Co s tím?

Zamilovala jsem se. Znáte to – uvidíte ji vystoupit z tramvaje, tancujete s ním na večírku, popřípadě se spolu opijete a jste v tom až po uši. Zamilovaní a jediné, co se s tím dá dělat, je, počkat… Jistě, dá se tomu podlehnout a užít si to, ale strašně to bolí. Ostatně sami víte, o čem mluvím. Navíc konce jsou někdy náhlé, někdy pozvolné, někdy nečekané, a někdy, někdy to neskončí vpodstatě nikdy.

Samozřejmě vdaným ženám se dvěmi dětmi v/na zádech se to stát nemůže, takže moje zamilovanost má trochu jiný odstín. Zamilovala jsem se do Chinaski, naší hudební skupiny. Chinaski, hm, to je něco jako spolužák, kterého znáte od základky, všechny vaše kamarádky se mu vždycky smály, protože je trapný, akorád, že časem se ukázalo, že trapné jsou vaše kamarádky a ten kluk je vlastně prima. Můj muž vždycky tvrdil, že Chinaski jsou popíkáři pro sekretářky, takže jsem je brala tak, že si poslechnu a nazdar. No jo, ale když už jsem slyšela asi dvacátý hit, a shodou okolností je měla na mp3 u sebe, časem jsem se propracovala k prvním albům, poslechla si pěkně vklidu a asi 100x jejich texty a vím jedno – zcela jsem jim propadla.

Znáte to, jaké to je někomu propadnout – najednou na ní milujete úplně všechno – dírku mezi zuby, okousané nehty, jizvu a tak. I já jsem si v první chvíli říkala – tyjo, ty musím jít. Málem bych vzala útokem první obchod s CéDéčkama, který byl po ruce…, jenže se ukázalo, že po ruce žádný obchod s CD není a že doma ani nemáme žádný přehrávač, protože jsme ho před nějakou dobou prostě zrušili. Tak prr, nic, prostě jsem si nechala ty empétrojky, na YouTube si pustila jejich live koncert 20 let a litovala, že jsem si nešla zaskákat do kotle. No, příště…

Příště. Neboť některé lásky jsou tu nastálo a některé vám zmizí jako mávnutím kouzelného proutku, ale myslím, že kdyby z hudební scény zmizely Chinaski, už jen málokdo by mohl říct, že Podléhám, když jdu Vinohradskou třídou, jen těžko by se nám snívalo o Slovenském klíně, maje v hlavě Drobnou paralelu o Víně  a fak, že tu lítáme na První signální by už asi nikoho nepřekvapil.

Doufám tedy, že i vaše jaro začalo nějakou pěknou (ne)čekanou láskou, možnou jinou, než jste si mysleli… Tedy užijte si a já si jdu dát panáka, neboť mi sice Není do pláče, ale  něco ostrého by to v poslední době chtělo…

Reklamy
Published in: on 5 května 2017 at 12:05  Napsat komentář  

Kdo nám rozumí…

Nevím, jaký vztah máte k učitelům jazyků, potažmo angličtiny, vy, ale já mám jednoznačný – NENÁVIDÍM JE. Opravdu je nenávidím a celou školní i mimoškolní docházku jsem je v hodinách angličtiny nenáviděla. Může za to všechno, ale především fakt, že mnohdy byli opravdu dvě lekce přede mnou, přece jen výuka v 90.letech měla svoje rezervy. Jejich pedantské lpění na gramatických jevech mnou otřásalo do morku kostí.

Ostatně posuďte sami. Hodina obvykle vypadala takto: Dneska budeme probírat určitý a neurčitý člen. Super. První část probíráme the, druhou a. Pak souhrnné cvičení, kde se doplní buď jedno NEBO druhé. A pak třešnička na dortu – cvičení, kde se doplňuje jedno NEBO druhé NEBO žádné. Zde jsem končila hodinu prakticky v slzách, protože jsem to fakt nechápala. Jasně, jedna věc jsou pravidla, druhá, jak to vidím já, třetí fakt, že učitel zná výsledky z výsledkové učebnice pro učitele. Další hodina: Probíráme přítomný a předpřítomný čas. První část přítomný, druhou část předpřítomný a teď – ha – cvičení dle výše uvedeného mustru včetně třešničky na dortu. A co myslíte, že děláme další hodinu? Z obou probraných jevů si napíšeme písemku, kde střídavě doplňujeme určitý a neurčitý člen a hurá, k tomu cvičení na přítomný a předpřítomný čas. A co myslíte? Průser. Někdy jsem přemýšlela, že statisticky to vyjde lépe, když všude napíšu jen jeden jev a trefím se víckrát, než když budu „hádat“ a přemýšlet a netrefím se vůbec.

Bože. Nenávidím to dodnes. Učitelé, kteří nechápali, že to takhle půlka studentů prostě nepochopí. Nedá ani omylem. (Pravda, biflovací půlka se to naučila nazpaměť a nazdar, ale ti v reálu neřekli ani Ahoj, jmenuju se Markéta). Učitelé, kteří nechápali, že takto se fakt fakt fakt neučí. Ptáte-li se mne, kde jsem se tedy anglicky naučila, když evidetně ne ve škole, odpovídám – v práci. Kde jsem prostě opakovala to, co říkali do telefonu kolegové, opisovala půlky vět z předchozích emailů a co hlavně – mluvila s cizinci, kteří mi neutrhli hlavu za to, že jsem použila přítomný čas místo minulého v podmínce apod. Prostě jsem to příště udělala lépe a bylo to. Neboť nezlobte se na mě – vždycky na mě veškeré moje chyby v gramatice dělaly dojem, že mi za ně bude od rodilého mluvčího useknuta ruka v lepší a hlava v horším případě.

Proto musíte pochopit, že jako balzám, jako mana z čistého nebe na mně zapůsobila knížka, kterou jsem nedávno dostala. Jmenuje se Angličtina na rovinu. Napsal ji Angličan, rodilý mluvčí, chlap, který u nás, v Čechách, učí už 20 let angličtinu. Někdo, kdo šel do podstaty věci, naučil se česky, abych pochopil, proč a kdy děláme my Češi v angličtině chyby. Není to učebnice, není to teorie angličtiny ani nic podobného. Je to o tom, že autor čtenáři řekne, co bylo PŘEDTÍM, než se z angličtiny stal fenomén. Proč jsou některé věci tak jak jsou a na některé prostě neexistuje vysvětlení, berte to tak. Knížka, která se čte sama, a která vám odhalí úplně jiná zákoutí angličtiny než jste kdy čekali.

Bez ohledu na to, zda to anglicky mrskáte nebo spíše lámete – přečtěte si to, když už nic, skvěle se pobavíte. Ale věřte mi, věci jsou tam vyloženy tak názorně, že si aspoň půlku zapamatujete.

 

Published in: on 23 dubna 2017 at 19:40  Napsat komentář  

3 hodiny (odsouzence)

Jiřinkovi byly po Vánocích dva roky, a pořád jsme byli spolu doma. Pořád. Na hříště, nakoupit, ven, na motorku, pro šňůrku do textilní galanterie, na malý výlet a tak, ale už nás to asi oba přestalo bavit. Co naopak bavilo víc ho, byla školka, do které chodí František, protože jsem ho tam odváděla společně s malým bráchou. Takže – dost bylo maminky, jde se do školky.

Samozřejmě ne do státní, na to si ještě budeme muset počkat do září, ale do soukromé školičky, kam chodil František, když byl malý. Zavolala jsem tam, Jiřinka by chtěli a tak jsme šli oba do toho. Prvních 14 dní na dvě hodiny a pak oběd a spaní doma. No jo, dvě hodiny, ale buďtě sami někde v úplně cizím prostředí bez maminky a/nebo bez bráchy. Zcela nová situace pro malého panáčka, takže dvě hodiny byly pro něj nekonečné dvě hodiny čekání na maminku. Někdy jsem ho tam dala plačícího a stejně plačícího jsem ho vyzvedla, aniž by cokoliv snědl, vypil nebo vykázal nějakou jinou činnost. Po 14ti dnech to polevilo, udělalo se pěkně, pár dnů na zahrádce-hřišti a bylo to doma. Domluvila jsem se s paními učitelkami, že další týden zkusíme i oběd a tak to je doteď.

Už máme vychytané i CHOZENÍ do školky, sice jezdíme jednu zastávku autobusem, ale ten kousek už dojde pěšky sám. Předtím jsem ho musela nosit. Ve školičce je bez plenek (hurá), svačí a obědvá za dva, takže mi ten poplatek za stravování přijde velmi výhodný. Spí zatím doma, odpoledne jdeme pro Františka a pak jezdit na strojích, hrát na písek nebo aspoň na hřiště, ať žije jaro.

No jo, jenže co teď se mnou? Práci hledám intenzivně, ale zaměstnejte překvalifikovanou matku jako recepční…, že ano… Takže se mi najednou vyskytly 4x týdně tři hodiny volného času, se kterými můžu naložit JAK CHCI JÁ. Juch! Usoudila jsem, že to fakt nemůžu zahodit a musím s tím naložit odpovědně. Smála jsem se, že tak to mají odsouzenci – máš teď volno, tak si to užij, než tě zase zavřeme… A tak je jedno dopoledne věnováno úklidu, další psaní/odepisování, pak šití, dopolednímu výletu s kamarádkou apod. Prostě užít si to až do dna, bo jak se jednou někdo rozhodne mě vzít do kanclu, tak bude po legraci. A zase si přiznejme, tři hodiny je sice celé dopoledne, ale je to vždycky něco za něco, nicméně beru co je a fakt si to užívám. Sláva soukromému sektoru a nebojte se zaměstnat matky, ony vám to vrátí!

 

Published in: on 18 dubna 2017 at 11:41  Napsat komentář  

Uprchlík

Zřejmě v životě skoro každého manžela-otce nastane ta obáváná chvíle, kdy si matka jeho dětí řekne Dost bylo vyváření o víkendu, starání se a praní, a coby žena protřelá životem se rozhodne vyrazit si na víkend „bez chlapa a bez dětí“. Některé matky se rozhodnou po osmi měsících, některé, třeba jako já asi tak po pěti letech. No, znám i hořší případy, kdy matky nevyrazily prostě nikdy…

Masopustní veselí k tomu přímo vybízelo. Pravdou je, že víkend před tím byl na víkend „bez bab a bez dětí“ odeslán můj muž (a to doslava), takže víkendové volno bylo takříkajíc reciproční. Přiznávám, že jsem nejela někam do neznáma, leč k rodičům na Moravu. V B. u P. je každoročně masopustní průvod odpoledne a pochovávání basy – ples – večer. Jsem už velká a dospělá a na ples můžu jít klidně sama a tak jsem klidně šla.

Průvod jako takový byl moc pěkný, hodně původních účastnic má už děti, takže to bylo takové malé předvádění dětiček, ale byly tam i stálice, například moje paní ředitelka z mateřské školy, která mě tak ráda viděla, že řekla, že se se mnou musí obejmout a to už je co říct.

U našich se podává slané a kyselé občerstvení. Zavařené okurky, chleba se sádlem a škvarkama a letos i nějaká nakrájená krkovička. Kdo pořádá občerstvení, tomu muzikanti zahrají a masky zatančí kankán a jde se dál. Pro starší a otřelé povahy je připaveno i ostřejší občerstvení, ale s mírou, bo dědina má asi tak 100 zastavení a to si fakt nemůžete dát na každém panáka.

 

Ples večer byl moc prima a s přibývajícími panáky i příjemně divoký. „Garde“ mi dělal brácha se švagrovou, ale hudba byla natolik samotančící, že jsem prostě tančila pořád a nazdar. Jako vždycky máme na plese malý sraz se základky s Jardou a Markem, objeví se i Rosťa. Pravidelně chodí Lenka, ale ta se s námi nikdy nebaví. Obvykle se objeví i Beza, ale letos byl solidární a zůstal doma s těhotnou manželkou (jeho chyba). Ples se pěkně vinul, v pekle, kde se nalévá ostré, to pěkně houstlo a časem jsem už ani nemusela říkat, že piju vodku  : -). Na starost jsme s bráchou měli dohled na sousedovic Kubou (16 roků), požádala nás o to jeho máti, tak jsme jednou za čas došli k němu a jeho kámošům a říkáme mu: Kubo, ne aby ses ozřal, tvoje matka nám to zakázala! Kuba byl statečný, vydržel až do dvou do rána, kdy jsme spolu odebrali k domovu, jak to máti popsal doma: Chvíli vedla ona mě, pak zas já ji. Inu, takový je ten náš venkov.

Ráno bylo dobré, ale neměla jsem snídat, v RegioJetu se špatně blinká… Děkujeme tedy spolku, že to dal opět dohromady a příště zase.

 

Published in: on 20 března 2017 at 12:30  Napsat komentář  

Zpátky ke strojům

Zřejmě v životě skoro každé matky nastane doba, kdy si řekne, že dost bylo utírání zadečků, uklízení pokojíků a teplých večeří a rozhodne se vrátit do práce. Někdo se rozhodne po  osmi měsících, někdo, jako třeba já – po 4 letech. Znám i horší případy…

Můj návrat se koná v režimu „najdi si novou práci“, neb můj stávající zaměstnavatel pro mě žádné místo v současné době nemá a ani mít nebude, naopak, je třeba z administrativy někoho propustit, aby se ušetřilo na nákladech. No, jsem zvědavá, kdo to bude. Že pro mě místo nebude bylo evidentní už když jsem odcházela, bo nejsem mladá, blbá ani naivní, takže jsem s tímto stavem psychicky počítala. Když jsem si nedávno řekla Dost, jdu zpět, oprášila jsem ZASE životopis, dopsala svoje poslední působiště, zaregistrovala se na Jobs, stáhla si Práci za rohem do mobilu a teď posílám životopisy a píšu průvodní dopisy.

Nepíšu a neposílám jako zběsilá, neboť co si budeme namlouvat – potřebuju poloviční úvazek v okolí, přece jen „chod“ dětí bude evidentně na mně, takže nabídek není zrovna přehršel. A jsou-li, chtějí na tu pozici studentku VŠ s bohatými pracovními zkušenostmi, excelentní angličtinou (a bujným poprsím). (No, to jsem ale zlá, že?)

Takže vím, že v jedné doručovací firmě hledali někoho na výdej stravenek, například. Nekupte to, od 8-11, čistá hlava v poledne domů. Samozřejmě jsou tu i „jebavé“ práce jako analýza dat (BRRRRR), podpora týmu, recepční, asistenstky, super. Ale když jste nikdy nebyly recepční, asistentky ani podpora týmu, tak to vás samozřejmě nechtějí, že ano. Had žeroucí si svůj ocas.

Nicméně – já mám čas, ono to půjde. Doufám. Držte mi palce, a když se nezblázním, tak zase napíšu. Slibuju, Lenko.

Published in: on 28 února 2017 at 12:30  Napsat komentář  

Nemluví

No, dobrá, skoro vůbec nemluví. Jiří je sice sladký panáček jako cukrkandl, všemu rozumí, ale kloudného slova z něj nedostanete. Na konci prosince měl dva roky, ale prostě aktivní slovní zásoba je na úrovni roční holčičky mojí kamarádky. Ať se snažím(e) sebevíc, opakuju po něm kde co, všechno mu pěkně popíšu, řeknu, tak se na mě dívá jak na svatý obrázek, směje se a mlčí.

Pravda, on to za něj zařídí všechno František, který toho napovídá za oba dva až moc, takže každá druhá věta mojeho muže je, aby byl chvilku potichu (a jedl). Jiří ovládá základní slova a zvuky:
Nenene (naprosto jasné, s tím si vystačí kdekdo)

Joo (sladké jako pohlazení)

Máma, mama, mááááma (což chápu, díky)

PA (což je bohužel k malé radosti mého muže výraz pro tatínka. Vznikl tak, že můj muž pořád odchází do práce a říká u toho PA)

Tata (výraz, který se naučil před PA, a znamená to ptáci. Všichni. Slepice, holubi, všecko, co lítá)

ZZZ (letadlo)

Ham (jasné, myslím)

Čičit (zuby, alias čistit si zuby)

ee, e, eeee, É, E a další variace (cokoliv dalšího, co potřebuje. Cokoliv. Úkáže, E, aha, napít apod.)

 

Jak mi bylo ovšem sděleno všemi ostřílenými matkami – je to standartní postup druhého dítěte a to konkrétně varianta B. Varinata A znamená, že se naučí mladší sourozenec mluvit asi tak v osmi měsících a od té doby žvatlají doma oba přes sebe. Ve variantě B se mlaší děcko naučí mluvit ve školce, a to v celých větách, během asi 14ti dnů. No, uvidíme. Zatím nepanikařím, dělám, mluvím, ukazuju, vysvětluju a opakuju jak zběsilá, ale přiznám se, že si to ticho i sem tam užívám. Lehce, opravdu lehce se závistivě dívám na ty další děti, co už mluví jako o závod, samozřejmě jen do té doby, než mi jejich matka sdělí, že dítě pusu nezavře celý den, hádá se s bráchou a odporuje babičce. Takže – mlčenti zlato.

Published in: on 21 února 2017 at 12:12  Comments (1)  

Můj bratranec Jiří

Jiří je můj lehce vzdálený bratranec, a to nejen geograficky (bydlel v sousední vesnici, ale i příbuzensky (syn mojí pratety). Vídali jsme se, když jsme jeli na návštěvu k prababičce, k tetě nebo prostě někde jinde na rodinné oslavě. Vždycky dobře vypadal, vždycky měl přehled o všem, kde se co šustne a vždycky jsme si měli o čem vykládat.

Vystudoval střední školu ekonomického směru, pak chvilku pracoval s taťkou na pile (dělal nějakou administrativu) a pak si našel práci a přítelkyni v Ústí nad Labem. Udělal si masérský kurz a masíroval lidi od rána do večera. I já jsem absolvovala několik „ležení“ a vím, že to dělá dobře, bo po otci má ruce jako svěráky a když mi minule valchoval záda, měla jsem zaťaté zuby a přála si, aby to už skončilo :). Jiří je ženatý a s jeho sladkou kulatou ženou Romanou mají jedno sladké kulaté dítě. Oba chodí do práce a jejich největší radostí je výpočetní technika – mobily a počítace.

Jiří (i Romana) mají oproti světu jedinou malou nevýhu – oba jsou slepí. Úplně. Přesto jsem je nikdy neslyšela nadávat na poměry, nikdy ani jeden z nich dlouhodobě nebyl bez práce, oba vždycky, když přijdu na návštěvu, tak říkají, že mě rádi vidí a jestli je zhasnuto, tak si mám rožnout.

Mám je oba moc ráda. Díky nim, tedy hlavně díky Jiřímu vím, jak se „zachází“ (laskavě promiňte ten termín, ale vpodstatě je to tak) se slepými. Podělím se s vámi o pár drobností, ať jste taky chytří, jo? Slepce nebereme za ruku, není to děcko, ale jemně uchopíme za předloktí. Vždycky se zeptejte, zda by potřeboval pomoct. Slepeckého psa nehlaďte, není to hračka, ale kompenzační pomůcka. Slepec vám, pokud to společenská situace vyžaduje, nabídne ruku a VY do ní vložíte tu svou a potřete si s ní(m). Když spolu stolujete, vklidu mu můžete přečíst jídelní lístek, ale jíst a pít už bude sám. Všichni si pamatují, kde mají sklenice, příbory apod, takže to fakt řešit nemusíte. A jsou-li „vaši“ slepci tak prima, jako ti moji, můžete se s nimi vklidu loučit větou Naviděnou příště  :)).

Jiří je samozřejmě pánem mobilu, takže kromě toho, že má hlasový výstup, tak má i super aplikace. Třeba – něco si vyfotí a aplikace mu řekne, co to je. Dobré do obchodu, dobré na ulici. Navíc jejich synek má techniku taky rád, ale když zlobil ve škole a málo se učil, bylo mu pohrozeno, že jestli se to nezlepší, tablet se zabaví a vrátí až na konci školního roku. Jak vidíte – všude je to stejné.

Možná vám přijde líto, že oba své dítě nevidí nebo tak něco, ale věřte mi, ti vidí kolikrát víc jak já. Možná vám přijde, že si takové lidé zaslouží pouze lítost a to, že se to v jejich případě nepovedlo, ale mého si zaslouží respekt a tečka. Takže až se k vám svět bude obracet zády, až budete na dně, vzpomeňte si, že někdy je lepší nevidět, abyste prohlédli.

Published in: on 18 ledna 2017 at 12:29  Napsat komentář  

Plavání

Když bylo Františkovi půl roku, přihlásila jsem ho do plavání pro miminka a od té doby chodíme plavat týden co týden, takže má(me) za sebou už asi tak tři roky plavání (budou mu čtyři). Do vody skáče jako největší skokan a na svých hodinách patří k potápkám první kategorie. Z malého miminka, co bylo rádo, že vydrží pod vodou pár vteřin je tu super potápěč, co to radši pod tou vodou doplave, než by se utopil. Každopádně ho to hodně baví, momentálně hodina vypadá tak, že já sedím na břehu bazénu, po očku sleduju, jak sám „plave“ s ostatními členy malého družstva a po očku hlídám Jiřinka, který se plácá někde kolem.

Jiří chodí plavat asi od devíti měsíců (teď, koncem prosince mu byly dva roky), takže má za sebou míň hodin a je trochu míň skokan a potapěč, ale rozhodně ho to baví. Je trochu více poseroutka, ale poměrně rozumně respektuje příkazy, snaží se a nadává jen když má hlad nebo se mu chce spát. Což je obvykle kolem půl jedenácté, kdy nám hodina končí, takže se to přežít dá.

Je třeba si přiznat, že plavání s dětmi není žádná láce, že hodina trvá „jen“ 30 minut a že je to tak trochu zabíračka i pro mě – oblíct, dovézt, převlíct, s menším plavat, většího usměrnit, pak to celé reverzně. Obvykle nám to zabere jedno dopo/odpoledne, ale říkám si – dobře investované peníze. Zejména od té doby, co František, „střežen“ mojí (MOJÍ) babičkou spadl do jezírka s lekníny, vylezl z něj a šel mi to říct. Smrděl sice jako stará žumpa, protože nádrž byla stará nádoba na mléko, ale spadl, vylezl, neutopil se a to za to stojí.

Děkuji tedy sobě, že to s nimi vydržím, dále sobě a babičkám za financování takéhoto podniku a paním instruktorkám, že jejich trpělivost je nekonečná a samozřejmě na dálku a virtuálně děkuji svým panáčkům, že je to pořád ještě baví a plavou jako život i když se sem tam topí, musejí dělat něco, co jim úplně nejde a to i tehdy, když by radší seděli na břehu a vylívali kyblíkem vodu do bazénu.

Published in: on 8 ledna 2017 at 14:20  Napsat komentář  

Šití

Před půl rokem jsem se přihlásila do kurzu šití. Usoudila jsem totiž, že nemusím být pořád doma a to, že tam nebudu udělá dobře všem, zejména pak mně. Kurz jsem potřebovala také proto, že jsem si koupila jednoduchou knížku šití oděvů, ale vycházely mi z toho kreace hodné vhodu do popelnice, nebyla tam tabulka rozměrů pro různé velikosti a tak to jednou bylo na těhotnou kamarádku, podruhé na hubenou sousedku, no, prostě po spoustě úsilí jsem splakala nad výdělkem, takže jsem si řekla dost. Také jsem usoudila, že svoje rovné šití tašek bych mohla posunout kousek dál.

Na Fleru, ostatně kde jinde, jsem si vybrala tento kurz, hlavně proto, že byl blízko. S paní instruktorkou jsem se domluvila na úvodní seznamovací hodině a následně jsem si zaplatila deset hodin a chodím každé úterý v sedm večer a je to výborné.

Sice umím zatím „jen“ ušít pouzdrovou sukni na míru, ale zato jsem už ušila asi 4, z toho jednu kamarádce, téměr na dálku. Další kamarádky jsou v pořadí. Konstrukce střihu a jeho varianty už mi nejsou neznámý pojem a poprvé v životě jsem se proklínala, když jsem zhubla, že jsem si dvě sukně musela prostě přešít, protože mi padaly.

Samotnou hodinu bych popsala tak, že paní instruktorka je takovou trochu průvodkyní, trochu učitelkou, trochu pomocnou rukou (sem tam drží nějaké miminu), trochu módní návrhářkou a někdy trochu takovou psychoanalytičkou, neboť co si tam ona musí příležitostně vyslechnout, to by lecjaká psychoporadkyně vůbec nedala.

Každá z klientek si šije to svoje, někdo jen kreslí střihy, někdo stříhá, já tam obvykle špendlím střih na látku. Obvykle se tam sedjeme ve stejném složení čtyři, už se trochu známe, takže je to taková pěkná partička. Přiznám se, že to miminko, co začalo chodit s paní ve 3 měsících už dost vyrostlo, takže úterní hodinu asi vyměním za středeční, bo já tak trochu před dětmi prchám a nechci je mít na své hodině šití, ale jinak jsem moc spokojená a dokud budou peníze, šiju a stříhám, co to dá.

Published in: on 3 ledna 2017 at 11:40  Comments (1)  

Kino naslepo

Nevím, jestli jste o tomto novém retro fenoménu slyšeli, ale některá kina staršího ražení provozují promítání filmů, jejíž slávu dávno odvál čas, tak, že do programu napíšou – Kino naslepo, a vy pak jdete coby divák na promítání, o kterém až do samého začátku netušíte, co to bude.

Je v tom tedy jistý (fakt malý) adrenalin, napětí a chvilka překvapení. Já jsem tuto atrakci absolvovala v Olomouci v kině Metropol (bývalé Pohraniční stráže). Kino je to velké, diváků přišlo přiměřeně, neboť zábava na celý večer za 70 (slovy sedmdesát) korun českých táhne také přiměřeně, byla jsem tam coby single opět sama (můj muž byl na kartách, děti hlídala babička).

A co promítali? No, bylo to úsměvné, dávali Prázdniny v Římě. To je černobílý film s dabingem, který jste už v televizi pravděpodobně viděli, přepnuli, nebo jste u něho pletli, mluvili, žehlili, prostě cokoliv, jen ne soustředěně seděli a čekali, jak to dopadne. Ale v kině – tam máte prakticky jen dvě volby – zůstat nebo jít. Borci vedle mě to vzdali a šli, já jsem zůstala a moc jsem si to užila.

Vezneme-li to do důsledku, je to vskutku romantický film, staré záběry Říma sice ocení jen rodáci, ale jinak kostýmy jsou boží, novináři jsou ještě v oblecích a způsoby vybrané. Je to zamilované a Jiří Bartoška je tam coby Gregory Peck prostě neskutečný.

Dnešní závěr článku sice nebude typu – Běžte/nechoťte na to, ale zkuste někdy vybočit z konvencí multikin či klubových programů a jít na něco na slepo. Třeba budete mile překvapeni. Anebo odejdete, ostatně na vybranou (v tomto případě) máte vždy.

Published in: on 2 ledna 2017 at 12:15  Napsat komentář