Splátky

Dlužím vám článek. Ale dluhy se mají platit. Tak to zkrátím a napíšu to rychle a zběsile, jo?

JO! JO! JO!!!! JO! Vybrali si MĚ! MĚ!!! Jupííííí!!! Endorfiny stříkají na všechny strany, protože jsem našla práci. No, spíše – práce si našla mne. Někdo z nějaké personální agentury našel můj profil, který odpovídal zadání zákazníka, že hledají na půl úvazku zkušeného logistika s angličtinou a to já jsem. Juch. Po telefonním rozhovoru s agentem jsem to štěstí mohla rozdávat. Pohovory proběhly dva – jeden v agentuře, jeden ve firmě a za deset dní jsem nastoupila. Na práci jsem se po čtyřech letech těšila jako nikdo. Pracovala jsem jako drak. Makala na objednávkách jako blázen. Kluci ve školce. Manžel napůl smířený s celou situací, moji rodiče připraveni přijet hlídat případné nemocné téměř na zavolanou.

 

Ale?

 

Ale po dvou měsících se ukázalo, že to prostě nepůjde. Že je výkon funkce neslučitelný s výkonem funkce maminky, neboť 25h, na které jsem byla uvázána, neodpovídaly množství práce, které se tam vyskytlo. „Moje“ účetní se ukázala jako poněkud někdo jiný než se na první pohled zdálo. Program, ve kterém jsem pracovala, umožňoval kroky, o jejichž návratnosti se dalo byť jen pochybovat. V Anglii stěhovali sklad. Objednávky nebyly tři denně s dvě řádky, ale sedm nebo osm s pěti až osmi řádky. Do toho papírování, telefonování, odpovídání a konec pracovní doby ve dvě se ukázal jako směšná věc, která nevoněla pod vousy nikomu. Začalo se to celé hroutit, dva pohovory, které mi optimismus do žil nevlily ani náhodou, stres, zmatek, chyby, děkujeme, jste milá ale NE.

A tak to předposlední týden v červnu skončí. Mně čekají dva měsíce prázdnin, a neříkejte, že si mám hned něco najít. Prostě to musím rozdýchat, nadechnout se, „uklidit si“, užít si ty svoje sladké chlapečky, a vůbec. Protože jestli něco, tak když vám někdo takhle šeredně vezme vítr z plachet, tak to chvilku trvá, než si přiznáte, že to možná až zas tak vaše vina nebyla, že snažit se někdy prostě nestačí, a že na to máte přátele a bývalé kolegy, vlastně taky přátele, aby vám řekli – KLID, drahá, jsi dobrá, my to víme, ty to víš, nepanikař a dej si chvilku pohov.

Asi se vám to taky už možná někdy stalo, nebo stane. Obávám se, že se tomu nedá vyhnout a i když všichni říkají, že je to cenná lekce, já osobně bych řekla, že je to lekce pěkně drahá…

 

Advertisements
Published in: on 18 června 2017 at 16:36  Napsat komentář  

Zpátky ke strojům

Zřejmě v životě skoro každé matky nastane doba, kdy si řekne, že dost bylo utírání zadečků, uklízení pokojíků a teplých večeří a rozhodne se vrátit do práce. Někdo se rozhodne po  osmi měsících, někdo, jako třeba já – po 4 letech. Znám i horší případy…

Můj návrat se koná v režimu „najdi si novou práci“, neb můj stávající zaměstnavatel pro mě žádné místo v současné době nemá a ani mít nebude, naopak, je třeba z administrativy někoho propustit, aby se ušetřilo na nákladech. No, jsem zvědavá, kdo to bude. Že pro mě místo nebude bylo evidentní už když jsem odcházela, bo nejsem mladá, blbá ani naivní, takže jsem s tímto stavem psychicky počítala. Když jsem si nedávno řekla Dost, jdu zpět, oprášila jsem ZASE životopis, dopsala svoje poslední působiště, zaregistrovala se na Jobs, stáhla si Práci za rohem do mobilu a teď posílám životopisy a píšu průvodní dopisy.

Nepíšu a neposílám jako zběsilá, neboť co si budeme namlouvat – potřebuju poloviční úvazek v okolí, přece jen „chod“ dětí bude evidentně na mně, takže nabídek není zrovna přehršel. A jsou-li, chtějí na tu pozici studentku VŠ s bohatými pracovními zkušenostmi, excelentní angličtinou (a bujným poprsím). (No, to jsem ale zlá, že?)

Takže vím, že v jedné doručovací firmě hledali někoho na výdej stravenek, například. Nekupte to, od 8-11, čistá hlava v poledne domů. Samozřejmě jsou tu i „jebavé“ práce jako analýza dat (BRRRRR), podpora týmu, recepční, asistenstky, super. Ale když jste nikdy nebyly recepční, asistentky ani podpora týmu, tak to vás samozřejmě nechtějí, že ano. Had žeroucí si svůj ocas.

Nicméně – já mám čas, ono to půjde. Doufám. Držte mi palce, a když se nezblázním, tak zase napíšu. Slibuju, Lenko.

Published in: on 28 února 2017 at 12:30  Napsat komentář  

Jak přežít v kanclu

Ukazuje se, že ne všichni byli doma vychováni tak, aby uspokojivě sdíleli kancelářský život. Zejména pak s někým jiným v kanceláři. Pokud se domníváte, že s vámi žádné problémy nejsou, bylo by dobré kritickýma očima přečíst si následující zásady a sám sebe zhodnotit, zda není třeba někde trochu přidat či ubrat. Pokud nastupujete do nového zaměstnání, následující doporučení nechť jsou pro vás biblí a to zejména v případě, že je to PRVNÍ nové zaměstnání.

Tedy směle do toho:

Čistota půl zdraví a upravenost půl duševního zdraví. Znamená – každý den čisté ponožky, ať se potíte sebeméně, smradlavé nohy po půl dne sezení v kanceláři nikomu na oblibě nepřidají. To samé platí pro tričko, když už mermomocí do kanceláře v tričku chodit musíte. Dále – koupat/sprchovat, aspoň jednou za dva dny, čistěte si zuby, nehty a stříhejte si chlupy, je to opravdu nechutné.

Oblékejte se přiměřeně vhodně – rifle ještě nikoho nespasily od pracovních úkolů. Měňte oblečení, nebo váš kolega-kolegyně nabonzuje do módního pekla a to si pak užijete nejen vy. Tři roky vytahaný svetr není žádná výhra a košile, co je stará, není retro, bacha na to.

V kanceláři buďte tiší. Hlasité smrkání, frkání, GRKÁNÍ z vás favorita rozhodně neudělá. Ztiště zvonění mobilu na miminum – není nic milejšího než když pětkrát zazvoní mobil, když zrovna hulíte pod okny. Osobní telefonáty zásadně vyřizujte mimo kancl, ať si o tomto myslíte cokoliv, opravdu nikoho nezajímá, jestli váš chlapeček kakal nebo babička je ještě pořád na kapačkách.

Žádné jídlo v kanceláři, zejména ne typu tlačenka s cibulí, tuňák, lečo nebo tak něco. Ne, ne, ne. Kancl je kancl, je to pracovní místo, ne jídelní. Navíc – chca nechca všichni mlaskáme a je-li na to někdo obzvláště háklivý, mohl by vám říci něco opravdu nemístného.

Poslední zlaté pravidlo – ptejte se co nejvíc a co nejslušněji – mohu otevřít okno, pustit/ztlumit ventilaci, otevřít/zavřít dveře? Kašlete na to, že nebude žádná odpověď, nebo jen nějaké zabučení, je to lepší než nic, a za slušného budete vy.

Přijde vám to logické, normální a v mezích slušnosti, skoro až automatické? Ale nenechte se vysmát. Můžu z fleku vyjmenovat to, co se mi dnes a denně děje v kanceláři, podobné to má kolegyně o troje dveře dál a býv.kolega Dušan z Továrny na krásu je svým smradem pověstný doteď. Kdybyste snad chtěli nějaké pravidlo přidat, komentáře jsou zde volné a prakticky necenzurované.

Published in: on 26 září 2011 at 15:22  5 komentářů  

V Německu

Byla jsem v Německu na služební cestě. Tři dny, tři noci. Bydleli jsme na předměstí Mnichova, a i když většina dne se odehrávala v budově německého partnera, přece jen jsme se ven někdy dostali.
Musím říci, že ač jsem nic nečekala, přece jen pracovní cesta je pracovní cesta, byla jsem příjemně překvapena prakticky vším. Hotel, co nám kolezi vybrali, byl v takovém pololidovém stylu a dámy nosily kroje od rána do večera, a při pohledu na ně bych řekla – i rády. Anglicky uměl prakticky kdokoliv, takže žádná komunikační bariéra nebyla. Obchod jsme navštívili jen jeden, pekařství, zato to byl výborný a chutný zážitek na celý den.
Protože jsem měla jeden večer čas, šla jsem se projít do parku a „po dědině“. Jasně. Všude uklizeno jako u nás na Dušičky, v parku krásně a svěže, byl lehce protnut venkovními uměleckými díly, která tam příjemně zapadala a nerušila. Obchody už byly tou dobou zavřené, ale ty výlohy – prostě byly krásné.
Ten samý večer nás pak vzali na večeři do takové typické bavorské hospody, kde to nejlehčí jídlo byl asi 300g pečený pstruh, kterého jsem si tedy dala. I přes to, že pórkovou polévku normálně nejím, tak jsem si ji, blbec, omylem objednala a byla výborná. Obsluha velmi nevtíravá a černé pivo výborné.
Co mě dost bavilo na pracovní stránce byl fakt, že ač jsem si vědoma, že pro Němce budeme vždy Východní Evropa, rozhodně na nás takto nebylo pohlíženo (už jen díky faktu, že nás regionálně přeřadili k nim) a jednali s námi na dosti profi úrovni, jakkoliv to nikde neměli napsané a mohli se na to vykašlat. Srovnám-li to třeba s Frantíky, je to prakticky nesrovnatelné. (Kancelář dodává: Celá redakce naší kanceláře se shoduje, že žabožrouty nemáme rádi a že pokud autorka webu pojede na slibovaný výlet do Provence – nebo jak se to sakra píše – tak že to budeme hrdě bojkotovat a na každého zaprděného fracouzského pantátu budeme hovořit pouze a výhradně ryzí češtinou. Tak!)
Pravda, malovaná žudra, bavorská dechovka a padací kroje asi nikdy nebudou mojí doménou, ale rozhodně to za nápad na pobyt stojí, protože jídlo bylo po všech stránkách výborné, všude čisto, nikdo mi vyloženě nelezl do zadku, ale služby na profi úrovni, musím říci, že to na mě fakt udělalo dojem.
A to nemyslím, že bych byla nějaký pecivál, který od revoluce nebyl v zahraničí, zejména v tom na západ o nás. Přiznávám, že se na tuto úroveň dostaneme my, budu asi o pár let starší, ale doufám, že se toho dožiju.
(Kancelář už jen suše konstatuje: Pokud pan manžel opráší své chatrné zbytky německé mluvy, bude to dozajista vydařený výlet, neboť snadno zapadne mezi všechny ty árijské typy. Už teď ho turci, taliáni a portugaláci považují za germána. A on se za to v podstatě ani nestydí.)

Published in: on 17 září 2010 at 14:21  Napsat komentář  

Jiné pohledy

Sice bych tomu nevěřila, ale je to tak – jeden bankrot jedné firmy a jak pěkně to změní kritéria a pohledy na věci. Moje minulé zaměstnání skočilo, protože firma se dostala do finančních obtíží a všichni jsme dostali výpověď. Tedy – skoro všichni, že, nezapomínejme, že jsme národ kamarádíčků a známých.
I přes to, že jsme makali jako blázen, málem si roztrhali rodidla, nedopadlo to dobře. Když jsem to loni prožívala, říkala jsem si – Co tě nezabije, to tě posílí a fakt je to pravda. I když bych tomu nevěřila. Že si najdu za měsíc novou práci, že mě to bude bavit a že některé věci a skutečnosti začnu brát dosti s nadhledem.

Jak říká kamárád mého kamaráda – dostáváš pravidelnou měsíční mzdu na účet a máš tím pádem z čeho platit nájem? Dostáváš. Tak nač si stěžovat. A je to pravda. Po té, co jsme se přestěhovali do nových prostor (a dojíždění se mi ještě o deset minut protáhlo), jsem usedla v pondělí ke stroji a snažila se dál normálně tvořit hodnoty. Fakt, že mám cizí klásnici, monitor, že nemůžu něco najít, že není voda, že je v kanceláři moc teplo, moc zima nebo že tam jsou cizí krabice, mě rozhodně nemohl rozhodit a i další případné nepříjemnosti spojené se stěhováním šly prostě mimo mě. Základní nástroj – počítač – byl a tohovo dvacet.

Asi největší radost mi tak paradoxně udělaly záchody. Zatímco v minulém sídle, poplatné době těsně před revolucí (sametovou), byly kachličky psychedelicky černé, dveře plastové, kliky vyměněné před deseti lety a mísy tak špinavé, že by se za to stydělo i metro, v novém – to je obrat o sto osmdesát stupňů. Krásné, bílé, čisté, funkční, zamykatelné, splachující, osvěžující. Zatím je nás na patře asi šest ženských, máme k dispozici tři kabinky a zejména pak moje radost z návštěvy těchto prostor nebere konce.

Sice na jednu stranu pořád nadávám, že bývalý šéf nechal firmu takhle položit, na druhou stranu – když se ohlédnu zpět – říkám si – dobrá, ještě, že tak…
Nakonec – všechno zlé je pro něco dobré.

Published in: on 5 března 2010 at 14:46  Napsat komentář  

Stěhování, už zase

Zatímco minulý týden jsem stěhovala kamarádku Báru, tento týden stěhuji svoji kancelář, bo se celá společnost stěhuje do nových prostor. Protože jsem v práci teprve krátce, moje balení bylo poměrně rychlé. Jedna krabice to vyřešila. Dvě kytky jsem si odnesla domů a až půjdu do nové budovy, zase si je přinesu.

Horší je, že stěhuju věci mých předchůdkyň, o kterých prakticky nic nevím, ale protože se to MOŽNÁ bude hodit, tak to musím vzít s sebou. Jsou toho tři krabice a nevím, kam se mi vlezou, neboť se mi zdá, že nová kancelář je menší než ta stará, soukromně jí říkám Kamrlík. (Ostatně počeštělý výryz ofis jsem nikdy nepoužívala, přišel mi nudný, líbil se mi vždyčky „kanclík“).
Stěhování s sebou sice přineslo vyhození pár starých věcí, ale žádná velká sláva to tedy nebyla.

Také se tu objevilo pár výprodejů nábytku zaměstnancům, obvykle skříně, bratru za sto korun, nejinak stoly a židle.

V pátek už to v práci vypadalo jako výbuchu, všude krabice, prázdné pořadače, zmatek, sem tam panika, drsné to bylo. Odcházela jsem asi v jednu hodinu, zatímco do kanceláří přícházeli borci na stěhování počítačů a chodby se stávaly neprůchodné a situace celkově lehce nepřehledná.

V pondělí jdu do práce, budu ráda, když najdu svoji dock-inu, a svoji krabici s osobními věcmi (mám tam přezůvky) a jestli nám od středy půjdou telefonní linky, jako nám slibovali, tak to bude super. O práci centrálního serveru si nedělám starosti, to budu hukot sám o sobě a tak doufám, že od následujícího týdne budeme jakž takž fungovat. Do té doby – Stěhování Zdar!

Published in: on 28 února 2010 at 20:10  Napsat komentář  

Pohovor, jaké to bylo

Můj první pohovor po roce a půl, konečně jsem se propašovala přes agenturu do firmy. Juchů. Byla jsem tak ráda, že mi z agentury zavolali, že jsem omylem vyťukala na kódovacím zařízení v práci špatný kód a spustila jsem poplach (ale o tom jindy). Slečna mi řekla místo a čas, napsala do e-mailu a následně mi naznačila, že se ode mne bude požadovat co do zkoušky něco málo angličtiny. OK, řekla jsem si a šla si den předem procvičovat anglickou obchodní konverzaci do knihovny.

V den D jsem nešla dopo do práce, ale na půl jedenáctou do firmy. Našla jsem to hladce, na recepci také všechno hladce, zasedla jsem do zasedačky, dala si vodu bez bublinek a čekala na dvě dámy, které se mnou měly pohovor vésti.

Dostavily se záhy a musím říci, že byly sympatické a milé od začátku. Prostě se mi líbily, a protože zřejmě i já jim, setrvaly jsme v pracovním hovoru asi hodinu. Jsa si vědoma, že všechny poučky jsou na houby, na jednoduchou otázku proč jsem odešla z předminulé práce, jsem jim odpověděla, že jsem tam už nechtěla pracovat a tímto jsme měly ožehavé téma za sebou a vše se blížilo do finále.

Tedy – finále, no, dobrá, nazývejme to takto, i když ani vyvrcholení není to nejlepší slovo… Ostatně posuďte sami… Na otázku testování anglické konverzace v agentuře jsem odpověděla záporně, neboť v agentuře to slečně přišlo trapné mě testovat, když spíkuju den co den. Aha, řekly ony a jedna z nich mi šoupla do ruky nějaký manuskript, nějaký manuál k programu, který tam použivají, kde byl popis nějakého modulu a prý, jestli se na to můž podívat a přeložit.

Noční můra byla zde. Houpal se se mnou svět. Četla jsem text a nevěděla, oč běží. Děsný. Slovíčka smysl dávala, dohromady to smysl nedávalo ani omylem. No super. Ticho, že se dalo krájet. Tak to čtu ještě jednou. OK, jdeme na to a začla jsem anglicky něco běsnit… Ony mne zastavily, že jim to stačí česky vysvětlit. Tak jsem to nějak přeložila. No, přeložila, tak bych to přímo nenazývala, bylo to děsné. Čas se vlekl, natahoval a houstl. Pak to nějak skočilo, nevím ja. Asi to vypadalo, že se fakt trápím a tak jsem byla vysvobozena.

Pak jsme si ještě něco řekly, rozluočily se a šly. Tak to je v pytli, říkala jsem si, to je fakt průser. Po tomhle po mě ani pes neštěkne. Zavolala jsem to slečně do agentury, že jsem jí asi udělala ostudu, omluvila jsem se a řekla, ať mi zavolá, až bude vědět více… Řekla jsem to muži, kamarádce Pavle a šla posílat nové nabídky práce.

Slečna z agentury zavolala za dvě hodiny. Říká – No, tak nic, už vás nechtějí, bylo to hrozdný… Aha, já na to, to jsem si mohla myslet… Chvilka ticha na obou stranách… Kecám, říká slečně, chtějí vás, moc jste se jim líbila, nejlepší ze všech, kdyby bylo na nich, je rozhodnuto. Juch, juch, juch, juchala jsem do telefonu, to je super. Takže jsem pozvaná na 37.týden na pohovor s paní z Polska a pak by se vidělo…
Pak ještě dodala, že na nějaký překlad se mám vykašlat, že to bylo zcela irrelevantní a že to nikdo nebere vážně. No, ty brdo, to jsem fakt ráda, oddychovala jsem si v duchu…

Trochu běh na dlouhou trať, ale co už, aspoň je nějaký vzrůšo (i když bych dala přednost tomu, abych tuto onanii nemusela absolvovat). Tak držte palce, ať to klapne :-).

Published in: on 7 září 2009 at 08:26  2 komentáře  

Práce (hledání)

Je to tak, nezbývá mi, než si najít novou práci. Vím to asi tak měsíc, před týdnem ta věc dostala jasný obraz výpovědi. Už měsíc posílám svůj český a anglický životopis a očekávám odpovědi, telefonáty…
No, řeknu vám – není to žádná sláva. Na to, jak hladce to šlo před rokem a půl, to teď pěkně drhne. Pošlete třicet životopisů a vrátí se vám tři odpovědi. Naprostou většinu práce nabízejí personální agentury, a to obvykle proto, že hodně podniků hold zrušilo personální, tuto službu outsourcovala a ty se, uchazeči, snaž.

Dostat se přes hradbu personální agentury považuji za umění. Dvakrát se mi stalo, že po hodinovém interview vypadlo z pracovníka agentury, že teď na pozici probíhá již druhé kolo (tzn. lidi jsou v té firmě a tam už s nimi hovoří přímo někdo z toho podniku) a že pokud se nikdo nevybere, že mě nabídnou. Pamětna toho, jak to vypadala v předposlední práci, je mi jasné, že do tohohle kola se já už prostě nedostanu… Trochu mi to přijde jako prodávat už prodané zboží (třeba jako Kolík Aťsepicnu z Prachetta).

Asi nejtragičtější považuji to, že dostávám tak málo odpovědí. Některé firmy ani nemají nastavenou automatickou odpověď – třeba že děkují za zaslání životopisu apod. A propos – když jsme u toho životopisu – vyhodila jsem fotku (zřejmě na ten akt dojde časem), zrušila jsem reference a datum narození, ať si to spočítají sami (samy, potažmo).

První opravdový pohovor ve firmě byl ve středu, byla jsem z toho více méně nervózní už týden. Dopadlo to dobře, další kolo příští týden. Což o to – hlava to nese dobře, ta se drží, ale tělo maká. Mám stálý průjem a špatně spím, jsem vzhůru už v šest a usínám s knížkou v ruce, jak je tělo vyčerpané…
Těším se, až to skončí, protože doufám, že to skončí BRZO…

Published in: on 3 září 2009 at 08:14  Napsat komentář  

Obalené knihy

Na střední škole nám učitel občanské nauky řekl, že Kamasutra je nudná kniha, že kdybychom měli na výběr mezi lehkými (lechtivými, měl na mysli erotickými) časopisy a knihou, šáhli bychom po těch časopisech, protože by nám přinášely mnohem více než ona kniha. Uznejte sami, lepší impuls pro to, abychom si Kamasutru přečetli, prakticky neexistoval.
Rozhodila jsem sítě a asi po třetím zeptání jsem knihu od někoho získala na výpůjčku a dala se do čtení. Nevím, zda jste to četli TEHDY, ale jediné dostupné vydání bylo ve slovenštině a tak to bylo velmi dobrodružné v tom, že to bylo slovensky a v tom, že to bylo poněkud lechtivé. Tedy – zdálo se, že to bude lechtivé.
Knihu jsem pro jistotu obalila do novin a tak se oddávala velmi sladkým stránkám ve sladké měkké slovenštině a usmívala se potutelně nad obsahem. Dnes si již můžeme říci, že to zdaleka tak erotické nebylo, ale mně to přišlo dosti zajímavé a poučné, už jen ten styl psaní byl úchvatný a líbílo se mi, že tehdy ženy musely umět asi padesát věcí, aby se mohly vdát – například barvit si zuby, vlasy a nehty anebo zhotovit si stoličku. No, nevím, která z nás by se vdala…
Teď zdánlivě opustím téma, abych se k němu záhy vrátila. Jela jsem večer autobusem, čtu si tak svoji detektivku a jen tak okem mrknu, co čte ten borec vedle mě, protože mi přišlo, že není zrovna ten typ, co by jste od něj čekali, že si bude číst
v autobuse. Hádejte co četl – četl Mein Kampf. Četl ho velmi vášnivě, ostatně bylo to po odstavcích s mezerami a bylo to psané velkými písmeny. A knihu, tu měl zabalenou do novin…

Published in: on 12 února 2009 at 22:47  Napsat komentář  

Končíme uprostřed běhu, objevil se Záškodník

Damy a panove, řečeno slovy Hymanda Kaplana, je to taková nemilá věc, řečeno slovy Helenky Součkové. Z velmi interních důvodů musím na delší či kratší čas rubriku Práce ukončit. Některé články jsem musela odstranit, protože jsme zlí národ a msta jest naší součástí. Protože tento blog je blog pro přátele, důvody tohoto kroku ráda sdělím nad šálkem kouřícího čaje či nad rozehřátou pánvičkou raclettovacího sýru u nás doma. Děkuji vám za pochopení tohoto nic neříkajícího oznámení. Zavedu během tohoto týdne novou rubriku Ze života a budu doufat, že i tamní články vás pobaví stejně jako slipaři a trenýrkáři.

Published in: on 19 ledna 2009 at 21:49  2 komentáře