Co s tím?

Zamilovala jsem se. Znáte to – uvidíte ji vystoupit z tramvaje, tancujete s ním na večírku, popřípadě se spolu opijete a jste v tom až po uši. Zamilovaní a jediné, co se s tím dá dělat, je, počkat… Jistě, dá se tomu podlehnout a užít si to, ale strašně to bolí. Ostatně sami víte, o čem mluvím. Navíc konce jsou někdy náhlé, někdy pozvolné, někdy nečekané, a někdy, někdy to neskončí vpodstatě nikdy.

Samozřejmě vdaným ženám se dvěmi dětmi v/na zádech se to stát nemůže, takže moje zamilovanost má trochu jiný odstín. Zamilovala jsem se do Chinaski, naší hudební skupiny. Chinaski, hm, to je něco jako spolužák, kterého znáte od základky, všechny vaše kamarádky se mu vždycky smály, protože je trapný, akorád, že časem se ukázalo, že trapné jsou vaše kamarádky a ten kluk je vlastně prima. Můj muž vždycky tvrdil, že Chinaski jsou popíkáři pro sekretářky, takže jsem je brala tak, že si poslechnu a nazdar. No jo, ale když už jsem slyšela asi dvacátý hit, a shodou okolností je měla na mp3 u sebe, časem jsem se propracovala k prvním albům, poslechla si pěkně vklidu a asi 100x jejich texty a vím jedno – zcela jsem jim propadla.

Znáte to, jaké to je někomu propadnout – najednou na ní milujete úplně všechno – dírku mezi zuby, okousané nehty, jizvu a tak. I já jsem si v první chvíli říkala – tyjo, ty musím jít. Málem bych vzala útokem první obchod s CéDéčkama, který byl po ruce…, jenže se ukázalo, že po ruce žádný obchod s CD není a že doma ani nemáme žádný přehrávač, protože jsme ho před nějakou dobou prostě zrušili. Tak prr, nic, prostě jsem si nechala ty empétrojky, na YouTube si pustila jejich live koncert 20 let a litovala, že jsem si nešla zaskákat do kotle. No, příště…

Příště. Neboť některé lásky jsou tu nastálo a některé vám zmizí jako mávnutím kouzelného proutku, ale myslím, že kdyby z hudební scény zmizely Chinaski, už jen málokdo by mohl říct, že Podléhám, když jdu Vinohradskou třídou, jen těžko by se nám snívalo o Slovenském klíně, maje v hlavě Drobnou paralelu o Víně  a fak, že tu lítáme na První signální by už asi nikoho nepřekvapil.

Doufám tedy, že i vaše jaro začalo nějakou pěknou (ne)čekanou láskou, možnou jinou, než jste si mysleli… Tedy užijte si a já si jdu dát panáka, neboť mi sice Není do pláče, ale  něco ostrého by to v poslední době chtělo…

Advertisements
Published in: on 5 května 2017 at 12:05  Napsat komentář  

Kdo nám rozumí…

Nevím, jaký vztah máte k učitelům jazyků, potažmo angličtiny, vy, ale já mám jednoznačný – NENÁVIDÍM JE. Opravdu je nenávidím a celou školní i mimoškolní docházku jsem je v hodinách angličtiny nenáviděla. Může za to všechno, ale především fakt, že mnohdy byli opravdu dvě lekce přede mnou, přece jen výuka v 90.letech měla svoje rezervy. Jejich pedantské lpění na gramatických jevech mnou otřásalo do morku kostí.

Ostatně posuďte sami. Hodina obvykle vypadala takto: Dneska budeme probírat určitý a neurčitý člen. Super. První část probíráme the, druhou a. Pak souhrnné cvičení, kde se doplní buď jedno NEBO druhé. A pak třešnička na dortu – cvičení, kde se doplňuje jedno NEBO druhé NEBO žádné. Zde jsem končila hodinu prakticky v slzách, protože jsem to fakt nechápala. Jasně, jedna věc jsou pravidla, druhá, jak to vidím já, třetí fakt, že učitel zná výsledky z výsledkové učebnice pro učitele. Další hodina: Probíráme přítomný a předpřítomný čas. První část přítomný, druhou část předpřítomný a teď – ha – cvičení dle výše uvedeného mustru včetně třešničky na dortu. A co myslíte, že děláme další hodinu? Z obou probraných jevů si napíšeme písemku, kde střídavě doplňujeme určitý a neurčitý člen a hurá, k tomu cvičení na přítomný a předpřítomný čas. A co myslíte? Průser. Někdy jsem přemýšlela, že statisticky to vyjde lépe, když všude napíšu jen jeden jev a trefím se víckrát, než když budu „hádat“ a přemýšlet a netrefím se vůbec.

Bože. Nenávidím to dodnes. Učitelé, kteří nechápali, že to takhle půlka studentů prostě nepochopí. Nedá ani omylem. (Pravda, biflovací půlka se to naučila nazpaměť a nazdar, ale ti v reálu neřekli ani Ahoj, jmenuju se Markéta). Učitelé, kteří nechápali, že takto se fakt fakt fakt neučí. Ptáte-li se mne, kde jsem se tedy anglicky naučila, když evidetně ne ve škole, odpovídám – v práci. Kde jsem prostě opakovala to, co říkali do telefonu kolegové, opisovala půlky vět z předchozích emailů a co hlavně – mluvila s cizinci, kteří mi neutrhli hlavu za to, že jsem použila přítomný čas místo minulého v podmínce apod. Prostě jsem to příště udělala lépe a bylo to. Neboť nezlobte se na mě – vždycky na mě veškeré moje chyby v gramatice dělaly dojem, že mi za ně bude od rodilého mluvčího useknuta ruka v lepší a hlava v horším případě.

Proto musíte pochopit, že jako balzám, jako mana z čistého nebe na mně zapůsobila knížka, kterou jsem nedávno dostala. Jmenuje se Angličtina na rovinu. Napsal ji Angličan, rodilý mluvčí, chlap, který u nás, v Čechách, učí už 20 let angličtinu. Někdo, kdo šel do podstaty věci, naučil se česky, abych pochopil, proč a kdy děláme my Češi v angličtině chyby. Není to učebnice, není to teorie angličtiny ani nic podobného. Je to o tom, že autor čtenáři řekne, co bylo PŘEDTÍM, než se z angličtiny stal fenomén. Proč jsou některé věci tak jak jsou a na některé prostě neexistuje vysvětlení, berte to tak. Knížka, která se čte sama, a která vám odhalí úplně jiná zákoutí angličtiny než jste kdy čekali.

Bez ohledu na to, zda to anglicky mrskáte nebo spíše lámete – přečtěte si to, když už nic, skvěle se pobavíte. Ale věřte mi, věci jsou tam vyloženy tak názorně, že si aspoň půlku zapamatujete.

 

Published in: on 23 dubna 2017 at 19:40  Napsat komentář  

3 hodiny (odsouzence)

Jiřinkovi byly po Vánocích dva roky, a pořád jsme byli spolu doma. Pořád. Na hříště, nakoupit, ven, na motorku, pro šňůrku do textilní galanterie, na malý výlet a tak, ale už nás to asi oba přestalo bavit. Co naopak bavilo víc ho, byla školka, do které chodí František, protože jsem ho tam odváděla společně s malým bráchou. Takže – dost bylo maminky, jde se do školky.

Samozřejmě ne do státní, na to si ještě budeme muset počkat do září, ale do soukromé školičky, kam chodil František, když byl malý. Zavolala jsem tam, Jiřinka by chtěli a tak jsme šli oba do toho. Prvních 14 dní na dvě hodiny a pak oběd a spaní doma. No jo, dvě hodiny, ale buďtě sami někde v úplně cizím prostředí bez maminky a/nebo bez bráchy. Zcela nová situace pro malého panáčka, takže dvě hodiny byly pro něj nekonečné dvě hodiny čekání na maminku. Někdy jsem ho tam dala plačícího a stejně plačícího jsem ho vyzvedla, aniž by cokoliv snědl, vypil nebo vykázal nějakou jinou činnost. Po 14ti dnech to polevilo, udělalo se pěkně, pár dnů na zahrádce-hřišti a bylo to doma. Domluvila jsem se s paními učitelkami, že další týden zkusíme i oběd a tak to je doteď.

Už máme vychytané i CHOZENÍ do školky, sice jezdíme jednu zastávku autobusem, ale ten kousek už dojde pěšky sám. Předtím jsem ho musela nosit. Ve školičce je bez plenek (hurá), svačí a obědvá za dva, takže mi ten poplatek za stravování přijde velmi výhodný. Spí zatím doma, odpoledne jdeme pro Františka a pak jezdit na strojích, hrát na písek nebo aspoň na hřiště, ať žije jaro.

No jo, jenže co teď se mnou? Práci hledám intenzivně, ale zaměstnejte překvalifikovanou matku jako recepční…, že ano… Takže se mi najednou vyskytly 4x týdně tři hodiny volného času, se kterými můžu naložit JAK CHCI JÁ. Juch! Usoudila jsem, že to fakt nemůžu zahodit a musím s tím naložit odpovědně. Smála jsem se, že tak to mají odsouzenci – máš teď volno, tak si to užij, než tě zase zavřeme… A tak je jedno dopoledne věnováno úklidu, další psaní/odepisování, pak šití, dopolednímu výletu s kamarádkou apod. Prostě užít si to až do dna, bo jak se jednou někdo rozhodne mě vzít do kanclu, tak bude po legraci. A zase si přiznejme, tři hodiny je sice celé dopoledne, ale je to vždycky něco za něco, nicméně beru co je a fakt si to užívám. Sláva soukromému sektoru a nebojte se zaměstnat matky, ony vám to vrátí!

 

Published in: on 18 dubna 2017 at 11:41  Napsat komentář  

Úplně, totálně v háji zeleném…

Chtěla jsem to napsat drsněji, ale pak mi stud nedal. Dostat v tomto chřipkovém období asi není nic těžkého, ale dostat ji v končícím šestinedělí, s dvěma dětmi na krku, to dá jednomu fakt zabrat. Netuším, KDE jsem ten virus chytla, ale to, že byl zmutovaný, jak nám laskavě nedávno sdělili v televizi, musela být pravda, protože takový průběh nemoci si prostě u sebe já nepamatuju.

Měla jsemm zimnici v takovém stádiu, že si nakonec můj muž musel lehnout ke mně do postele a držet mě, abych se přestala klepat. Měla jsem 39,9 ˇC. Nechutenství. Tímto se omlouvám všem dětem za nás dospělé, když tím trpí a my jim rveme jídlo… Měla jsem do bolení hlavy a potila jsem se jako vrata od chlíva. Děs.

A teď si vemte – do toho kojit po třech hodinách, do toho hrajeme si s Františkem a vaříme manželovi. To nejhorší jsem si vybrala o víkendu, takže se můj muž stal na chvilku paní domu a já se modlila, abych to přežila. V týdnu se to začalo lepšit a ve středu si mi ulevilo. Hustý, prostě hustý.

Ještě, že mám ty parádní kamarádku. V pondělí Jana zaskočila, uklidila, vytřela, donesla jídlo a zase jela. Pak přijela ještě ve středu vyvenčit Františka na motorce, to už vzala svého panáčka Míšu s sebou a tak měli kluci prima odpoledne a já trochu relativního klidu, protože Jiřímu je sice už měsíc, ale péči vyžaduje stále stálou.

Hádam, že matky na mateřské/rodičovské dovolené jsou nepodchycená skupina nemocných, díky kterým máme v Čechách pouze epidemii, ne pandemii, protože ta představa, že jdu k doktorovi, už jen ta představa mě opravdu „bavila“ a samotný fakt, že bych měla jít ven, tak to opravdu ani omylem…

Pokud jste se čiště náhodou stali obětí – přeji hladký průběh a pokud ještě ne – vězte – nelze tomu skoro uniknout. A pamatujte – VY nějaké prášky můžete, já si dala dva paraleny a nazdar. Nicméně – držím vám palce, ať se vám to vyhne…

Published in: on 8 února 2015 at 16:48  Comments (1)  

Moje práce

Když jsem odcházela z práce, tak docela jsem neodešla. Nechala jsem si malý úvazek, který jsem hodlala provozovat po dobu rodičovské dovolené (neboť během rodičovské pracovat můžete). Vypadalo to na pět hodin týdně. Můj region byl velký rozlohou i potenciálem, malý realitou objednávek, které jsem vyřizovala…

A taky že to tak ze začátku bylo… Pár malých objednávek, sem tam vyřízení nějaké žádosti, odpovědět na e-mail, šlo to docela dobře. Jenže časem se to začalo zhoršovat. Místo pěti hodin týdně to najenou bylo asi osm hodin týdně, místo hodiny denně večer jsem u počítače – své domácí kanceláře, seděla hodinu a půl, někdy dvě. Abyste tomu dobře rozumněli – František je strašně veselý panáček, který chce dělat všechno se mnou. Vařit, prát, žehlit a pracovat na počítači. Takže práce přes den nepřicházela v úvahu. Takže večer. Po celém dni s ním ho dát spát v sedm (také spáč je mizerný, rozhodně to není dítě, co ho položíte v poledne do postýlky a on dvě hodiny spí jako když do vody hodí), sednout k počítači a vyřídit tu záplavu e-mailů, kterou jsem viděla v mobilu…

Nějakou dobu to šlo, ale pak začala srát (nemám na to lepší slovo) kolegyně z obchodního – moje hlavní spojka. A to šlo do tuhého. Sem tam mezi řádky jsem si přečetla, že nejsem dost rychlá nebo něco není vyřízeno včas. Mno, ono to mělo dvě strany mince – někdy jsem prostě už nemohla ani večer sedět, jak mě všechno bolelo, někdy se problém zasekl v Americe, někdy v Indii (už jen ten časový rozptyl způsoboval zdržení…).

Pak jsem obržela přímý e-mail, že jsem pomalá a pak, později, mezi řádky toto sdělení obdržel i můj šéf. A to byla poslední kapka. Protože kolegyně Ruska přestala respektovat pravidla, chtěla všechno a hned a o podrobnosti se nehodlala zajímat. Hm. Pěkné. Ale s tím se nedá pracovat… Sedala jsem večer k počítači nasraná už prevetivně a přestalo to být profesionální a začalo to být pod moji úroveň. Doma nebylo uklizeno ani večer, s mužem jsem prakticky nemluvila, byť chodil domů sebedřív, neboť to obvykle mluvil František a večer jsem čučela do počítače a byla fakt naštvaná… Prostě ani k žití ani k bytí…

A tak jsem jednoho krásného slunečného dne dospěla k rozhodnutí se na to vykašlat a udělala to. Jela jsem do práce, řekla šéfce a kolegyni, jak se věci mají a řekla, že to balím. Ano, byly překvapené. Ano, je to uzavření vrátek k práci, až se k ní budu muset vrátit. Řekla jsem jim, že je to jen 80% důvodů, že 20% je fakt, že jsem znovu těhotná.

A tak jsme se dohodly, předaly si agentu (prakticky nulová) a já jsem odjela na dovolenou. Na čtrnáct dnů. Týden na Lipně, týden hlídat synovce. Bez e-mailu v mobilu (expirovalo mi heslo), bez telefonátů a vůbec – byla to první opravdová dovolená v tom smyslu, že jsem fakt nepracovala. Vůbec. Vůbec.

Moje kamarádky zaznamenaly zlepšení a optimismus v rozhovorech se mnou a já – připadám si jako zvíře, které si ukouslo nohu, aby mohlo prchnout z pasti. Běhám a děj se vůle Páně. Za projevené gratulace předem děkuji.

Published in: on 28 července 2014 at 19:24  Napsat komentář  

400 Kč

Mít a nemít 400 korun je, jak praví klasik, rozdíl osm set a to už jsou pěkné peníze. Nevím, kolik peněz si vybírate z bankomatu vy, ale já obvykle o tisíc korun víc, ale chápu, že sem tam jsou čtyři stovky to poslední, co si z bankomatu můžete vybrat…

Proč to tak rozebírám? Nedávno jsem přišla k bankomatu a vidím, že v kastlíku na peníze je čtyři sta korun a bliká světýlko, že si má zákazník odebrat hotovost. Hm, pěkné. Tak jsem se rozhlídla kolem, zeptala se vedlejšího stánku tamních štamgastů, zda si nepamatují, kdo vybíral přede mnou, ale nikdo nic nevěděl a tak jsem ty prachy vzala. Zapomatovala jsem si čas, dala je do peněženky a vybrala si svoji hotovost.

V pondělí, kdy shodou okolností tu byla na návštěvě moje máti, jsem je odpoledne s Františkem vyhnala na kočárkovou vycházku a šla do banky, která sídlí nad bankomatem. Vybrala bezhotovostní operace, a když jsem přišla na řadu, vyjevila slečně, co se stalo a zda to vyřeší ona nebo někdo jiný. První věta bankovní úřednice zněla Už zase(?) Prý se to stává čím dál tím častěji. A asi je i dost poctivých, kteří to jdou prostě vrátit.

Pravda, vyřízení formality trvalo asi 25 min, protože slečna musela někomu zatelefonovat, na jaké účty se to má zaúčtovat, nicméně po půl hodině jsem obdržela potvrzení o odevzdání peněz, úsměv a poděkování (s trochou překvapení, že jsem FAKT přišla se ČTYŘMI STOVKAMI) a šla jsem.

Přiznám se, že i já jsem sem tam roztržitá, zažila jsem situaci, kdy si jeden můj kamarád peníze vybral, ale už neodnesl (a za ním rozhodně někdo stál, kdo to sbalil do kapsy a rozhodně to bylo víc jak čtyři stovky), a kdybych si to nechala, tak bych to stejně dala na nějakou charitu. I ty jedny blbé kalhotky, které bych si snad za to potenciálně koupila, by mě netěšily… Můžete si říkat a myslet, co chcete, ale já se v těchto věcech držím hesla své kamarádky, že občanskou společnost si prostě musíme budovat a ne čekat, až se vytvoří sama…

Published in: on 27 července 2014 at 11:59  Comments (1)  

Paty z domu

Ano, tak nějak si představuju dovolenou – vytáhnout paty z domu a trochu si užít netradiční činnosti, aby si mozek a tělo odpočinujili od činnosti rutinní. Takže někomu přijde v pohodě jet sbírat žáby a přenášet je přes cestu, někdo jezdí na tábory (ne, díky, z toho jsem už vyrostla) a já jsem jela hlídat synovce. Malému Kájovi je už pět let a stejně jako loni jsem se rekrutovala jako Teta na hlídání. Je to tak trochu z nouze cnost, protože moje rodiče odmítli být děda a babička, protože to je moc práce a tak jsem týdenní prázdinovou štafetu převzala od švagrové.

Ta chodí do práce na poloviční úvazek, v B u P prodává v květinářství, protože už asi tři roky nemůže sehnat práci. No, nevím, prostě nemůže. Takže půl dne jsem hlídala půl dne jsem dostávala lekci z toho, kdo je tady vedoucí – jestli já, Malej Kája nebo švagrová.

Program byl podobný jako loni – pekli jsme tyčinky, dělali nějaké blbosti z fima (fakt blbá hmota), byli na výletě, koupali jsme se a vařili. Dvakrát jsme u našich byli grilovat a v pátek jsme jeli za babičkou na Vranov. Tamní chata volá po opravách a údržbách již asi tak dvacet let, ale vzhledem k tomu, že dostupnost je prostě bídná, koupat se tam nedá a bábi je tam nakvartýrovaná celé léto, nemá se nikdo z nás k tomu, aby tam jezdil často a něco tam opravoval. Jaké bylo tedy divení Malého Káji, když jsme si večer nečistili zuby a nekoupali se. Není tam koupelna ani splachovací záchod, a musím říci, že díky sousedům tam nebyl ani moc klid…

No, brácha se snažil obložit kuchyň dlazdičkama (ano, vím, jaký je rozdíl mezi kachličkama a dlaždičkama), do toho jsem já s Malým Kájou „vařila“ takové zavařeniny proti komárům a sem tam jsme jezdili na loďce. Od pana Policajta, co si nikdo nemůže vzpomenout, jak se jmenuje, ale babičce nakupuje a vozí ji do Budějovic jsme dostali cejna, takže jsme si ho dali k večeři na másle.

Trochu pršelo, trochu bylo hezky, nicméně tři utekly poměrně rychle a tak mě brácha v neděli odvezl do MB, odkud jsem přímým spojem odjela do Prahy. Nemohu nepominout jasné nespravedlnosti, které se mi dostalo, když na mém rezervovaném místě seděla tlustá hnusná cigánka s děckem, tak dvouměsíčním. Děcko nepřipoutané, bez sedačky, a protože ji tam řidič posadil, odmítla mě na mé místo pustit. Diskriminace v přímém přenosu. Byla jsem fakt naštavaná, protože autobus byl natřískaný a seděla jsem na nějakém jiném místě a modlila se, aby v Jihlavě nikdo nepřisedl a neměl místenku na moje místo…

Můžete říci, že hlídat synovce není žádná dovolená, ale svůj účel to splinilo. Prostě – jinde, same, s jinými starostmi, ráda se navracejíce domů do poklidu našeho tři plus ká ká s balkónem bez zahrady.

Published in: on 9 srpna 2012 at 18:32  Napsat komentář  

Nový obývací pokoj – nový život I.

No – řeknu to rovnou, ano? Já jsem vinna. Jsem vinna, neboť mám ráda barvy a to, že jsme se nastěhovali před pěti lety do bílého bytu bylo jako vhozená rukavice, jen ji zvednout. Hostovský pokoj, ložnice a kuchyň – žlutá. Různé varianty žluté. Super. Kuchyně – žluté stěny. Jenže co s obývacím pokojem? Barvu jsem nechala na manželovi, vybral světle modrou. Jenže se ukázalo, že světle modrá je moc modrá. Moc studená. Moc blbá. Takže co? Takže změna. A co je opakem světle modré? No přece jásavá oranžová. No jo, ale to ukázalo zase MOC jásavé. Optimismus kam se podíváš a ejchuchu jujuchu, oranžovou už můj drahý nechci. Manžel můj milovaný byl na omdlení. Malovat znovu a znovu každé dva roky (každý rok). Ehm. No, usoudila jsem, že do třetice všeho dobrého by bylo svěřit se do rukou odborníkovi.

No jo, ale kde vzít a nekrást? Alias kde sehnat bytového architekta, někoho, kdo pochopí, co chci, že na to nemám mega a že hodně věcí musí zůstat tak jak je. Náhoda to byla. Anebo Štěstí? Anebo Osud? Nevím, nepátrám. Kolegyně H. měla rozlučku se svobodou (čtěte – brána nebo svíca, jak jste zvyklí) a tam přišla její spolužačka z gymplu. Byla nám představena jako bytová designérka. Za groš kudla. Skoro nemluvila, ale byla milá. Při přesunu z restaurace do klubu (což byla blbost) jsem to zkusila, co by jako ona na to. Ona na to, že by to šlo a že ať jí za 14 dní napíšu, protože teď dělá ty zkoušky a jen se učí a jistý druh informací není schopna udržet.

Za 14 dní jsem jí napsala, pozvala ji k nám domů a vyjevila, co by bylo třeba. Že nábytek zůstane, dispozice zůstanou, ale že by bylo třeba prostor trochu sjednotit, vymyslet barvy, vzory a tak vůbec. A že jí tu práci zaplatím a že ať něco navrhne. Tak si to všechno u nás pěkně vyfotila, vypila dvě sklenice vody, jak bych to taktně řekla – prošmejdila nám byt, aby o nás něco věděla a šla. Za týden poslala první návrh a už ten první byl boží. Přišla potom na návštěvu a na konzultaci, jak by se nám to jako líbilo a co bychom změnili a co se nám líbí, ať si vybereme tapety, a ten textil je možný tento, tento a tento a tak vůbec jsme o tom dost hovořily. Hovořily píšu záměrně, neboť můj muž se ukázal ne jako spojenec, ale jako takříkajíc třídní nepřítel a tak jsem ho vyloučila, protože to bychom se nikam nedostaly. Ostatně já jsem byla investor, tak co…

Spolu jsme pak navštívily ještě Ikeu a vybraly květináče a závěsy, doplnily barvy na stěnách (v počítačovém návrhu) a ještě trošku šouply stolkama pro pracovní koutek (o tom bude ještě rozhodně řeč) a po Vánocích jsme pak byly v designovém studiu vybrat vzor tapet. A to bylo asi všechno. Obržela jsem rozumné vyúčtování za designerské práce a jala se zařizovat. O rekonstrukci stropu jsem už psala a díky bohu, že, je to za námi. Vymalování bylo dosti pekelné, o tom žádná. Kuchyň, kterou jsem si z té pracné žluté vymalovala na bílo, získala zcela nový rozměr a hned to bylo celé veselejší.
Šití závěsů bylo dílem dvou víkendů, stejně tak polštářků. Chvilku zabrala šití prostíraní z látky, kterou mi dovezl z Anglie kamarád Jacek. On je velmi pregnantní a tak, když jsem mu napsala, aby mi dovezl něco velmi typického z Anglie, tak šel do obchodu a tam řekl: Dobrý den, chtěl bych něco velmi anglického. Říkal, že prodavač na něj zíral dlouhou minutu a chvíli to vypadalo, že odejde s nepořízenou. Jak se mu to povedlo vybrat, viz obrázek níže. Během dvou měsíců se z naší jásavé oranžové plochy stal příjemný obyvatelný prostor s mým vlastním zašívacím koutkem, který vám představím příště.

Published in: on 4 května 2012 at 06:16  4 komentáře  

Rodinná tragédie, nebo komedie, nevím…

Můj otec měl jenom jednu sestru, o šest let starší. Otec byl evidentně ten nejlepší a nejhodnější syn a tak ho teta (dle mého) už jen z principu neměla ráda, o tom, že byl o šest let mladší ani nemluvím. Tím pádem se v dospělosti ani moc nevídali a my děcka z obou stran také ne. Mám tedy jednu sestřenici, která je sice prima, ale o šest let starší, a tím to hasne. S mým bráchou byli jedna ruka, ale já jsem si s ní zrovna neměla dvakrát to říct…

Teta před třemi týdny umřela. Měla nějakou mozkovou nemoc, nevím přesně co a umřela. Mně vždycky přišla taková divná a dost to dokumentuje i fakt, že se rozhodla dát svoje tělo po smrti na oltář vědě. Tím pádem žádný pohřeb. Ona to asi myslela dobře, po všech těch pohřbech, které zažila, nechtěla, aby příbuzní měli nějakou starost, ale myslím, že to na principu nic nemění – starosti byly. Přece jen – obřad rozloučení, to je hlavně pro pozůstalé a ne pro toho nebožtíka, aby se tak nějak duševně srovnali s tím, že už dotyčného nikdy neuvidí. No jo, ale když není tělo, není spěch, takže co.

No, nakonec, po docela dlouhých průtazích se našel volný termín a sešli jsme se na takovém neformálním rozloučení. Babička, sestřenice s manželem a dvěma dětma, já s mým mileným mužem a brácha se svojí ženou, moji rodiče. No, řeknu vám – bylo to náročné. Žádná společná témata téměř nebyla, babička trochu plakala, dcera sestřenice plakala hodně, bylo to prostě takové neutěšené. Po obědě (raději se neptejte na podrobnosti, pan Polreich by tam řádil jako černá ruka) jsme šli všichni ještě na chvilku k babičce, takže v jejím dva plus jedna to na chvíli vypadalo jako když omylem přijedou na návštěvu všichni. Nakonec došlo k rozložení sil, kdy chlapi spravovali vysavač a karmu a ženské seděly v obýváku a něco plkaly.

Přiznávám, že jediná pozitiva celé akce byla tyto: máme s mužem každý nové boty a cestou jsme koupili pět kilo brambor, dvě kila jablek a nějakou cibuli, vše místní zdroje – Znojmo a okolí.

Pevně doufám, že se v tomto složení zase dlouho neuvidíme.

Published in: on 16 dubna 2012 at 12:38  Comments (1)  

Vegetariánství? Ne, díky

Vegetariánka jsem byla jen jednou v životě, asi týden, když mi bylo tak asi třináct. Prostě jsem se rozhodla, že budu, a pak jsem se rozhodla, že nebudu. Nikdy jsme k tomu neinklinovala a za žádnou cenu by mě jen tak něco nepřesvědčilo, abych se masa vzdala a živočišné bílkoviny hodlala nahrazovat něčím jiným.

Tedy až do nedávna, kdy přišla moje milá kolegyně H. s myšlenkou, že zvyky a obyčeje nejsou jen házení boty na Vánoce a lití olova, ale i půst před Velikonocemi a což abych se k ní přidala. A já, protože bych pro ni udělala téměř cokoliv (ale její manžel by pro ni zabil), já jsem souhlasila. Mám za sebou asi tak osm dní a je to trochu makačka, o tom žádné. Nejlepší na celé věci je, že jsou povolené ryby a tak mám z části vyhráno. Tuňák v plechovce navždy. Taky je tu poměrně široká nabídka mražených (nejen sladkovodních) ryb, takže to je taky dost vklidu a v jídelně každý den nabízejí jedno vege jídlo nebo aspoň tu rybu (za což chválím a pozitivně kvituji). Doma to taky celkem jde. Manžel dostává šunku nebo jiné maso k snídani, já mám sýr. Luštěniny nejsou sprosté slovo, a tak máme fazole, hrách a čočku každou chvíli tak jako tak, takže to taky není kámen úrazu a ostatně zeleninových jídel existuje dost a dost (a květákové placičky jsme neměli aspoň tři měsíce).

Je-li otázkou, zda to leze do peněz – odpovídám – trochu, přece jen ty ryby nejsou zadarmo. Hubne se po tom? No, spíš ne, ona zelenina má ráda máslo a olivový olej, neboť některé vitamíny jsou rozpustné pouze v tucích, takže bych řekla – spíše ne. Co mě trošku děsí je fakt, že mám prostě někdy hlad. Ono ostatně od toho je to období půstu, že ano, takže zas tak na škodu to není, a navíc mám vidinu, že to cca třetího dubna skončí a pak si půjdu do El Baria na krvavý steak, ale asi to dost vysvětluje, proč ti vegetariáni jsou dle mého trochu nervní.

Oni vlastně nejsou nervní, oni mají hlad. Jasně. Kdo se o to zajímá, vyváží si potraviny (bílkoviny, tuky, cukry) do optimální formy, cpe do sebe fazole a tofu horem dolem, ale i tak mi přijde, že maso je maso. Nikomu jeho přesvědčení neberu, chraň Bůh, ale já se ráda za čtyři týdny vrátím k masu (to se asi poprvé v životě budu těšit na Velikonoce) a v deníčku si odškrknu – Velikonoční půst – splněno.

Published in: on 7 března 2012 at 09:58  7 komentářů