Brousíme! Vykupujeme kožky!

„Brousíííme nože, nůůůžky! Vykupujeme kože, kožky!! Brousííííme-vykupujeme“

 

Nevím, zda se podobné volání – hlášení ozývalo i ve vaší dědině, ale u nás relativně pravidelně. V sobotu po o(bědě) se dědinou pomalou jízdou projel starý mercedes nebo wartburg kombík s ampliónem na střeše, rušil popolední klid a vyřvával, že vykupuju a brousí. Otec měl nachystané kožky z králíka a pár nožů, co si neuměl sám nabrousit, babi pár nůžek, které nedržely ostří. Chlápek někde zastavil, nabrousil, vykoupil, odjel.

Co bych já za takového chlapíka dala minulý pátek. Ne, že by se mi na balkóně kupily kožky z králika, ale ztupila jsem si nůžky na stříhání látek. A jak teď trochu víc stříhám, tak se ztupení zhoršovalo, látky se cuckovaly a nešly hezky nastříhat. Jak se ukázalo – po dotazech u paní učitelky šití a u pana kadeřníka – existuje osvědčená možnost dát si nabrousit nože nebo nůžky do prodejny nožů kousek od Spálené, tam vám to vezmou a za 14dní vrátí ostré. Ale v obchodě to přebírají nějaké ženské, takže nemluvít přímo s brusičem. A to se mi moc nechtělo.

Tak jsem se vydala najít druhý brusičský obchod v Karlíně. Prý kousek od Florence. Za dopoledne jsem si skvěle zahrála pohádku o slepičce a kohoutkovi, kdy mě posílali od čerta k ďáblu a brusičtví jsem nenašla. Bože, co s tím? Fakt jsem svůj záměr nehodlala vzdát…, a tak jsem to zkusila jinak.

Na Florenci je obchod Kutil. Je to znamenitý obchod. Tam vám prodají tank nebo matičku na jeho opravu. Poradí, přeměří, vymyslí, pracuje tam četa skvělých chlápků s výborným smylem pro humor, ochotní a milí. Fakt nekecám, já tam chodím ráda a pravidelně, protože tam mají kde-co. No, tak jsem se tam šla zeptat, jestli i brousí. K obsluze jsem „vyfasovala“ takového mladíka. Ten se červenal, jen jsem se usmála. Řekla jsem, že potřebuju nabrousit nůžky, jestli to dělají. Mladý pán vytáhl brousek a pry, že to ještě nikdy nedělal. Ten dvojsmysl mu svítil z očí, nesmělost jím přímo cloumala. No, říkám mu, já bych to potřebovala nabrousit, ale nůžky jsou to drahé, fakt jste to nikdy nedělal? Borec, že ne, ale že se zeptá, jak se to dělá a nabrousí mi to. A taky, že jo. Sice se u toho styděl a byl opravdu nesmělý, ale po 3min mi předal ostré nůžky, nechtěl nic zaplatit a tak jsem poděkovala, neskonale vděčná, že to je hotové. Pán řekl, že se aspoň něco naučil a že napříště to už bude umět a já jsem šla.

Nůžky stříhají výborně. Ale kdybyste měli tip, kde se brousí „profi“, v Praze, byla bych vám neskonale vděčná.

 

Reklamy
Published in: on 5 července 2017 at 09:46  2 komentáře  

Revolta

Každé období má své nezbytné. Chození do práce vyžaduje přesnost, řád a pořádek. Styl a charizma. Aspoň já to tak vidím. Takže vždycky s make-upem, vždycky lodičky na přezutí, suknička, punčošky, halenka. Furt krásná.

No jo, jenže když to skolčilo, přišla revolta. Chodím nenamalovaná, protože reprezentuji sebe pouze jako matičku. Oblékám cokoliv, co se může nosit na doma, na písek a do lesa zároveň. Na naplánované schůzky chodím všas, nikoliv předem. V autobuse nepouštím nikoho sednout (obzvláště zákeřné) a čtu utopistické sci-fi (Daemon a teď Metro 2034).

Doufám, že mě to časem přejde, každopádně teď si jdu umýt vlasy…

Published in: on 2 července 2017 at 14:19  Napsat komentář  

Odchod

Když odcházet, tak s grácií. Prostě žádné pálení mostů a psaní ošklivých emailů, jsme přece jen dámy a bussiness first. Takže co. Takže jsem po pátečním vyhazovu přetrpěla pondělí, kdy jediné, co jsem si opravdu, ale opravdu přála, bylo propadnout se do země. Přišla paní výkonná personální, představte si taky jen na 6h a taky nic nestihla, ajajaj a pak jsem šla večer s kamarádkou Lucy na pivo a Lucka říká – ale vždyť tam nemusíš chodit, přece. A to mi dodalo. Přece tam nemusím chodit… No jo, jenže je tam spousta rozdělané práce, spousta nevyřízených emailů… Blablablabla. No, ale tak co. Ještě nikdy jsem nic takového neudělala, všechno je jednou poprvé, tak co už.

V hlavě jsem to všechno smíchala a upekla a udělala to následovně. V úterý jsem do práce šla. Cestou jsem koupila dvě kytky. V kanceláři jsem si dovolenku, protože světe div se, ale za ty necelé dva měsíce jsem tam nějaké volno měla, zavolala pár lidem, co jsme spolu byli v uzším kontaktu, že to balím, napsala Out of office email. Po obědě rozdala květiny šéfce a kolegyni, odevzdala dovolenku a řekla, že už nepřijdu. Předala jsem, co jsem mohla, napsala výpověď ve zkušební době, odevzala klíčky, mobil, heslo do počítače, zaklapla dveře a šla. Nazdar.

 

Published in: on 22 června 2017 at 07:17  Napsat komentář  

Barter

Můžete si o barterových obchodech myslet co chcete, můžete si myslet, že je to odírání a že to někdy není win/win, ale myslím si, že opak je pravdou. Když jsem pracovala v Továrně na krásu, vyměnili jsme mastičky a voňavky za sušenky s Továrnou na sušenky. Zatímco my jsme už nemohli ty naše výrobky ani cítit, oni je nemohli ani vidět a tak byla výměna velmi vítána… Tedy až do doby, kdy některé kolegyně zjistily, že se jim sušenky vyrazily na bocích a zadku… Ale to už k věci patří.

Barter, to je vlastně taková výměna, která by měla potěšit obě strany. Standartně se používá při budování dobrých sousedských vztahů (ty mi posečes trávu mojí sekačkou, když tu já nebudu a sekačku si nech půjčenou, jak dlouho potřebuješ). Rozhodně mám v živé paměti králika od sousedů, který vyrostl z našeho jetele…

Nedávno se mi jeden takový barter povedl téměř mimoděk. Dostala jsem nedávno od kamarádky Jany šaty. Dvoje. Jedny byly odsouzeny k rozpárání od prvního pohledu, zatímco druhé byly krásné, téměř nenošené, hedvábné, s podšívkou šité na míru v Bankoku. Tedy – šaty  s příběhem. Roztříhat je byla věčná škoda, tak jsem je vzala nedávno na hodinu šití a tam je nabídla hlavní mistrové, alias její dceři. Paní mistrová souhlasila, že to doma vyzkouší a pak by se vidělo.

Týden nato se vidělo. Dceři byly šaty jako ulité, v bocích trochu zabrat a paráda je na světě. Byla jsem fakt ráda, že šaty došly svého osudu. Jenže  – jenže paní mistrová to tak nehodlala nechat a řekla, že mi za šaty nabídne 10h šití zdarma. Ups. To jsem fakt nečekala, říkala jsem si – maximálně hodinu, kdyby na to došlo…, ale spíše jsem za to fakt nic nechtěla… Nicméně paní krejčová na tom trvala a tak jsem usoudila, že není čas na vyjednávání a že to prostě vezmu. A tak jsem kývla a směnný obchod výhodný pro obě strany byl na světě. Juch!

Deset hodin zdarma, to jsou necelé tři měsíce, takže mám vystaráno do léta! Děkuji tedy Janě, sobě a paní mistrové a jestli se i vám povedla nějaká ta občanská výměna, pochlubte se v komentářích.

 

Published in: on 6 června 2017 at 21:14  Napsat komentář  

Uprchlík

Zřejmě v životě skoro každého manžela-otce nastane ta obáváná chvíle, kdy si matka jeho dětí řekne Dost bylo vyváření o víkendu, starání se a praní, a coby žena protřelá životem se rozhodne vyrazit si na víkend „bez chlapa a bez dětí“. Některé matky se rozhodnou po osmi měsících, některé, třeba jako já asi tak po pěti letech. No, znám i hořší případy, kdy matky nevyrazily prostě nikdy…

Masopustní veselí k tomu přímo vybízelo. Pravdou je, že víkend před tím byl na víkend „bez bab a bez dětí“ odeslán můj muž (a to doslava), takže víkendové volno bylo takříkajíc reciproční. Přiznávám, že jsem nejela někam do neznáma, leč k rodičům na Moravu. V B. u P. je každoročně masopustní průvod odpoledne a pochovávání basy – ples – večer. Jsem už velká a dospělá a na ples můžu jít klidně sama a tak jsem klidně šla.

Průvod jako takový byl moc pěkný, hodně původních účastnic má už děti, takže to bylo takové malé předvádění dětiček, ale byly tam i stálice, například moje paní ředitelka z mateřské školy, která mě tak ráda viděla, že řekla, že se se mnou musí obejmout a to už je co říct.

U našich se podává slané a kyselé občerstvení. Zavařené okurky, chleba se sádlem a škvarkama a letos i nějaká nakrájená krkovička. Kdo pořádá občerstvení, tomu muzikanti zahrají a masky zatančí kankán a jde se dál. Pro starší a otřelé povahy je připaveno i ostřejší občerstvení, ale s mírou, bo dědina má asi tak 100 zastavení a to si fakt nemůžete dát na každém panáka.

 

Ples večer byl moc prima a s přibývajícími panáky i příjemně divoký. „Garde“ mi dělal brácha se švagrovou, ale hudba byla natolik samotančící, že jsem prostě tančila pořád a nazdar. Jako vždycky máme na plese malý sraz se základky s Jardou a Markem, objeví se i Rosťa. Pravidelně chodí Lenka, ale ta se s námi nikdy nebaví. Obvykle se objeví i Beza, ale letos byl solidární a zůstal doma s těhotnou manželkou (jeho chyba). Ples se pěkně vinul, v pekle, kde se nalévá ostré, to pěkně houstlo a časem jsem už ani nemusela říkat, že piju vodku  : -). Na starost jsme s bráchou měli dohled na sousedovic Kubou (16 roků), požádala nás o to jeho máti, tak jsme jednou za čas došli k němu a jeho kámošům a říkáme mu: Kubo, ne aby ses ozřal, tvoje matka nám to zakázala! Kuba byl statečný, vydržel až do dvou do rána, kdy jsme spolu odebrali k domovu, jak to máti popsal doma: Chvíli vedla ona mě, pak zas já ji. Inu, takový je ten náš venkov.

Ráno bylo dobré, ale neměla jsem snídat, v RegioJetu se špatně blinká… Děkujeme tedy spolku, že to dal opět dohromady a příště zase.

 

Published in: on 20 března 2017 at 12:30  Napsat komentář  

Můj bratranec Jiří

Jiří je můj lehce vzdálený bratranec, a to nejen geograficky (bydlel v sousední vesnici, ale i příbuzensky (syn mojí pratety). Vídali jsme se, když jsme jeli na návštěvu k prababičce, k tetě nebo prostě někde jinde na rodinné oslavě. Vždycky dobře vypadal, vždycky měl přehled o všem, kde se co šustne a vždycky jsme si měli o čem vykládat.

Vystudoval střední školu ekonomického směru, pak chvilku pracoval s taťkou na pile (dělal nějakou administrativu) a pak si našel práci a přítelkyni v Ústí nad Labem. Udělal si masérský kurz a masíroval lidi od rána do večera. I já jsem absolvovala několik „ležení“ a vím, že to dělá dobře, bo po otci má ruce jako svěráky a když mi minule valchoval záda, měla jsem zaťaté zuby a přála si, aby to už skončilo :). Jiří je ženatý a s jeho sladkou kulatou ženou Romanou mají jedno sladké kulaté dítě. Oba chodí do práce a jejich největší radostí je výpočetní technika – mobily a počítace.

Jiří (i Romana) mají oproti světu jedinou malou nevýhu – oba jsou slepí. Úplně. Přesto jsem je nikdy neslyšela nadávat na poměry, nikdy ani jeden z nich dlouhodobě nebyl bez práce, oba vždycky, když přijdu na návštěvu, tak říkají, že mě rádi vidí a jestli je zhasnuto, tak si mám rožnout.

Mám je oba moc ráda. Díky nim, tedy hlavně díky Jiřímu vím, jak se „zachází“ (laskavě promiňte ten termín, ale vpodstatě je to tak) se slepými. Podělím se s vámi o pár drobností, ať jste taky chytří, jo? Slepce nebereme za ruku, není to děcko, ale jemně uchopíme za předloktí. Vždycky se zeptejte, zda by potřeboval pomoct. Slepeckého psa nehlaďte, není to hračka, ale kompenzační pomůcka. Slepec vám, pokud to společenská situace vyžaduje, nabídne ruku a VY do ní vložíte tu svou a potřete si s ní(m). Když spolu stolujete, vklidu mu můžete přečíst jídelní lístek, ale jíst a pít už bude sám. Všichni si pamatují, kde mají sklenice, příbory apod, takže to fakt řešit nemusíte. A jsou-li „vaši“ slepci tak prima, jako ti moji, můžete se s nimi vklidu loučit větou Naviděnou příště  :)).

Jiří je samozřejmě pánem mobilu, takže kromě toho, že má hlasový výstup, tak má i super aplikace. Třeba – něco si vyfotí a aplikace mu řekne, co to je. Dobré do obchodu, dobré na ulici. Navíc jejich synek má techniku taky rád, ale když zlobil ve škole a málo se učil, bylo mu pohrozeno, že jestli se to nezlepší, tablet se zabaví a vrátí až na konci školního roku. Jak vidíte – všude je to stejné.

Možná vám přijde líto, že oba své dítě nevidí nebo tak něco, ale věřte mi, ti vidí kolikrát víc jak já. Možná vám přijde, že si takové lidé zaslouží pouze lítost a to, že se to v jejich případě nepovedlo, ale mého si zaslouží respekt a tečka. Takže až se k vám svět bude obracet zády, až budete na dně, vzpomeňte si, že někdy je lepší nevidět, abyste prohlédli.

Published in: on 18 ledna 2017 at 12:29  Napsat komentář  

Šití

Před půl rokem jsem se přihlásila do kurzu šití. Usoudila jsem totiž, že nemusím být pořád doma a to, že tam nebudu udělá dobře všem, zejména pak mně. Kurz jsem potřebovala také proto, že jsem si koupila jednoduchou knížku šití oděvů, ale vycházely mi z toho kreace hodné vhodu do popelnice, nebyla tam tabulka rozměrů pro různé velikosti a tak to jednou bylo na těhotnou kamarádku, podruhé na hubenou sousedku, no, prostě po spoustě úsilí jsem splakala nad výdělkem, takže jsem si řekla dost. Také jsem usoudila, že svoje rovné šití tašek bych mohla posunout kousek dál.

Na Fleru, ostatně kde jinde, jsem si vybrala tento kurz, hlavně proto, že byl blízko. S paní instruktorkou jsem se domluvila na úvodní seznamovací hodině a následně jsem si zaplatila deset hodin a chodím každé úterý v sedm večer a je to výborné.

Sice umím zatím „jen“ ušít pouzdrovou sukni na míru, ale zato jsem už ušila asi 4, z toho jednu kamarádce, téměr na dálku. Další kamarádky jsou v pořadí. Konstrukce střihu a jeho varianty už mi nejsou neznámý pojem a poprvé v životě jsem se proklínala, když jsem zhubla, že jsem si dvě sukně musela prostě přešít, protože mi padaly.

Samotnou hodinu bych popsala tak, že paní instruktorka je takovou trochu průvodkyní, trochu učitelkou, trochu pomocnou rukou (sem tam drží nějaké miminu), trochu módní návrhářkou a někdy trochu takovou psychoanalytičkou, neboť co si tam ona musí příležitostně vyslechnout, to by lecjaká psychoporadkyně vůbec nedala.

Každá z klientek si šije to svoje, někdo jen kreslí střihy, někdo stříhá, já tam obvykle špendlím střih na látku. Obvykle se tam sedjeme ve stejném složení čtyři, už se trochu známe, takže je to taková pěkná partička. Přiznám se, že to miminko, co začalo chodit s paní ve 3 měsících už dost vyrostlo, takže úterní hodinu asi vyměním za středeční, bo já tak trochu před dětmi prchám a nechci je mít na své hodině šití, ale jinak jsem moc spokojená a dokud budou peníze, šiju a stříhám, co to dá.

Published in: on 3 ledna 2017 at 11:40  Comments (1)  

Kino naslepo

Nevím, jestli jste o tomto novém retro fenoménu slyšeli, ale některá kina staršího ražení provozují promítání filmů, jejíž slávu dávno odvál čas, tak, že do programu napíšou – Kino naslepo, a vy pak jdete coby divák na promítání, o kterém až do samého začátku netušíte, co to bude.

Je v tom tedy jistý (fakt malý) adrenalin, napětí a chvilka překvapení. Já jsem tuto atrakci absolvovala v Olomouci v kině Metropol (bývalé Pohraniční stráže). Kino je to velké, diváků přišlo přiměřeně, neboť zábava na celý večer za 70 (slovy sedmdesát) korun českých táhne také přiměřeně, byla jsem tam coby single opět sama (můj muž byl na kartách, děti hlídala babička).

A co promítali? No, bylo to úsměvné, dávali Prázdniny v Římě. To je černobílý film s dabingem, který jste už v televizi pravděpodobně viděli, přepnuli, nebo jste u něho pletli, mluvili, žehlili, prostě cokoliv, jen ne soustředěně seděli a čekali, jak to dopadne. Ale v kině – tam máte prakticky jen dvě volby – zůstat nebo jít. Borci vedle mě to vzdali a šli, já jsem zůstala a moc jsem si to užila.

Vezneme-li to do důsledku, je to vskutku romantický film, staré záběry Říma sice ocení jen rodáci, ale jinak kostýmy jsou boží, novináři jsou ještě v oblecích a způsoby vybrané. Je to zamilované a Jiří Bartoška je tam coby Gregory Peck prostě neskutečný.

Dnešní závěr článku sice nebude typu – Běžte/nechoťte na to, ale zkuste někdy vybočit z konvencí multikin či klubových programů a jít na něco na slepo. Třeba budete mile překvapeni. Anebo odejdete, ostatně na vybranou (v tomto případě) máte vždy.

Published in: on 2 ledna 2017 at 12:15  Napsat komentář  

Klíče

Kdyby mi někdo vykládal tarotové karty, jako první karta by byla určitě ta, co se jmenuje Pohár klíčů (bez ohledu na to, zda existuje nebo ne), protože klíče jsou opravdu moje prokletí. Ovšem dnešní předvánoční příběh má šťastný konec.

Než se narodila děcka, měla jsem sem tam po večerech trochu víc času než by bylo zdrávo a tak jsem se dohodla s paní sousedkou H. a staraly jsme se o růže rostoucí před domem. Okopat, zalít, ostříhat, jednou za týden hodinku večer. Nářadí bylo uloženo v přízemí, kde jsou různé technické místnosti a já jsem obdržela důvěru a klíče. Ale jaké klíče – univerzál od spodních dveří (a od sušárny) a klíček od kumbálku, kde bylo ono nářadí uloženo. Takže jsem odemykala, zamykala, ukládala, zalévala a vše běželo jako na drátkách.

Jenže pak se narodil František, času ubylo, růže chřadly, tak jsem se s paní H. domluvila, že to na jistou dobu vzdám a až to půjde, tak se k tomu zase vrátím. A že do té doby vrátím klíček. No jo, ale najednou se ukázalo, že není co vrátit, protože klíček se ztratil. Děs. Běs. Podezřelí byli všichni obyvatelé domácnosti. Prohlédano bylo úplně vše. Klíček prostě zmizel.

Skutečnost jsem nahlásila paní H. a ta to musela hlásit výš, hlavní správcové, a ta je, co si budeme povídat, pěkně ostrá. Má knírek, dva čokly a pevnou ruku (při umývání podlah). A nastal problém, ztráta důvěry, nepěkné pohledy a tak. Klíček zůstal ztracen asi tři roky.

A pak najednou – brnk – a byl tu – v mém batůžku, v průhledné kapse, ležel tam a čekal na své objevední. Takhle před Vánoci malý zázrak. Vše jsem nahlásila, klíček odevzala, důvěra obnovena a vrchní správcová mi už zase odpovídá na pozdravy. Inu, jak málo stačí k (dětské) radosti.

Přeji vám proto malé velké nálezy ať už materiální či duchovní povahy a příjemné pohledy okolí celý nadcházející rok 2017.

Published in: on 23 prosince 2016 at 21:09  Napsat komentář  

Kapr

Nemůžu si pomoct, ale čekání na vánočního smaženého kapra mi přijde jako čekání až do pozdního večera na pravidelný středeční sex… Přitom je přes den tolik času…, é, přitom je přes rok tolik příležitostí dát si kapra k obědu bez stresu správného načasování a kýženého výsledku nejlepšího bodu štědrovečerní tabule…

Zejména když se vám stane to, co mě – že dostanete pět kilo kapra a dělej, děvče, co umíš… Když jsem totiž byla v létě u rodičů na letním bytě na Moravě, večer před odjezdem otci zavolal jakýsi kamoš, že chytil dva kapry, a jestli to, Jarku, chceš, tak ti je ještě živé hodím domů. A Jarek, můj taťka, po krátké konzultaci se mnou chtěl. A tak asi v osm hodin večer dovalil nějaký chlápek dva statné kapry z Donbasu, papá je zabil, vykuchal, rozporcoval, vybral mlíčí, udělal mi balíčky velikostí vhodné na oběd, zmrazil mi to a tady to máš. No nekupte to.

A tak teď, v listopadu, máme už potřetí k obědu smaženého kapra s bramborem (nebo bramborovou kaší) a jako přídavek „kapříkovou polévku“, jak to nazval František – prostě rybí vývar, protože na klasickou rybí prostě ještě čas nemám. Kluci, okouzleni faktem, že je to vlastně řízek, sní každý jednu slušnou porci, můj muž dvě, já taky a zbytek jde do rybí pomazánky a jaké bylo kilo a půl kapra.

Dobrá, přiznávám, s kaprem je vždycky práce, ať už si ho koupíte nebo dostanete, ale pokaždé získáte solidní maso, můžete si s tím pohrát, udělat karbenátky nebo pomazánku, ale dle mého to prostě stojí za to a nejeden rybář, majitel rybníka či porybný by zajásal, kdyby se kapr jedl i jindy než na Vánoce, aby s tím nebylo v tom nečase tolik starostí. Takže pěkné předvánoční období a aspoň jeden kapr na předvánoční talířek!

Published in: on 13 listopadu 2016 at 12:51  Napsat komentář