P3 3/3

Přesto, že jsem (zejména sama sobě) přísahala, že už k Apolináři rodit nepůjdu, dle klasického Nikdy neříkej nikdy jsem tam nakonec skončila. Byla jsem tam už registrovaná a tak to pro mě v běhu události (v běhu s Františkem) bylo to nejjednodušší. Znala jsem procedury, čekání, lidi, funkce a činnosti, tak jsem si řekla, že to prostě nějak přežiju.

Takže když mě po jednodenním pobytu na JIPce vezla sestra na pokoj, zažila jsem dežavy jako když vyšije. Chodba P3, pokoj číslo 3 a postel číslo 3, což bylo úplně stejné místo, které jsem vyfasovala minule. Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát mě přijímala MILÁ sestra… Dokonce i složení pokoje bylo stejné. Fakt. Na posteli č.1 štíhlá sympatická paní s holčičkou. Na posteli č.2 tlustá paní, zdravotní sestra s holčičkou. Navlas stejné složení jako před dvěma lety, přísáhámBůh.

Jediný rozdíl byl v tom, že tentokrát nebyla karanténa a tak těch šest dnů uteklo mnohom (MNOHEM) příjemněji. Kamarádky mi přinesly výborné chutné jídlo, muž můj milený mě chodil LEGÁLNĚ navštěvovat každý den a přivedl i Františka a svoji máti, která zatím u nás doma hospodařila místo mne…

Přiznávám, že pátý den mi už bylo smutno jako kráva, líp to říci nedokážu, ale musela jsem si odpočinout a nabrat síly na nadcházející dny, co nejvíc nechat zahojit jizvu a co nejvíc se rozkojit (což se tentokrát povedlo skvěle).

Tímto děkuji sestrám, které ještě měly sílu mluvit s miminky normálně, s námi matkami mít trpělivost a dietní sestře bych ráda vzkázala – lepší než minule, ale měla byste si to zkusit jíst po porodu, moc velké porno to tedy nebylo…

Advertisements
Published in: on 25 ledna 2015 at 19:44  Napsat komentář  

Tož vitaj, ogare! podruhé :-)

JB made with love

Druhé těhotenství

Přemýšlela jsem, k čemu druhé těhotenství přirovnat a napadl me let letadlem. Prvni let, co si budeme povídat, si pamatujeme všichni. I ti, co se opili. Bylo to napívané, vzrušující, prakticky netušíte, co vás čeká, akorád víte, že poletíte, všichni vám o tom vyprávěli, ale vlastní kůži si to musíte prožít sami (samy).

Druhý let – to sice ještě není rutina, ale víte, kam si sednout, co si vzít do kabinového zavazadla, co jíst a jak rychle vám to uteče. A to bych řekla, že je poměrně přesná specifikace druhého jiného stavu.

Vím, že test na cukrovku bude fakt hnusný, že v porodnici prakticky nikoho nezajímal, stejně tak moje EKG, o téměř povinné návštěvě zubaře nepadlo ani slovo. Vím, jak miminko kope, že napodruhé to poznám dříve, že už je to ono, a co víc – mám na to celé trochu méně času. Na sebepozorování a čtení o těhotenství nemám čas vůbec, o to více mám díky Františkovi více pohybu a jsem častěji venku, takže mám i dobrý tlak, nerozčiluju se s nějakýma omezencema v práci, a vařím si sama (no, toho bych se někdy vzdala). Sice mi trochu naskočila křečová žíla na levé noze, ale dostala jsem na to jakési neškodné prášky a víc to zatím neřeším, akorád mě z toho pobíhání večer bolí nohy, tak mi je můj muž maže alpou francovkou. Blbě spím, ale aspoň toho hodně přečtu, v knihovně jsme s Františkme pečení vaření (k velké „radosti“ knihovnic).

Doufám, že to doklepu do konce v dobrém stavu, do Štedrého dne, plus mínus zbývá ještě pár měsíců, jsem ráda, že je/bude trochu chladnějí, ta vedra tentokrát nebyla nic pro mne. A pak děj se vůle boží, neboť druhé dítě, to už bude úplně jiný šálek čokolády…

Published in: on 29 září 2014 at 18:18  2 komentáře  

Tož vitaj ogare!

Vypadám jako E.T.mimozemšťan, ale rodiče mi říkají František.

Published in: on 16 února 2013 at 17:14  4 komentáře  

Kočárkový problém

No, a je to tady. Za chvilku porodím a ještě nemuám kočárek. A vůbec to není spojené s pověrou, že kočárek se kupuje až po narození. Je to spojeno s něčím úplně jiným – všechny kočárky jsou hnusné. Nemyslím si to teď, není to okamžitý rozmar, je to dlouhodobý názor.

Prakticky všechny vypadají jako krosna na kolečkách, jsou z nepromokavých nezničitelných materiálů, mají odporná kolečka, barvy, jsou elegantní asi jako prd ve zkumavce. Je mi úplně jedno, že jsou praktické, jsou prostě hnusné. A teď si představte, že za to mám utratit třeba šest tisíc. Nebo deset. Co já – tchýně mi ho koupí, jasně, ale prosě – už jen z principu si kupovat něco hnusného, protože to mají všichni, se mi děsně přící.

Nemám to ráda – masové záležitosti, mají to všichni, musím také. Nemám ráda davová šílenství ohledně džínů, luis vuiton kabelek, lyžování a dalších masových záležitostí a kočárek se tam řadí také. Skoro bych si nejradši koupila starý dobrý kočárek z Liberty nebo jak se ta továrna jmenovala, na netu jich pár od dob hlubokého socíku koluje, a pořád vypadají zachovale…

Nejsem fanatik do nošení dětí, určite to má spoustu nevýhod (a bezpočet výhod), je mi jasné, že máti a tchýně s klokánkem na procházku prostě nepůjdou (nemluvě o tom, že moje máti neujde ani jeden kilometr v kuse), takže nějaký kočárek mít musíme (taky je tu tatínek, kamrádky apod.), ale co to bude, to je fakt záhada…

Published in: on 3 února 2013 at 07:01  5 komentářů  

Co je opravdu důležité

Docela často přemýšlím, co je v tom těhotenství fakt důležité a sama sebe překvapuji, že to je moč. Moč je jednoduchý indikátor na prvnotní určení – Těhotaná ano-ne, při první a každé další návštěvě je třeba do státem přidělené plastové lahvinky dodat vzorek ranní moči, ze které určí třeba zvýšenou hladinu bílkoviny a jak to tak vypadá, hodí se to i na další bio-rozbor věci.

Jenže co je ještě důležitější než moč přinést? Vylít ji. Pokud možno ještě ve zdravotnickém zařízení, protože co? Protože sestra tam jen ten lakmusový papírek vnoří, vytáhne, řekne vám Tak si zašroubujte a díky. Takže nejen dodat, ale také co nejdříve zlikvidovat…. bo chodit po městě s ampulí moči, to je skoro jako nosit v kabelce biologickou zbraň, a když se vám poštěstí a úplně na to zapomenete a obsah likvidujete za dva tři dny, může se vám udělat opravdu, ale opravdu nedobře… : )

Published in: on 25 ledna 2013 at 09:13  Napsat komentář  

MD

MD=Mateřská dovolená. Smál se mi můj otec v listopadu, když mě byli s máti navštívit, jestli prý na nějakou půjdu, vůbec. Máti naopak vyšilovala, že „všechny, které zná jsou na mateřské už od třetího měsíce a proč ne já“? No, protože od třetího měsíce jsou leda tak na rizikovém těhotenství a to se mě netýkalo. Jednak dobrá kondice a nálada, jednak kupa práce přede mnou, takže jsem se prostě s paní doktorkou a sestřičkou domluvila, že mi stačí těch šest týdnů před a tak jsem od 14.ledna doma. Musím říci, že i přes plán v prosinci už skoro nepracovat, jsem si nakonec pěkně mákla, a tak pro mě byl ten jeden týden v lednu v kanceláři takovou odměnou, bo jsem nedělala skoro nic.

No, skoro nic – trénovala jsem novou kolegyni a všem říkala, že jestli chtějí něco vyřídit, musí za novou kolegyní. Byla jsem zázemí, podpora, skoro bych řekla Klidná Síla a ve čtvrtek jsem uspořádala malou párty na rozloučenou. Koupila jsem tonik a jablečný most, olivy, prošuto, různé pomazánky, dovalila domácí okurky a otevřela tu luxusní láhev vína, co jsem dostala od slovenského kolegy. Párty byla velmi milá, trvala asi hodinku, skoro všechno se snědlo, dostala jsem tři kytky a pak jsem se sbalila a jela domů. Uff.

Na pátek jsem si vzala dovolenou a i když sem tam ještě nějaký ten přeposlu nebo vyřídím (nová kolegyně si odvážně vzala hned na začátku týden dovolené), tak už fakt nepracuju.

Můj muž se nastálé situace trochu děsí, a ptá se mě, co budu jako celou tu dobu dělat, ale myslím, že jsem dost schopná si program i práci vymyslet a zorganizovat. Musím se vidět se všemi kamarádkami, které mají čas jen přes den, protože večer děti a rodina. Musím ušít různé důležité věci do výbavy jako povlečení, šátky a další další rovné věci, které prostě nehodlám kupovat ani omylem, neboť jsou drahé a ušít ho zvládnu prostě sama. Musím zorganizovat vytapetování pokojíku, zadat výrobu skříně, opravit kolébku (se raději neptejte), nachystat nějaké zásoby potravin, něco uvařit a zamrazit apod. Jak říkám – já si s tím poradím.

Navíc hodlám ještě přijmout pár návštěv doma (třeba hned v pátek projde byt zátěžovou zkouškou – můj kamarád K, jeho žena a jejich dvě holčičky – cca tři a pět let), přijede máti a já nevím co ještě. Nemluvě o těch různých vyšetřeních a kontrolách, které mě čekají a o studiu na téma – Přežiju bez kočárku? a Jak přežít a nezbláznit se v prvním měsíce. Jak říkam – já se zabavím.

Musím ale říci, že šest týdnů před očekávaným porodem je asi tak maximum, kdy bych do té práce vydržela jezdit. Do schodů vyjdu, ale jsem zadýchaná jako lokomotiva a obouvání bot je malá bojovka. Odpolední zdřímnutí je skvělé a noční nespavost fakt, se kterým opravdu nic neudělám. Vím, že náš stát je v tomto směru velmi sociální a asi poprvé v životě to oceňuji a pociťuji na vlastní kůži. Díky, státe, vrátí se ti to na dětech a DPH.

Published in: on 15 ledna 2013 at 17:19  Comments (1)  

„Těhotenská móda“

Nevím, kterého marketéra tohle spojení napadlo, ale doufám, že za něj dostal asi tak milión korun a nějakou skvělou cenu Marketér roku. Protože je třeba si vybrat – buď je to pro těhotné nebo je to módní. Dohromady to fakt nejde. Zejména ne v obchodech. Ano, módní to je v případě, že jedno třičko stojí 850 korun a kalhoty 1280 korun po slevě, ale jinak to stojí za víte co. Jednak je pryč doba babyboomu, kdy se tohle oblečení válelo v každém větším oděvním řetězci, jednak to, co mají teď vypadá, že doprodávají ty zásoby z doby před dvěma roky. Na ramínku tu vypadá jako poslední onuce, je to fakt v divných barvách (nejlépe neutrální šedé) a tváří se to, že to vydrží jedno praní a nazdar.

Pravda, je tu evidentně pár obchodů, které se na to specializují, ale je to drahé jako potvora a vybrat něco, co se uživí i POTOM, to je fakt umění. Pak je tu pár zásilkovým obchodů, které vám nabízejí kde co všechno, ale zdá se, že kvalita provedení a látek dosti pokulhává, navíc mám pocit, že zrovna tohle zboží je prostě potřeba vyzkoušet. Přinejmenším proto, aby se tam ten rostoucí pupík vešel.

Zatím nejlepší varianta, kterou jsem původně vůbec nechtěla připustit, je šít si sama. Nějaký prima úplet, řasení na boku a máme tu triko za tři kila s originálním vzorem, pokud se sežene originál pěkný úplet. Šaty – to samé ve fialové, navíc zavinovací střihy ani nemusí být pro těhotné, protože do nich se dá zavinout kde co všechno. Takže jsem si ušila tři třička, jedny šaty, mnohá třička kombinuji s košilí, takže to není každý den na stejné brdo, ušila jsem si dvoje šaty a ještě se na dvě tři tuniky chystám. Něco se díky materiálu rozpadne hádám tak do února, většinu ale unosím i pak. Kalhoty jsem si koupila, do těch se mi moc nechtělo a ty zatím drží jak helvická víra.

Myslela jsem si, že takhle špatné je to jen u nás, zahraniční zkušenosti ukázaly, že je to podobné – nabídka sice je, malá a šik, ale je to prostě drahé.

Jako poslední výkřik jsem si objednala Burdu 2/2012, kde je krátká sekce těhotenskému oblečení věnovaná a myslím, že je o program na Vánoce postarané, protože přece jen – do února je ještě pár chvilek a pár centimetrů na obvodu a nerada bych skončila „v manželových teplácích“ (a to už proto ne, že jsem mu takovou věc doma zakázala nosit).

 

Published in: on 5 prosince 2012 at 11:47  3 komentáře  

Kope?

Jestli se mě na to ještě jednou někdo zeptá, asi ho nakopnu. Nevím tedy, jak by bylo vám, kdybyste měli asi tak 35 cm, omezený prostor, slyšeli zvuky jako na plovárně a mozek už vám jakž takž pracoval, ale asi byste celé dlouhé dny neleželi na zádech a neříkali si, jaká je to pohodička, že?

Miminka v bříšku dělají různá alotria. Otáčejí se, natahují ruce, nohy, dávají si je pod tělo, spí na boku, dívají se, prohlížejí si nohu a to celé dělají pořád. Každý den, nejlépe, když je mamka v klidu, protože když zrovna někam běží, tak to příjemně houpe a u toho se dobře spí.

Navíc sloveso kopat mám spojeno s něčím absolutně negativním. Něco jako skinheadi a anarchisti na demonstracích, dozorci ve vězeních, a já nevím co ještě, rozhodně ne s tím, že někdo žije uvnitř mě, má  poměrně málo místa k životu a rozhodně to nedělá schválně.

Na tu trapnou otázku zda Kope? Odpovídám – Ne, plove. Navíc se tomu říká pohyby, což je pravda pravdoucí, bo on se tam skutečně pohybuje.

A už se mě na to neptejte, od 22.tydne je povinné – miminko se prostě hýbat MUSÍ.

Published in: on 20 listopadu 2012 at 11:28  Comments (1)  

Test II

Živá,  zdravá a nepoblinkaná jsem zpět. Jak to šlo? Poměrně dobře. Ranní vstávání – dalo se. Jet autobusem bez snídaně – 27 min – dalo se. Najít polikliniku a příslušnou laboratoř se dalo taky. Jedna ze sester mi vzala krev,  druhá mezitím šla namíchat ten cukrový roztok. Do čaje, který jsem si přinesla s sebou, uvařila jsem si rooibos – směs zvanou Šťastné dny. Protože jsem nula negativní, krve mi vzali poměrně dost, jestli náhodou nevytvářím protilátky.

V čekárně na mě čekalo to sladké neštěstí. Vzala jsem si to na chodbu, opřela se o stěnu, zavřela oči a toho půl litru jsem exla. Ostatně žízeň jsem měla jako zavalený horník,  a protože to představovalo jediný zdroj energie na dlouhé dvě hodiny, usoudila jsem, že nemá cenu se s tím mazlit. Druhá budoucí maminka, která čekala v čekárně a postupně dopíjela, vyjádřila svůj obdiv nahlas a stejně tak i sestry v laboratoři. Tak aspoň něco.

Co se teda moc nedalo byly ty dvě hodiny čekání. Pravda, dostala jsem polštář za záda, ale koženkové lavice v ostře červené barvě a výhled na stěnu, jejíž jedinou dekorací byly čtyři obrázky a na nich nějaká technika, zřejmě na analýzu krve (ovšem vypadalo to jako sálový počítač před 30 roky), to není ten nejmilejší pohled na světě.

Doma jsem usoudila, že čekání by mohlo být vlastně čtení a tak jsem si vzala dvě knížky. Jednou jsem běhěm hodiny dočetla (tak to bylo i zamýšleno) a druhou jsem se pomalu prokousavala hodinu druhou. Do laboratoře mezitím proudili pacienti, a musím řici, že to dámám uvnitř šlo pěkně od ruky. Nikdo nečekal, každý byl vyzván, aby si odložil. Porůznu odevzdávali žádanky a moč, pak chvilku počkali v čekárně po té, co jim vzali určité množství krve a pak zase odcházeli.

Celkově jsem to ovšem viděla bez komentářů, protože jsem měla nasazená sluchátka, neboť se u toho brebentění číst moc nedalo. Zaujal mě pán, asi ak 70 let,  s taškou na noťas, v obleku, krásně vyžehlené košili a pěkných botách. Příjemné zpestření rána.
V devět nám oběma čekajícím maminkám (v očekávání) vzaly sestry krev znovu, řekly nám, že se můžeme nasvačit tam, jestli chceme (a například já jsem chtěla), sdělily, že výsledky budou do pár dnů a nashledanou. Takže přežít/vypít  se to dá. Sladké je to děsně. Ale zase je toho jen půl litru a hádám, že to je na dlouho dobu poslední nepříjemná věc, co musím absolvovat, hlavně klid, že ano…

Published in: on 14 listopadu 2012 at 13:04  Comments (1)