Nejí.
Jí, ale málo.
Jí, ale jen vývar, čistý, bez masa
Nespí.
Spí, ale jen večer.
Spí málo.
Spí hodně, dlouho a musím ji budit.
Zlobí.
Neche se oblékat.
Bije bráchu.
Bijí se navzájem.
Pořád se hádají.
…
…
atd., atd.
Stesky na děti, které něco nedělají, slyším dnes a denně. Spoustu stesků. Ostatně kdo jiný by si měl stýskat než matky, které jsou s dětmi dnes a denně, trochu nevyspalé, hladné, nervózní, sem tam utahané a možné i trochu zoufalé, přemýšlející, zda to dělají dobře, s těmi dětmi.
I já si někdy přisadím. František trochu mydlí Jiřinka po hlavě, Jiřímu se večer nedaří usnout a tak vříská v postýlce. Sem tam vařím jako divá a pak ani jeden z nich nejí, co má a nakonec to skončí tak, že sní polovinu mého oběda, Jiří jde úplně hotový spát a František ho za dvacet minut následuje, já se přidám, vyspíme se a je klid…
Prostě je to někdy makačka. Obvykle až do středy proklínám celý svět a sebe nejvíc. Ve středu jdeme ale s Jiříkem na plavání. Plavat chodíme do Jedličkova ústavu. A zde nastává zlom uprostřed týdne. Protože jestli jsem do té doby nadávala a klela jak Pohan, po návštěve ústavu vím jedno – můžou mě uzlobit k smrti, ale jsou zdraví, mají obě ruce, nohy, mají prostě všechno vpořádku a nazdar.
Protože Jedličkům ústav je dle mého naprosto úžasné zařízení, které poskytuje důstojnost všem, kdo tam pobývají, respekt všem rodičům, které tam mají řízením osudu svoje děti, respekt panu řediteli, The tap tap a všem pracovníkům. A jsem ráda, že část školného z plavání kluků jde na podporu Jedličkárny, aby se tam všichni měli co nejvíc dobře.
Zanechat Odpověď