Kdy(ž) lžu…

Když mi někdo volá a je natolik naohleduplný a zeptá se, zda neruší. Ne, nerušíš, jak bys mohl(a).

(Nerušíš, protože ruší kluci, kteří se zrovna rozhodli tahat se o moji kulmu a přestat spořádaně jezdit „ve vláčku“. Nerušíš, protože zrovna přebaluju Jiřího (velká dávka) a do toho František chce sušenku nebo aspoň gumového medvídka, PROSÍM, mami. Nerušíš, protože zrovna se vrátil manžel s klukama z hřiště, všichni jsou hladní, nervózní a nevím, co dřív, protože jsem je čekala až za deset minut, takže na plotýnkách je všechno rozvařené a já nevím, kam dřív skočit.)

Když někdo volá a je natolik ohleduplný, že se mě zeptá, zda mě nebudí. Ne, nebudíš, kolik je vlastně hodin…?

(Je úplně jedno, jak brzo kdo volá, kluci vstávají v šest, Jiří někdy už v půl šesté a jejich úsillí mě vzbudit nebere konce. Pokud zrovna volá někdo v poledne a tuší, že bych si mohla na pár chvilek jít lehnout, tak to vezmu taky, aspoň si promluvíme vklidu).

Když se mě někdo, ptá, jak to zvládám, s těma děckama. Dobře, teď už dobře.

(Co si budeme nalhávat, kluci už mají tři a půl a rok a půl a už je to dobré. Už zároveň neprobíhá kojení Jiřího a kakání Františka s telefonem u ucha, kdy mi volá máti, jak to zvládám. Teď, když už spí oba po obědě stejně, teď to jde dobře, ale pamatuju chvíle, kdy jsem usla po obědě dřív než oni, kdy jsem fakt nevěděla co dřív, a kdy jsem si říkala, že to snad nikdy nikdy nikdy neskončí.)

Když se mě někdo ptá, zda nepotřebuju pomoct. Ne, díky, to zvládnu.

(Bo když si to udělám sama, je to rychlejší, lepší a neřvou u toho kluci. Zejména když mi chce pomáhat MOJE máti).

Když jsem paní na hrišti řekla, že s dvěmi dětmi je to vlastně pohoda a že je potřebuje jen o deset minut více času na vypravení ven.

(Jasně, to je jen malá lež, deset minut více na vypravení, deset minut více na oblečení, nachystání svačinky, oběda…, ajajaj, to se nám to kupí…)

Když někomu odpovídám, že kluci jsou hodní a spolu si pěkně hrají.

(Což o to, hodní to oni jsou. Asi tak pět minut. Spolu si pěkně hrají asi tak tři minuty a pak je tu křik, trocha bouchání, žduchání, hádání (jakkoliv Jiří ještě skoro nic neříká), někdy to musím rozsoudit já, někdy počkám, až se rozsoudí sami. Pravda je, že si nejlépe hrají VEDLE sebe, každý s jinou hračkou nebo v kolektivu na hřišti daleko od sebe. Ale když si spolu hrají těch pět minut, je to těch nejlepších pět minut z celého dopo/odpoledne.)

Když lžu, obvykle se usmívám, dívám se těm lidem do očí (usmívám se i do telefonu), a doufám, že jsou to jen malé nevinné lži, díky kterým budou mít moje kamarádky druhé děti, moji rodiče pocit, ze jsou super žena a všichni okolo dobrou náladu. Protože říct jim pravdu, tak to by je asi porazilo…

 

 

Published in: on 30 Srpen 2016 at 12:24  Napsat komentář  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2016/08/30/kdyz-lzu/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: