Charlotta

Charlotta je moje kamarádka, a když jsme se poznaly, tak jsem si myselala, že je jí třicet a její svoboda nezná hranic. Byla krásná, milá a přátelská a klamala tělem, protože je černoška. Má takové ty afro vlasy zapletené do copánků, a luxusní postavu, které u nás říkáme krev a mléko. Učila moje kamarádky v Továrně na krásu angličtinu (advanced), a protože v Čechách působila už nějakou dobu, říkala si, že by si mohla aspoň nějaké základy češtiny osvojit. Po třech měsících bylo jasné, že se můžu snažit jak chci, ale před časování slovesa být a číslovku tři se nedostaneme, a tak jsme se staly kamarádkami a naše sedánky nabraly poněkud jiný směr.

Z Charlotty vypadlo, že jí není třicet, ale čtyřicet, že má v Americe dvě dospělé dcery, a čtyři vnuky, že nejdřív učila angličtinu ve Španělsku, a když tam nastala krize, tak se sbalila a jela do Čech, kde učí různě po firmách šéfy lépe anglicky. Dobrý, říkala jsem si. Tak vypadá kariéra Američanů – pro práci cokoliv.

Jenže to jsem se šeredně mýlila, protože její kariéra nabrala zcela jiný směr. Sekla s učením (Petra, I am too old), přijala nabídku v nadnárodní indické společnosti a odstěhovala se do Brna. Když to mně a mému muži vyprávěla, nestačili jsme se ani leknout. Taktně jsme jí naznačili, že Brno není Praha a že by se měla připravit, že to bude jiné. Smála se a říkala, že tam jde pracovat a že doufá, že tam lidi nežerou. Lidi ne, žertoval můj muž, ale pražáky ano.

Po třech měsících mi Charlotta napsala, že si není jistá, zda v Brně vydrží ještě jeden další den… Vydržela a ještě dalších 700, protože tam zůstala dva roky. V rámci firmy ji dva krát poslali do polské Lodže a to pak říkala, že přece jen to Brno není špatné. Když konečně dala v korporaci výpověď, dala si prázdniny, odjela do Ameriky za dcerami a vnuky, a když se vrátila, nastoupila do Amazonu, kde na ní čekali s otevřenou náručí, a to doslova a čekali na ni celé tři (TŘI) měsíce. Luxus, že?

Seděly jsme u kafe a čaje a popisovala mi svoji práci. To dělá ostatně dost často, protože pracuje na personálním a musím říci, že to je zcela jiné personální, než na jaké jsme zvyklí u nás… (ale to nechme stranou). Svoje předešlé i současné zaměstnání vždy popisovala s vášní, se všemi reáliemi, radostmi i strastmi a vždy to začínalo, Petra, I love my job.

A myslím, že v tom je ten největší rozdíl mezi námi (Čechy) a nimi (Američany). Oni bez ohledu na věk, pohlaví a postavení hledají až najdou nějakou smysluplnou práci, kterou mají rádi a tu pak prostě dělají a milují. Protože – ruku na srdce – (a nejsem jiná) – my do práce chodíme. Máme ji rádi, ale milovat? Fakt jste to někoho v poslední době slyšeli říct? Chápu, že je to dáno kontitentem a zvyklostmi, ale kdyby se moje máti v padesáti rozhodla odjet do Jižní Ameriky a učit tam cokoliv, asi bych nejdříve nechala vyšetřit její duševní způsobilost a pak jí rozmluvila…

I tak je Charlotte pro mě velkým vzorem, že když se chce a je zájem, tak to jde, že čestina není pro každého, že pracovat se dá i s láskou a že s afro vlasy nic lepšího než copánky nevymyslíte, ať je vám dvacet nebo padesát.

 

Published in: on 6 Duben 2016 at 11:33  Comments (1)  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2016/04/06/charlotta/trackback/

RSS feed for comments on this post.

One CommentNapsat komentář

  1. Moc pěkné!


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: