Sebezrada

Asi to znáte – prostě přijde chvíle, situace nebo čin, kterým tak říkajíc zradíte své ideály. Mnohé matky mi přísahají na dětstkém hřišti, že si slíbily, že nebudou bít svoje děti nebo na ně křičet nebo nebudou mít takové ty průpovídky typup: Kdes to viděl, takhle kopat do maminky… Jak asi tušíte, realita je někdy od nejkrásnějších slibů na hony vzdálená.

Já jsem si v tomto směru neslibovala nic, ale kdysi dávno, v nějakém středně-mladším věku (asi tak v osmnácti) jsem si přísahala, že svoje děti nedám do školky. Protože já si ze školky pamatuji (skoro) každý den. Každý den utrpení a nepochopení. Prostě hrůza. Nebyla jsem žádná krásná holčička s modrýma očima a dlouhými vlasy, trochu kopyto na „sporty“, rozhodně jsem neuměla zpívat a vůbec jsem ve školkových aktivitách nevynikala. Takže mě učitelky neměly rády, asi. Z mého dětského pohledu rozhodně. Nesnášela jsem tu bílou kávu, špenátem polité brambory a nudle s mákem (děcka mi řekly, že je to dobré, tak jsem chtěla hodně a nebylo to dobré a musela jsem před tím sedět snad do smrti a pak mi to odnesli, a od té doby se na to nemůžu ani podívat, na tu hromadu nudlí, fuj). Prostě několik let utrpení, které by moje děti nemusely absolvovat….

… a maje toto vše stále napaměti, se přistihnu, jak stojím frontu na zapsání Františka do školky. Ha! Stojím ve frontě, říkám Františkovi, ať si pěkně hraje s těmi šiškami, nekřičí a vyčůrá se sám. Tyjo! Po 40ti minutách čekání si vyzvednu formuláře, doma vyplním, sestra na pediatrii potvrdí a pak to jdu odevzdat zpátky a pak nám volají, že ho vzali.

Hurá.

Ho, hurá.

Fakt, fakt jsem to udělala a přihlásila ho do školky. Pravdou je, že František má jinou startovací pozici. Už rok chodí do malé školičky, kde jsou na 15 dětí dvě učitelky, 2x týdně je tam od devíti do tří a je to už starý mazák, co si budeme povídat. Dokonce už byl i na půldenním výletě (neposlouchal). Navíc je kluk, pěkně mluví (moc ještě neumí L a R a Ř), všemu rozumí, dobře se pere a je pěkný chlapeček. I když v kolektivu 28ti dětí to myslím bude jedno…

Takže ještě tři měsíce a nazdar. Ještě, že mám(e) Jiřinka, pěkně si to doma užijeme spolu, František si užije kolektiv (až do dna) a já si tu zradu odpustím, asi, až zjistím, že se mu tam bude líbit, že ho to tam bude bavit a snad to bude dobré…

Published in: on 27 Květen 2016 at 11:48  Napsat komentář  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2016/05/27/sebezrada/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: