Deset korun

Můžete po přečtení článku říci, že jsem se na to měla vykašlat, že to nebyla moje věc, ale já už jsem taková. Hodná. Pomáhám babičkám s taškami na kolečkách těžkými jako ony samy, pomáhám cizincům překládat na poště, sedám si na jednu stanici na uvolněné místo, protože prostě sem tam někomu nemám to srdce odmítnout laskavost, pouštím babičky před sebe ve frontách u pokladny a vůbec se snažím, aby náš svět byl lepší. Abych, jak říká moje kamarádka Hana, vybudovala občanskou společnost. No, nevím, asi na to nejsem sama, ale jde to pomalu.

Nedávno jsem byla v knihovně svědkem následující události:
Před pultem, kde se půjčují/vrací knížky stojí dvě řady lidí, u knihovnice je zrovna na řadě nějaká patnáctka a říká – No, já jsem tu rezervaci zrušila (navíc to byl Tajný deník Adriana Moleho, moje NEJOBLÍBENĚJŠÍ knížka), tak já tu knížku nechci. Knihovnice namítne, že se to asi nepodařilo, knížku si brát nemusí, ale musí zaplatit manipulační poplatek deset korun. Slečinka řekla, že nemá. Načež knihovnice spustila litanii, že platit musí všichni, že to jinak nejde. Že by jí správně neměla ty ostatní knížky vůbec půjčovat, ale že teda jo, ale že si má dojít domů pro ty peníze, že to tak nejde, že ony (knihovnice) nemají takový příjem, aby pořád za někoho něco platily a kdesi cosi… No, pět minut to trvalo. Slečně pak knížky vydala, ta rudá odešla.

Všichni jsme si to chca-nechca vyslechli, následně se fronta zrychlila, já si vyzvedla svoji rezervaci, zůstalo mi deset korun a tak, když už u pultu nikdo nebyl, jsem tam šla a řekla paní knihovnici, že za tu slečnu těch deset korun zaplatím. Položila jsem tam minci a šla za klukama.

Aha.

Za chvilku přišla knihovnice, že jestli jsem se slečnou v nějakém příbuzenském vztahu. Ne, já na to. Prostě to zaplatím a hotovo. A až slečna přinese těch deset korun dluhu, tak aspoň bude na příště, až zas někdo nebude mít. Paní na mě „vejrala“ jak z rána a řekla, že ony pořád za někoho něco platí, a že to nemusím. Zopakovala jsem svoji pohádku (na principu Zavěšeného kafe) a šla zpět. Sedím tam, čtu si cosi, kluci běhají kolem. Knihovnice přijde znova a dá mi zpět těch deset korun s tím, že ji to urazilo a odešla.

Aha.

Tak nic. Dobro bylo vykonáno (?), nepochopeno, nechtěno, zatáhněte oponu. Co už. Cestou zpět paní knihovnice řekla, že už tam slečna byla a že je to tedy vpořádku… Usmála jsem se, pokrčila rameny a odešla.

Published in: on 3 Září 2016 at 11:31  Comments (2)  

The URI to TrackBack this entry is: https://brouckoviny.wordpress.com/2016/09/03/deset-korun/trackback/

RSS feed for comments on this post.

Komentáře: 2Napsat komentář

  1. to se mi takhle jednou stalo, někde v tesku, přede mnou pani ve věku mých rodičů, za ruku malé děcko. kupovala nákup, vypadalo to jako jeden oběd pro dítě, krupice, mlíko, kakao, cukr, máslo, asi za dvěstě korun. platila to mincema, vyklepala peněženku a pak z každý kapsy ještě dvoukorunu, a pár mincí jí chybělo. pokladní jí sjela jak primadonu, cože leze do krámu, peněz nemaje – pani sklopila uši a že prej teda tam něco nechá. vyndala mlíko, a dostala znova vynadáno že to je ještě málo. tak mlíko vrátila do nákupu a vyndala máslo, to už bylo o dost. dostala znova drškovou, že chudák pokladní musí volat vedoucí, aby jí udělala storno – no tak jsem nechal přijít tu vedoucí a udělat to storno, a pak jsem tam hňápnul pade, at prej jí to máslo zase namarkuje, přece se pani nebude vracet pro jedno blbý máslo, když už je skoro poledne a potřebuje jít vařit oběd. pani se zapýřila, prej jak mi to vrátí, a já že nevrátí – zatímco pokladní se rozeřvala, že už to vrátit nejde, že už to má vystornovaný. tak jsem jí poradil, že to má znova namarkovat – a že kdyby jí bylo zatěžko namarkovat jedno máslo, at to teda přičte k mojemu nákupu, a nezdržuje kecama. a pak jsem zaplatil a shrábl svůj nákup – a venku na mně čekala ta stařenka s dítětem, a že prej to nemůže přijmout, dala mi to máslo a utekla jak uličník.
    ale mám i lepší historku, zase se stařečkem. ten přede mnou pokoušel se platit kartou, ale podařilo se mu zadat 3xblbě pin a kartu si zablokoval. a neměl ani korunu hotovosti. tak jsem za něj ten nákup zaplatil, a že mu přeju všechno nejlepší k narozeninám. a ten byl rád.

  2. Peti, jak Ty to děláš, že nám vždycky mluvíš z duše? Taky máme v Bene jednu nerudnou knihovnici, ale dusí to v sobě (proto asi ta nerudnost) Ale lepší se, minule mi protáhla dobu výpůjčky přes 100 dní. A rezervace je zdarma.


Napsat komentář

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Log Out / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Log Out / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Log Out / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Log Out / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: