Dvě děti, dvě radosti

Líbí se mi, že všechno, co říkali naši kamarádi, co mají dvě a více dětí, je pravda. Že to bude ze začátku honička a pak se to postupně  bude zlepšovat a dojde i na chvíle, kdy si spolu budou hrát.

Sice jsem tomu hlavně z toho začátku moc nevěřila, protože se dosti často odehrávala scéna – já kojím Jiřího a František sedí na nočníku a kaká, ale časem se to pěkně spravilo a někdy, když mají oba dobrou náladu, sedí na nočníku oba spolu. Každý na svém, samozřejmě. Když má velmi dobrou náladu František, tak si spolu hrají. Ne tedy celé odpoledne, ale asi tak pět minut, ale dobrých pět minut. Pravdy, hry to jsou takové podivné. Například dnes stáli na pohovce a bouchali hlavou do zdi a smáli se u toho jak pominutí. Tuto zábavu a „jegrači“ jak říká František střídali s tím, že běželi do kuchyně a tam se balili do závěsu a hráli na schovku. No nekupte to.

Samozřejme (v duchu) souhlasím s pořekadlem Jedno dítě – žádné dítě, ale nahlas bych to před nikým, kdo má jen jedno dítě neřekla, protože my jsme měli taky skoro dva roky jedno dítě a dalo nám to pořádně zabrat, takže držím hubu a krok. I když se to nemusí zdát, dvě děti jsou docela výhodné balení na hřiště, protože zatímco s jedním je to fakt nuda, protože tohle ho nebaví, hračku-bábovičky mu pořád někdo bere, a nikdo s ním nechce na houpačku, ve dvou, to je jiné kafe. Každý má svoji lopatku, kopou si tam díry, dávají písek do kyblíku, každou chvíli se buď jeden nebo druhý houpe, Jiří se celý nadšený, že tam může chodit tam a zpátky a umí vylézt na lavičku (to jsem zase děsně nadšená já) a čas tam uběhne ani nevím jak. Navíc – jako bonus – ode mne se moc aktivit nevyžaduje. Někdy jdu zvednout Jiřinka, protože spadl tak, že se prostě nemůže zvednout, jindy jdu houpat Františka, protože to sám prostě ještě neumí a pěkně nám ten čas utíká. Už vůbec nemluvím o tom, že po takové hodině běhání na čerstvém vzduchu spíme všichni po obědě jako zabití.

Jasně, jsou dny, kdy Jiří řve pořád, protože František mu pořád všechno bere, nedá se jít ven, takže je ty čtyři stěny fakt deprimují, už je nic nebaví, já jsem z nich úplně hotová, protože mám úplně hluché ucho, jak mi do něj střídavě jeden nebo druhý řve, ale pomalu leč jistě je těch dní míň a míň (a venku je tepleji a tepleji, huráá).

Přiznávám se, že jsem momentálně odporně spokojená, optimistická a šťastná matka (jakkoliv jsem daleka toho, abych všem, kdo mají jedno dítě říkala, že si rozhodně MUSÍ pořídít druhé). Můj optimismus je téměř nekonečný a nemůže mi jejzkazit skoro nic, ani fakt, že  přijede moje máti na návštěvu, že můj brácha se svoji rodinou hold na návštěvu nepřijedou, protože bychom se sem nevlezli a ani fakt, že si budu muset jít prodloužit tu rodičovskou, protože ve dvou letech bude Jiří ještě maličký a mně se do práce prostě nechce. Howght!

Published in: on 22 Únor 2016 at 19:41  Comments (1)  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2016/02/22/dve-deti-dve-radosti/trackback/

RSS feed for comments on this post.

One CommentNapsat komentář

  1. No a s těmi třemi to byla úplná pohoda.Jen jsem za totáče bohužel musela do práce, když ta nejmenší měla 2 roky, jinak bychom umřeli hlady. Ale přes to všechno na ty 4 roky doma ráda vzpomínám.


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: