3 hodiny (odsouzence)

Jiřinkovi byly po Vánocích dva roky, a pořád jsme byli spolu doma. Pořád. Na hříště, nakoupit, ven, na motorku, pro šňůrku do textilní galanterie, na malý výlet a tak, ale už nás to asi oba přestalo bavit. Co naopak bavilo víc ho, byla školka, do které chodí František, protože jsem ho tam odváděla společně s malým bráchou. Takže – dost bylo maminky, jde se do školky.

Samozřejmě ne do státní, na to si ještě budeme muset počkat do září, ale do soukromé školičky, kam chodil František, když byl malý. Zavolala jsem tam, Jiřinka by chtěli a tak jsme šli oba do toho. Prvních 14 dní na dvě hodiny a pak oběd a spaní doma. No jo, dvě hodiny, ale buďtě sami někde v úplně cizím prostředí bez maminky a/nebo bez bráchy. Zcela nová situace pro malého panáčka, takže dvě hodiny byly pro něj nekonečné dvě hodiny čekání na maminku. Někdy jsem ho tam dala plačícího a stejně plačícího jsem ho vyzvedla, aniž by cokoliv snědl, vypil nebo vykázal nějakou jinou činnost. Po 14ti dnech to polevilo, udělalo se pěkně, pár dnů na zahrádce-hřišti a bylo to doma. Domluvila jsem se s paními učitelkami, že další týden zkusíme i oběd a tak to je doteď.

Už máme vychytané i CHOZENÍ do školky, sice jezdíme jednu zastávku autobusem, ale ten kousek už dojde pěšky sám. Předtím jsem ho musela nosit. Ve školičce je bez plenek (hurá), svačí a obědvá za dva, takže mi ten poplatek za stravování přijde velmi výhodný. Spí zatím doma, odpoledne jdeme pro Františka a pak jezdit na strojích, hrát na písek nebo aspoň na hřiště, ať žije jaro.

No jo, jenže co teď se mnou? Práci hledám intenzivně, ale zaměstnejte překvalifikovanou matku jako recepční…, že ano… Takže se mi najednou vyskytly 4x týdně tři hodiny volného času, se kterými můžu naložit JAK CHCI JÁ. Juch! Usoudila jsem, že to fakt nemůžu zahodit a musím s tím naložit odpovědně. Smála jsem se, že tak to mají odsouzenci – máš teď volno, tak si to užij, než tě zase zavřeme… A tak je jedno dopoledne věnováno úklidu, další psaní/odepisování, pak šití, dopolednímu výletu s kamarádkou apod. Prostě užít si to až do dna, bo jak se jednou někdo rozhodne mě vzít do kanclu, tak bude po legraci. A zase si přiznejme, tři hodiny je sice celé dopoledne, ale je to vždycky něco za něco, nicméně beru co je a fakt si to užívám. Sláva soukromému sektoru a nebojte se zaměstnat matky, ony vám to vrátí!

 

Published in: on 18 dubna 2017 at 11:41  Napsat komentář  

Nemluví

No, dobrá, skoro vůbec nemluví. Jiří je sice sladký panáček jako cukrkandl, všemu rozumí, ale kloudného slova z něj nedostanete. Na konci prosince měl dva roky, ale prostě aktivní slovní zásoba je na úrovni roční holčičky mojí kamarádky. Ať se snažím(e) sebevíc, opakuju po něm kde co, všechno mu pěkně popíšu, řeknu, tak se na mě dívá jak na svatý obrázek, směje se a mlčí.

Pravda, on to za něj zařídí všechno František, který toho napovídá za oba dva až moc, takže každá druhá věta mojeho muže je, aby byl chvilku potichu (a jedl). Jiří ovládá základní slova a zvuky:
Nenene (naprosto jasné, s tím si vystačí kdekdo)

Joo (sladké jako pohlazení)

Máma, mama, mááááma (což chápu, díky)

PA (což je bohužel k malé radosti mého muže výraz pro tatínka. Vznikl tak, že můj muž pořád odchází do práce a říká u toho PA)

Tata (výraz, který se naučil před PA, a znamená to ptáci. Všichni. Slepice, holubi, všecko, co lítá)

ZZZ (letadlo)

Ham (jasné, myslím)

Čičit (zuby, alias čistit si zuby)

ee, e, eeee, É, E a další variace (cokoliv dalšího, co potřebuje. Cokoliv. Úkáže, E, aha, napít apod.)

 

Jak mi bylo ovšem sděleno všemi ostřílenými matkami – je to standartní postup druhého dítěte a to konkrétně varianta B. Varinata A znamená, že se naučí mladší sourozenec mluvit asi tak v osmi měsících a od té doby žvatlají doma oba přes sebe. Ve variantě B se mlaší děcko naučí mluvit ve školce, a to v celých větách, během asi 14ti dnů. No, uvidíme. Zatím nepanikařím, dělám, mluvím, ukazuju, vysvětluju a opakuju jak zběsilá, ale přiznám se, že si to ticho i sem tam užívám. Lehce, opravdu lehce se závistivě dívám na ty další děti, co už mluví jako o závod, samozřejmě jen do té doby, než mi jejich matka sdělí, že dítě pusu nezavře celý den, hádá se s bráchou a odporuje babičce. Takže – mlčenti zlato.

Published in: on 21 února 2017 at 12:12  Comments (1)  

Plavání

Když bylo Františkovi půl roku, přihlásila jsem ho do plavání pro miminka a od té doby chodíme plavat týden co týden, takže má(me) za sebou už asi tak tři roky plavání (budou mu čtyři). Do vody skáče jako největší skokan a na svých hodinách patří k potápkám první kategorie. Z malého miminka, co bylo rádo, že vydrží pod vodou pár vteřin je tu super potápěč, co to radši pod tou vodou doplave, než by se utopil. Každopádně ho to hodně baví, momentálně hodina vypadá tak, že já sedím na břehu bazénu, po očku sleduju, jak sám „plave“ s ostatními členy malého družstva a po očku hlídám Jiřinka, který se plácá někde kolem.

Jiří chodí plavat asi od devíti měsíců (teď, koncem prosince mu byly dva roky), takže má za sebou míň hodin a je trochu míň skokan a potapěč, ale rozhodně ho to baví. Je trochu více poseroutka, ale poměrně rozumně respektuje příkazy, snaží se a nadává jen když má hlad nebo se mu chce spát. Což je obvykle kolem půl jedenácté, kdy nám hodina končí, takže se to přežít dá.

Je třeba si přiznat, že plavání s dětmi není žádná láce, že hodina trvá „jen“ 30 minut a že je to tak trochu zabíračka i pro mě – oblíct, dovézt, převlíct, s menším plavat, většího usměrnit, pak to celé reverzně. Obvykle nám to zabere jedno dopo/odpoledne, ale říkám si – dobře investované peníze. Zejména od té doby, co František, „střežen“ mojí (MOJÍ) babičkou spadl do jezírka s lekníny, vylezl z něj a šel mi to říct. Smrděl sice jako stará žumpa, protože nádrž byla stará nádoba na mléko, ale spadl, vylezl, neutopil se a to za to stojí.

Děkuji tedy sobě, že to s nimi vydržím, dále sobě a babičkám za financování takéhoto podniku a paním instruktorkám, že jejich trpělivost je nekonečná a samozřejmě na dálku a virtuálně děkuji svým panáčkům, že je to pořád ještě baví a plavou jako život i když se sem tam topí, musejí dělat něco, co jim úplně nejde a to i tehdy, když by radší seděli na břehu a vylívali kyblíkem vodu do bazénu.

Published in: on 8 ledna 2017 at 14:20  Napsat komentář  

Jiří bez plinek (skoro)

Přiznám se, že na následujícím úspěchu mám jen pramalou zásluhu. Téměř zádnou. V září šel František do školky a tak jsem usoudila, že by na Jiřinka (toho času rok a osm měsíců) bylo více času. Už se sem tam stálo, že postával u záchodu, s plinkami, a chtěl si sednout na prkýnko a vyčůrat se. A nejen to. Prostě to vypadalo, že rozumí tomu, oč tu běží.

A taky že jo. Prvního září jsem mu ty plinky sebrala (což je ta jediná zásluha) a kluku, ukaž se. Ukázal se. Za tři dny si párkárt počůral trenýrky, jednou sedačku a jednou prostěradlo v ložnici, když tam skákali  s bráchou, ale vždycky se mu to stalo jen jednou, následovalo poučení z krizového vývoje a příště si už dal pozor. Aleluja! Za týden už jsem sem tam přemáchla trochu cvrknuté trenýrky a na velkou chodil od začátku (téměř) bez nehody.

Takže když teď jdeme někam na návštěvu, vezmu mu s sebou prkýnku, ukážu mu, kde je záchodek a pak mu trochu pomůžu, když je zjevné, že potřebuje, kde to je a je to vpoho. Fakt boží.

Pravda, na polední spaní, na noc a na venek jsou pořád plinky. Venku by to sice šlo, ale zase až tak moc tomu nerozumí, alias to řekne pozdě nebo brzy a pak si cvrkne do textilu. Nebo hůř. Takže jdeme-li ven, má plinky. Vtipné je, že si obvykle stoupne do trávy, vyčůrá se do plinek a pak jde dál…

Takže bez práce, lítání na nočník (ten zcela vynechal), bez nějakého drilu prostě okopíroval, co viděl a bylo to. Hosana! A mně sláva, že jsem se na to tak trošku vykašlala a to je taky někdy dobře – nechat to být…

Published in: on 19 října 2016 at 11:15  Napsat komentář  

Koupě motorky

Jiří potřeboval novou motorku, a tak jsme s mým mužem dohodli a v neděli, cestou kamsi jinam, jsme ji šli hromadně zakoupit do obchodu s hračkami. Bohužel se nejednalo o motorku typu Enduro, leč o dětské odráželo, velikost cca 4, tak za pět set, max. Českých korun, samozřejme.

Jak všichni asi tušíme, každé zboží má svého kupce a každé zboží je třeba prodávat v odpovídajícím obchodě, kde, aby se prodavalo, by bylo dobré, aby i prodávající personál byl aspoň trochu vstřícný. V obchodě pro gurmány taky dostanete ochutnat kde co, v obchodě s kávou k tomu máme obvykle i příběh, prostě všichni se snaží dát tomu něco navíc oproti internetovému prodeji.

Tedy všichni… –  skoro všichni. Paní, co stála u pokladny, usoudila, že nákup odrážedla je prostě za málo peněz, tak nač být milá, že ano. Můj muž sám vybral motorku, sundal ji z poličky, Jiří pochopil, nasedl na motorku a jel ji projet. To jsme ostatně po něm i chtěli, aby se projel a mohli se podívat, zda je mu akorád a má nožky pěkně na zemi a dobře se mu odráží. V obchodě moc místa nebylo, tak s ní vyjel ven, k výtahu a skoro pryč. Leč u toho úprku jsem tam byla já, abych mu řekla Tedy ne, můj malý příteli, musíme se vrátit a zaplatit. Panáček pochopil, odjeli jsme zpět do prodejny, kde u pokladny stála ta naštvaná prodavačka a posílala zejména pak na mě oční hromy a blesky, proklínala mě i to moje děcko, které nemá evidentně žádnou kázeň, že ji taky jezdí s nezaplacením zbožím, tvářila se jako vrah malých dětí a velkých matek. Nic jsme s mužem neříkali, Jiřímu jsme vytrhli motorku z ruky (odmíval vydat, aby paní mohla oskenovat a paní se nenamáhala s ručním skenerem vyběhnout  a EAN oskenovat takříkajíc v akci). Můj muž babě zaplatil a odešli jsme.

Celá tato akce trvala asi pět minut, v té době si starší brácha František hrál sám s nákupním vozíkem, byl hodný a nic nechtěl. Jiří byl také hodný a chtěl jen tu motorku. Úplně přesně nevím, co se od nás očekávalo, coby rodičů se dvěmi dětmi, ale jedno je jisté – už tam nepůjdeme, nemám zapotřebí, aby se na mě někdo škaredě pět minut díval, a už vůbec ne, když je to v hračkářství pro děti.

 

Published in: on 30 září 2016 at 11:14  Napsat komentář  

Kdy(ž) lžu…

Když mi někdo volá a je natolik naohleduplný a zeptá se, zda neruší. Ne, nerušíš, jak bys mohl(a).

(Nerušíš, protože ruší kluci, kteří se zrovna rozhodli tahat se o moji kulmu a přestat spořádaně jezdit „ve vláčku“. Nerušíš, protože zrovna přebaluju Jiřího (velká dávka) a do toho František chce sušenku nebo aspoň gumového medvídka, PROSÍM, mami. Nerušíš, protože zrovna se vrátil manžel s klukama z hřiště, všichni jsou hladní, nervózní a nevím, co dřív, protože jsem je čekala až za deset minut, takže na plotýnkách je všechno rozvařené a já nevím, kam dřív skočit.)

Když někdo volá a je natolik ohleduplný, že se mě zeptá, zda mě nebudí. Ne, nebudíš, kolik je vlastně hodin…?

(Je úplně jedno, jak brzo kdo volá, kluci vstávají v šest, Jiří někdy už v půl šesté a jejich úsillí mě vzbudit nebere konce. Pokud zrovna volá někdo v poledne a tuší, že bych si mohla na pár chvilek jít lehnout, tak to vezmu taky, aspoň si promluvíme vklidu).

Když se mě někdo, ptá, jak to zvládám, s těma děckama. Dobře, teď už dobře.

(Co si budeme nalhávat, kluci už mají tři a půl a rok a půl a už je to dobré. Už zároveň neprobíhá kojení Jiřího a kakání Františka s telefonem u ucha, kdy mi volá máti, jak to zvládám. Teď, když už spí oba po obědě stejně, teď to jde dobře, ale pamatuju chvíle, kdy jsem usla po obědě dřív než oni, kdy jsem fakt nevěděla co dřív, a kdy jsem si říkala, že to snad nikdy nikdy nikdy neskončí.)

Když se mě někdo ptá, zda nepotřebuju pomoct. Ne, díky, to zvládnu.

(Bo když si to udělám sama, je to rychlejší, lepší a neřvou u toho kluci. Zejména když mi chce pomáhat MOJE máti).

Když jsem paní na hrišti řekla, že s dvěmi dětmi je to vlastně pohoda a že je potřebuje jen o deset minut více času na vypravení ven.

(Jasně, to je jen malá lež, deset minut více na vypravení, deset minut více na oblečení, nachystání svačinky, oběda…, ajajaj, to se nám to kupí…)

Když někomu odpovídám, že kluci jsou hodní a spolu si pěkně hrají.

(Což o to, hodní to oni jsou. Asi tak pět minut. Spolu si pěkně hrají asi tak tři minuty a pak je tu křik, trocha bouchání, žduchání, hádání (jakkoliv Jiří ještě skoro nic neříká), někdy to musím rozsoudit já, někdy počkám, až se rozsoudí sami. Pravda je, že si nejlépe hrají VEDLE sebe, každý s jinou hračkou nebo v kolektivu na hřišti daleko od sebe. Ale když si spolu hrají těch pět minut, je to těch nejlepších pět minut z celého dopo/odpoledne.)

Když lžu, obvykle se usmívám, dívám se těm lidem do očí (usmívám se i do telefonu), a doufám, že jsou to jen malé nevinné lži, díky kterým budou mít moje kamarádky druhé děti, moji rodiče pocit, ze jsou super žena a všichni okolo dobrou náladu. Protože říct jim pravdu, tak to by je asi porazilo…

 

 

Published in: on 30 srpna 2016 at 12:24  Napsat komentář  

Dědeček (kouzelný)

Kluci díky rozvodu manželových rodičů mají jednoho dědečka navíc. Pravda, náhradní dědeček je už docela nemocný, sice dětem rozumí, ale sám je už tak trochu dítě, takže se mu děcka svěřit nedají a o nějakém hlídání nemůže být ani řeč, protože když naposledy vozil Františka na tatře, tak ho vyklopil a způsobil mu malý otřes mozku a své přítelkyni, alias babičce kluků velkou zástavu srdce.

Můj otec by byl na hlídaní dobrý, o tom žádná, ale je prostě extra tlustý (prostě HODNĚ), takže klukům (ani Jiřinkovi, kterému je sice teď rok a půl, ale běhá jako Zátopek) nestačí ani náhodou, navíc ho to asi moc nebaví, tedy – hlídání nula. Zábava velká, o tom žádná, ale pouze za mojí přítomnosti, protože jen co odejdu, otec si zapálí, protože je doma a na SVÉ zahradě a já to špatně nesu… Oboje – to, že kouří i to, že to vidí kluci…

Otec mého manžela, opravdový děda, je údržbář. Šikovný to on je, s klukama si zahraje fotbal, to ano, ale má novou přítelkyni, která ho zaměstnaná na celý jeho zbývající život, takže když jsme tam byli naposledy, děda hold běhat nemohl, protože celé dopoledne „těžil“ dřevo na topení. A to vám je pak nějaké kopání úplně u zadku, protože od tam hold ty nohy rostou.

Po této bilanci bych přidala ještě dědečka dětí mé kamarádky, který je fakt hodně nemocný, takže když tam byla kamarádka naposledy, starala se o dědu ona, a o nějakém hlídání dětí si mohla akorát tak nechat zdát.

Proto jako zjevení působil včera pán se dvěma kluky na takovém hracím plácku kousek od nás. Evidentně děda, fasa chlap z ostravska, v důchodě, koláče na svačinku, pití na žízeň, kluci rok a půl od sebe, a poslouchali jako hodinky. Děda byl prostě výborný. Hlídal je sám, obvykle prý sem do Prahy přijede na 14 dní (ČTRNÁCT DNÍ), sám (SÁM), a hlídá kluky, oba. A když byli v kočárku, tak je hlídal TAKY oba. Pak zase odjede na sever, a přijede jeho manželka a hlídá kluky zase ona. Sama. A pak všichni jedu na Moravu a jsou tam taky 14 dní a tak plus minus dokola, co to jde.

Když mi to vykládal, fakt jsem nevěřila vlastním uším. Znělo to jako pohádka, pán měl nad hlavou svatozář, byla jsem fakt fascinována, rodičů dětí jsem záviděla a říkala si, že když se daří, tak se daří.

 

Published in: on 20 července 2016 at 11:10  Napsat komentář  

Emancipované pondělí

Co si budeme nalhávat, pondělí není žádný skvělý den, ať už prázdniny jsou nebo ne. Obvykle nemáme s klukama žádný zásadní program, nikdo z babiček nechce přijet, protože v pondělí do Prahy jezdí moc lidí, tak co s tím. Usoudila jsem, že bych si ho mohla udělat pěkné tak jako tak a tak jsem si na pondělí velmi emancipovaně objednala tříhodinový úklid a s klukama odjela autem nakoupit a na hriště.

Pravda, nejeli jsme daleko, ale jde o princip. V „Kaufu“ jsem nakoupila pouze na jeden den, žádné velká plánování a tahání tašek (stačí, že mám v šátku na zádech Jiřinka) a pak jsem je odvezla na nedaleké hřiště Vosa

Vosa je poměrně slušné hřiště, kde se dá pěkně pohrát, a to i přes to, že se tam zrovna dneska vyskytovali dva ruští chlapečkové – usurpátoři a bylo trochu vedro.

Po návratu domu jsem nám v uklizené kuchyni uvařila oběd, hladní jako vlci snědli úplně všechno, já taky, dala jsem je spát, sebe taky a odpoledne jdeme na zmrzlinu a vyměnit to nové Jiřinkovo pyžamko, protože chlapec nevypadá, ale 82 velikost už mu prostě není.

Příště je vezmu ještě na oběd do jídelny a bude to bezchybné.

Published in: on 18 července 2016 at 12:19  Napsat komentář  

Takový malý ranní pokus

Kluci jsou ranní ptáčata. Téměř bez ohledu na to, v kolik jdou spát, jsou v tomto létě asi tak v půl šesté, přinejlepším v šest vzhůru a Mami, už je ráno (láno) (František) popř.Mmmm, (Mami, mlíko) (Jiří). No jo, ale to jsem pořád vstávala já, pořád vzhůru na nohách od božího rána, nekupte to. Navíc Jiří má rok a půl a paní zubařce se nějak nepozdávalo, že kojím, aby Jiří nepřišel o zuby, tak jsem si řekla, že to zkusím a vstávat bude nějakou dobu manžel.

No, utrpení pro všechny tři, co vám budu povídat. Můj muž, kdyby ještě někdy mohl, tak vstává asi tak v jedenáct, a kluci raději snídají se mnou, že ano, co si budeme namlouvat…

Takže ráno asi v šest můj muž vstal a šel vyzvednout Jiřinka z postýlky. Ten, jak to viděl, že jde tatínek a ne maminka, lehl si zpět do postýlky, strčil si prsty do pusy a odmítl vstávat. Tak co už, muž ho tam nechal a šel. Mezitím se vzbudil František, když ten zjistil, že snídaní dělá tatínek, tak odmítl vstát taky, vzal si knížu a Mami, budeme si číst. Ach, chlapci moji…

Asi tak za půl hodiny byl Jiří tatínkem vytažen z postele, šťastně mě objevil v ložnici, jak čtu bráchovi, vlezl za náma a nastala malá vřava. Pak jsme tedy vstali všichni tři, dali si nějakou snídani, tatínek odešel do práce a bylo všechno jako dřív.

Druhý den už to bylo lepší. Tedy až na mého muže, který to ranní vstávání nese fakt špatně. Kluci už tak nějak byli smíření s tím, že to bude zase tatínek… a vstali prakticky napoprvé. No, tak ještě pár dní vydržet a snad už bude jasné, že i tatínek je šikovný, umí snídaně a dá se to s ním poměrně vklidu vydržet.

 

UPDATE: Po třech týdnech je jasné – vstávám já, a hotovo. No, ale byl to pěkný pokus…

Published in: on 24 června 2016 at 12:18  Napsat komentář  

Připomínky

Je začátek června, školní prázdniny skoro na krku, možná, že se k vám chystá na návštěvu kamarádka s tím svým sladkým mazlíčkem, patnáctikilovým dvouletým klučinou, který na fotkých vypadal k sežrání, možná k vám na chatu na víkend přijedou příbuzní s dětmi, co jste je už dva roky neviděli, a možná…, že jste už zapomněli, jaké děti (malé) vlastně jsou. Možná to zapomenu i já, časem, tak jsem usoudila, že vám, nám i sobě pár děcko-postřehů napíšu, nevíte, kdy se vám to může hodit:

  • Ostraňte všechny ubrusy, dečky, a věci, které jsou nízko a jsou cenné, včetně knih. Někdy je stačí dát nahoru, ale když se děcka rozhodnou, že je chtějí a pět minut stojí pod poličkou a vřískají jako o život, je lepší je uklidit do skříňky.
  • Jakkoliv jste zábavní, milí a prima, maminka je nejlepší. Nejlépe zavazuje boty, nalévá polévku, obléká a vůbec – MAMINKA budete slyšet skoro pořát.
  • Je jedno, jak oblíbené jídlo uvaříte, když se jim to vizuálně nelíbí, tak to jíst nebudou, nakrásno jste jim to udělali BIO anebo jsou vajíčka z volného výběhu.
  • Nosit, chovat, držet a hladit můžete časem, rozhodně ne po příjezdu dětiček. Ty jsou rády, že jsou rády a matky to ještě chvíli bez vaší pomoci vydrží.
  • Může nastat situace, kdy si vás děti oblíbí, tak se tomu nebraňte, jen si zvykněte, že pak je budete nosit úplně všude, a vařit a vše ostatní hold budete dělat jen jednou rukou.
  • Děti strašně nahlas řvou. Bohužel kvůli maličkostem, a když už vás nechají, abyste je objali, řvou vám do ucha. Nedá se na to připravit.
  • Pozor. Děti mají strašnou sílu a sem tam něčemu nerozumí, takže vás vklidu praští, kopnou do rozkroku, kousnou nebo vám způsobí podobnou strašnou bolest. Dost důležité je jim to neoplácet (jakkoliv je to těžké) a nějak to přežít, pokud možno. Nadáno dostanou beztak od matky.
  • Děcka jsou rychlá, všude vylezou, a všude vlezou. Vyplatí se mít číslo na dětského lékaře a pohotovost.

Zdá se to být šílené, ale pobyt s nimi vám uteče jako voda, třebaže se některé chvíle budou táhnout jako med, třeba když vstávají v půl šesté bez ohledu na to, kdy šli spát. Pokud děti spí v poledne, běžte si lehnout taky, kašlete na uklízení. Až odjedou, přijde vám to ticho neskutečné. Tak neskutečné, že vám možná ti raraši budou chybět. Tak pěkné prázdniny!

Published in: on 10 června 2016 at 11:49  Napsat komentář