázání vypadá spíše jako akrobatické číslo, o instalaci dítěte na záda ani nemluvím. Mám na to takový grif, ale obecně nejjednodušší je dítě postavit/posadit na židličku a nahodit na něj šátek, ale hledejte si židličku v přírodě… Nicméně učení dělá mistra, takže celý úvaz zvládnu asi za tři minuty a jde se.

Právě ono „jde se“ je to, co mě na tom nejvíc baví. Přece jen mám(e) děti dvě, takže sem tam je třeba podržet Františka za ruku, pomoct do autobusu, někam ho zvednout a já nevím co ještě, takže volný pár rukou se hodí vždy. Už vůbec nemluvím o vysokopodlažních autobusech, schodech na Kačerově a jiných překážkách, které (nejen) město skýtá. Pravda, s dítětem na zádech se skoro nedá sedět, takže cestu většinou odstojím, ale je to jen malá daň za zbývající pohodlí. Tímto se omlouvám všem, kteří mě chtěli pustit sednout, ale doufám, že mé krátké vysvětlení a odzbrojující úsměv vypovídají za vše.

Abych někřivdila všem, kdo se mnou hovoří – samozřejmě je tu spousta pozitivních ohlasů. Že je to pohodlné, že to mám pěkně uvázané, že si hraju na indiánskou babičku, že je u mě pěkně v bezpečí a já nevímco ještě, prostě jde to i příjemně. Často se mě ptají, zda na něj vidím, ale i když nevidím, tak vím, co tam dělá, jak se na někoho směje a stydí se, jak se zaklání, nebo jak se něčeho drží a vůbec, prostě to sice nevidím, ale vím to.

Pomineme-li vše praktické, zůstavá vše blízké. Jsme prostě spolu, je to osobní, důvěrné, chcete-li. Navíc dítě si pěkně posiluje vnitřní svaly, protože dělá všechny pohyby se mnou. Moc se mu tam líbí, protože je nahoře, má dobrý výhled. Takže – zpátky na záda a pokud by někdo chtěl, udělám lektorku a naučím!

Published in: on 5 Únor 2016 at 20:23  Comments (3)  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2016/02/05/na-zadech/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Komentáře: 3Napsat komentář

  1. ale právě indiáni ty děti nosili na břiše, nicht wahr? nejen proto, aby na dítě viděli, zdali nevisí, a má botičky. nosit dítě na zádech je fakt poněkud extrém …

  2. lidem se nezavděčíš, ale Ty ani nechceš, nicht wahr?

    • ne,ne, nechci, ja to proste vidim jinak nez oni a ONI mi na Kacerove s tim kocarkem dolu nepomuzou…


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: