Nemluví

No, dobrá, skoro vůbec nemluví. Jiří je sice sladký panáček jako cukrkandl, všemu rozumí, ale kloudného slova z něj nedostanete. Na konci prosince měl dva roky, ale prostě aktivní slovní zásoba je na úrovni roční holčičky mojí kamarádky. Ať se snažím(e) sebevíc, opakuju po něm kde co, všechno mu pěkně popíšu, řeknu, tak se na mě dívá jak na svatý obrázek, směje se a mlčí.

Pravda, on to za něj zařídí všechno František, který toho napovídá za oba dva až moc, takže každá druhá věta mojeho muže je, aby byl chvilku potichu (a jedl). Jiří ovládá základní slova a zvuky:
Nenene (naprosto jasné, s tím si vystačí kdekdo)

Joo (sladké jako pohlazení)

Máma, mama, mááááma (což chápu, díky)

PA (což je bohužel k malé radosti mého muže výraz pro tatínka. Vznikl tak, že můj muž pořád odchází do práce a říká u toho PA)

Tata (výraz, který se naučil před PA, a znamená to ptáci. Všichni. Slepice, holubi, všecko, co lítá)

ZZZ (letadlo)

Ham (jasné, myslím)

Čičit (zuby, alias čistit si zuby)

ee, e, eeee, É, E a další variace (cokoliv dalšího, co potřebuje. Cokoliv. Úkáže, E, aha, napít apod.)

 

Jak mi bylo ovšem sděleno všemi ostřílenými matkami – je to standartní postup druhého dítěte a to konkrétně varianta B. Varinata A znamená, že se naučí mladší sourozenec mluvit asi tak v osmi měsících a od té doby žvatlají doma oba přes sebe. Ve variantě B se mlaší děcko naučí mluvit ve školce, a to v celých větách, během asi 14ti dnů. No, uvidíme. Zatím nepanikařím, dělám, mluvím, ukazuju, vysvětluju a opakuju jak zběsilá, ale přiznám se, že si to ticho i sem tam užívám. Lehce, opravdu lehce se závistivě dívám na ty další děti, co už mluví jako o závod, samozřejmě jen do té doby, než mi jejich matka sdělí, že dítě pusu nezavře celý den, hádá se s bráchou a odporuje babičce. Takže – mlčenti zlato.

Advertisements
Published in: on 21 února 2017 at 12:12  Comments (1)  

Můj bratranec Jiří

Jiří je můj lehce vzdálený bratranec, a to nejen geograficky (bydlel v sousední vesnici, ale i příbuzensky (syn mojí pratety). Vídali jsme se, když jsme jeli na návštěvu k prababičce, k tetě nebo prostě někde jinde na rodinné oslavě. Vždycky dobře vypadal, vždycky měl přehled o všem, kde se co šustne a vždycky jsme si měli o čem vykládat.

Vystudoval střední školu ekonomického směru, pak chvilku pracoval s taťkou na pile (dělal nějakou administrativu) a pak si našel práci a přítelkyni v Ústí nad Labem. Udělal si masérský kurz a masíroval lidi od rána do večera. I já jsem absolvovala několik „ležení“ a vím, že to dělá dobře, bo po otci má ruce jako svěráky a když mi minule valchoval záda, měla jsem zaťaté zuby a přála si, aby to už skončilo :). Jiří je ženatý a s jeho sladkou kulatou ženou Romanou mají jedno sladké kulaté dítě. Oba chodí do práce a jejich největší radostí je výpočetní technika – mobily a počítace.

Jiří (i Romana) mají oproti světu jedinou malou nevýhu – oba jsou slepí. Úplně. Přesto jsem je nikdy neslyšela nadávat na poměry, nikdy ani jeden z nich dlouhodobě nebyl bez práce, oba vždycky, když přijdu na návštěvu, tak říkají, že mě rádi vidí a jestli je zhasnuto, tak si mám rožnout.

Mám je oba moc ráda. Díky nim, tedy hlavně díky Jiřímu vím, jak se „zachází“ (laskavě promiňte ten termín, ale vpodstatě je to tak) se slepými. Podělím se s vámi o pár drobností, ať jste taky chytří, jo? Slepce nebereme za ruku, není to děcko, ale jemně uchopíme za předloktí. Vždycky se zeptejte, zda by potřeboval pomoct. Slepeckého psa nehlaďte, není to hračka, ale kompenzační pomůcka. Slepec vám, pokud to společenská situace vyžaduje, nabídne ruku a VY do ní vložíte tu svou a potřete si s ní(m). Když spolu stolujete, vklidu mu můžete přečíst jídelní lístek, ale jíst a pít už bude sám. Všichni si pamatují, kde mají sklenice, příbory apod, takže to fakt řešit nemusíte. A jsou-li „vaši“ slepci tak prima, jako ti moji, můžete se s nimi vklidu loučit větou Naviděnou příště  :)).

Jiří je samozřejmě pánem mobilu, takže kromě toho, že má hlasový výstup, tak má i super aplikace. Třeba – něco si vyfotí a aplikace mu řekne, co to je. Dobré do obchodu, dobré na ulici. Navíc jejich synek má techniku taky rád, ale když zlobil ve škole a málo se učil, bylo mu pohrozeno, že jestli se to nezlepší, tablet se zabaví a vrátí až na konci školního roku. Jak vidíte – všude je to stejné.

Možná vám přijde líto, že oba své dítě nevidí nebo tak něco, ale věřte mi, ti vidí kolikrát víc jak já. Možná vám přijde, že si takové lidé zaslouží pouze lítost a to, že se to v jejich případě nepovedlo, ale mého si zaslouží respekt a tečka. Takže až se k vám svět bude obracet zády, až budete na dně, vzpomeňte si, že někdy je lepší nevidět, abyste prohlédli.

Published in: on 18 ledna 2017 at 12:29  Napsat komentář  

Plavání

Když bylo Františkovi půl roku, přihlásila jsem ho do plavání pro miminka a od té doby chodíme plavat týden co týden, takže má(me) za sebou už asi tak tři roky plavání (budou mu čtyři). Do vody skáče jako největší skokan a na svých hodinách patří k potápkám první kategorie. Z malého miminka, co bylo rádo, že vydrží pod vodou pár vteřin je tu super potápěč, co to radši pod tou vodou doplave, než by se utopil. Každopádně ho to hodně baví, momentálně hodina vypadá tak, že já sedím na břehu bazénu, po očku sleduju, jak sám „plave“ s ostatními členy malého družstva a po očku hlídám Jiřinka, který se plácá někde kolem.

Jiří chodí plavat asi od devíti měsíců (teď, koncem prosince mu byly dva roky), takže má za sebou míň hodin a je trochu míň skokan a potapěč, ale rozhodně ho to baví. Je trochu více poseroutka, ale poměrně rozumně respektuje příkazy, snaží se a nadává jen když má hlad nebo se mu chce spát. Což je obvykle kolem půl jedenácté, kdy nám hodina končí, takže se to přežít dá.

Je třeba si přiznat, že plavání s dětmi není žádná láce, že hodina trvá „jen“ 30 minut a že je to tak trochu zabíračka i pro mě – oblíct, dovézt, převlíct, s menším plavat, většího usměrnit, pak to celé reverzně. Obvykle nám to zabere jedno dopo/odpoledne, ale říkám si – dobře investované peníze. Zejména od té doby, co František, „střežen“ mojí (MOJÍ) babičkou spadl do jezírka s lekníny, vylezl z něj a šel mi to říct. Smrděl sice jako stará žumpa, protože nádrž byla stará nádoba na mléko, ale spadl, vylezl, neutopil se a to za to stojí.

Děkuji tedy sobě, že to s nimi vydržím, dále sobě a babičkám za financování takéhoto podniku a paním instruktorkám, že jejich trpělivost je nekonečná a samozřejmě na dálku a virtuálně děkuji svým panáčkům, že je to pořád ještě baví a plavou jako život i když se sem tam topí, musejí dělat něco, co jim úplně nejde a to i tehdy, když by radší seděli na břehu a vylívali kyblíkem vodu do bazénu.

Published in: on 8 ledna 2017 at 14:20  Napsat komentář  

Šití

Před půl rokem jsem se přihlásila do kurzu šití. Usoudila jsem totiž, že nemusím být pořád doma a to, že tam nebudu udělá dobře všem, zejména pak mně. Kurz jsem potřebovala také proto, že jsem si koupila jednoduchou knížku šití oděvů, ale vycházely mi z toho kreace hodné vhodu do popelnice, nebyla tam tabulka rozměrů pro různé velikosti a tak to jednou bylo na těhotnou kamarádku, podruhé na hubenou sousedku, no, prostě po spoustě úsilí jsem splakala nad výdělkem, takže jsem si řekla dost. Také jsem usoudila, že svoje rovné šití tašek bych mohla posunout kousek dál.

Na Fleru, ostatně kde jinde, jsem si vybrala tento kurz, hlavně proto, že byl blízko. S paní instruktorkou jsem se domluvila na úvodní seznamovací hodině a následně jsem si zaplatila deset hodin a chodím každé úterý v sedm večer a je to výborné.

Sice umím zatím „jen“ ušít pouzdrovou sukni na míru, ale zato jsem už ušila asi 4, z toho jednu kamarádce, téměr na dálku. Další kamarádky jsou v pořadí. Konstrukce střihu a jeho varianty už mi nejsou neznámý pojem a poprvé v životě jsem se proklínala, když jsem zhubla, že jsem si dvě sukně musela prostě přešít, protože mi padaly.

Samotnou hodinu bych popsala tak, že paní instruktorka je takovou trochu průvodkyní, trochu učitelkou, trochu pomocnou rukou (sem tam drží nějaké miminu), trochu módní návrhářkou a někdy trochu takovou psychoanalytičkou, neboť co si tam ona musí příležitostně vyslechnout, to by lecjaká psychoporadkyně vůbec nedala.

Každá z klientek si šije to svoje, někdo jen kreslí střihy, někdo stříhá, já tam obvykle špendlím střih na látku. Obvykle se tam sedjeme ve stejném složení čtyři, už se trochu známe, takže je to taková pěkná partička. Přiznám se, že to miminko, co začalo chodit s paní ve 3 měsících už dost vyrostlo, takže úterní hodinu asi vyměním za středeční, bo já tak trochu před dětmi prchám a nechci je mít na své hodině šití, ale jinak jsem moc spokojená a dokud budou peníze, šiju a stříhám, co to dá.

Published in: on 3 ledna 2017 at 11:40  Comments (1)  

Kino naslepo

Nevím, jestli jste o tomto novém retro fenoménu slyšeli, ale některá kina staršího ražení provozují promítání filmů, jejíž slávu dávno odvál čas, tak, že do programu napíšou – Kino naslepo, a vy pak jdete coby divák na promítání, o kterém až do samého začátku netušíte, co to bude.

Je v tom tedy jistý (fakt malý) adrenalin, napětí a chvilka překvapení. Já jsem tuto atrakci absolvovala v Olomouci v kině Metropol (bývalé Pohraniční stráže). Kino je to velké, diváků přišlo přiměřeně, neboť zábava na celý večer za 70 (slovy sedmdesát) korun českých táhne také přiměřeně, byla jsem tam coby single opět sama (můj muž byl na kartách, děti hlídala babička).

A co promítali? No, bylo to úsměvné, dávali Prázdniny v Římě. To je černobílý film s dabingem, který jste už v televizi pravděpodobně viděli, přepnuli, nebo jste u něho pletli, mluvili, žehlili, prostě cokoliv, jen ne soustředěně seděli a čekali, jak to dopadne. Ale v kině – tam máte prakticky jen dvě volby – zůstat nebo jít. Borci vedle mě to vzdali a šli, já jsem zůstala a moc jsem si to užila.

Vezneme-li to do důsledku, je to vskutku romantický film, staré záběry Říma sice ocení jen rodáci, ale jinak kostýmy jsou boží, novináři jsou ještě v oblecích a způsoby vybrané. Je to zamilované a Jiří Bartoška je tam coby Gregory Peck prostě neskutečný.

Dnešní závěr článku sice nebude typu – Běžte/nechoťte na to, ale zkuste někdy vybočit z konvencí multikin či klubových programů a jít na něco na slepo. Třeba budete mile překvapeni. Anebo odejdete, ostatně na vybranou (v tomto případě) máte vždy.

Published in: on 2 ledna 2017 at 12:15  Napsat komentář  

Klíče

Kdyby mi někdo vykládal tarotové karty, jako první karta by byla určitě ta, co se jmenuje Pohár klíčů (bez ohledu na to, zda existuje nebo ne), protože klíče jsou opravdu moje prokletí. Ovšem dnešní předvánoční příběh má šťastný konec.

Než se narodila děcka, měla jsem sem tam po večerech trochu víc času než by bylo zdrávo a tak jsem se dohodla s paní sousedkou H. a staraly jsme se o růže rostoucí před domem. Okopat, zalít, ostříhat, jednou za týden hodinku večer. Nářadí bylo uloženo v přízemí, kde jsou různé technické místnosti a já jsem obdržela důvěru a klíče. Ale jaké klíče – univerzál od spodních dveří (a od sušárny) a klíček od kumbálku, kde bylo ono nářadí uloženo. Takže jsem odemykala, zamykala, ukládala, zalévala a vše běželo jako na drátkách.

Jenže pak se narodil František, času ubylo, růže chřadly, tak jsem se s paní H. domluvila, že to na jistou dobu vzdám a až to půjde, tak se k tomu zase vrátím. A že do té doby vrátím klíček. No jo, ale najednou se ukázalo, že není co vrátit, protože klíček se ztratil. Děs. Běs. Podezřelí byli všichni obyvatelé domácnosti. Prohlédano bylo úplně vše. Klíček prostě zmizel.

Skutečnost jsem nahlásila paní H. a ta to musela hlásit výš, hlavní správcové, a ta je, co si budeme povídat, pěkně ostrá. Má knírek, dva čokly a pevnou ruku (při umývání podlah). A nastal problém, ztráta důvěry, nepěkné pohledy a tak. Klíček zůstal ztracen asi tři roky.

A pak najednou – brnk – a byl tu – v mém batůžku, v průhledné kapse, ležel tam a čekal na své objevední. Takhle před Vánoci malý zázrak. Vše jsem nahlásila, klíček odevzala, důvěra obnovena a vrchní správcová mi už zase odpovídá na pozdravy. Inu, jak málo stačí k (dětské) radosti.

Přeji vám proto malé velké nálezy ať už materiální či duchovní povahy a příjemné pohledy okolí celý nadcházející rok 2017.

Published in: on 23 prosince 2016 at 21:09  Napsat komentář  

Kapr

Nemůžu si pomoct, ale čekání na vánočního smaženého kapra mi přijde jako čekání až do pozdního večera na pravidelný středeční sex… Přitom je přes den tolik času…, é, přitom je přes rok tolik příležitostí dát si kapra k obědu bez stresu správného načasování a kýženého výsledku nejlepšího bodu štědrovečerní tabule…

Zejména když se vám stane to, co mě – že dostanete pět kilo kapra a dělej, děvče, co umíš… Když jsem totiž byla v létě u rodičů na letním bytě na Moravě, večer před odjezdem otci zavolal jakýsi kamoš, že chytil dva kapry, a jestli to, Jarku, chceš, tak ti je ještě živé hodím domů. A Jarek, můj taťka, po krátké konzultaci se mnou chtěl. A tak asi v osm hodin večer dovalil nějaký chlápek dva statné kapry z Donbasu, papá je zabil, vykuchal, rozporcoval, vybral mlíčí, udělal mi balíčky velikostí vhodné na oběd, zmrazil mi to a tady to máš. No nekupte to.

A tak teď, v listopadu, máme už potřetí k obědu smaženého kapra s bramborem (nebo bramborovou kaší) a jako přídavek „kapříkovou polévku“, jak to nazval František – prostě rybí vývar, protože na klasickou rybí prostě ještě čas nemám. Kluci, okouzleni faktem, že je to vlastně řízek, sní každý jednu slušnou porci, můj muž dvě, já taky a zbytek jde do rybí pomazánky a jaké bylo kilo a půl kapra.

Dobrá, přiznávám, s kaprem je vždycky práce, ať už si ho koupíte nebo dostanete, ale pokaždé získáte solidní maso, můžete si s tím pohrát, udělat karbenátky nebo pomazánku, ale dle mého to prostě stojí za to a nejeden rybář, majitel rybníka či porybný by zajásal, kdyby se kapr jedl i jindy než na Vánoce, aby s tím nebylo v tom nečase tolik starostí. Takže pěkné předvánoční období a aspoň jeden kapr na předvánoční talířek!

Published in: on 13 listopadu 2016 at 12:51  Napsat komentář  

Nejdu na školní sraz

Fakt. Nejdu na školní sraz ze střední, protože to vážně nemá cenu. Chodila jsem na ekonomku (Obchodní akademii), v ročníku jsme byli tři třídy, a jen ta naše vyfasovala 26 holek a tři kluky. Úplně přesně nevím, co u toho ti učitelé kouřili, když to rozdělovali, ale legální (kuřivo) to rozhodně nebylo.

Takže jsme byli praktický holčičí třída a podle toho to celé čtyři roky vypadalo. A podle toho vypadal i poslední sraz, na kterém jsem byla. Byla jsem už asi tři roky v Praze, v Továrně na krásu vydělávala krvavé peníze kropené slzami a potem (logistika není žádná sranda, to mi věřte) a na to, abych mohla dorazit na sraz v pátek, jsem si musela vzít dovolenou. Dojela jsem na místo srazu, čau holky… Sedla jsem si kamsi, kde bylo místo. Objednala si pivo a všem řekla, že zrovna teď nemám žádného přítele, manžela ani dítě. Protože okolo toho se to celé vlastně točilo.

Všechny donesly fotky dětí, svateb, dovolených. Ne sice úplně všechny, ale hodně z nich se čas od času vídá, potkává nebo o sobě aspoň ví, a já, prd – prostě nic. Skoro nikdo se se mnou nebavil (o čem taky), tak jsem pořád seděla, moje ex-spolusedící Jana byla v Brně, se svoji sladkou holčičkou (jak mi napsala do e-mailu) a tak jsem tam pořád seděla, měla jsem už třetí pivo a nic, cha-cha-cha, tak jsem se prostě sbalila, řekla, že mi jede vlak a v půl deváté odešla (přišla jsem v sedm, tuším).

Došla jsem na nádraží, sedla si do nádražní čekárny k televizi a počkala, až bude deset, sedla na vlak a odjela domů. Doma se otec díval na televizi, zeptal se mne, s významným pohledem na hodinky, zda to byl dobrý sraz, já jsem mu řekla, že ano, že byl dobrý, tím bylo řečeno vše a hotovo.

Slíbíla jsem si, že příště never more, prostě se na příště vykašlu a hotovo. Takže jsem na letošní pozvánku (děcka, dvacet let od matury) odpověděla, že mi to nevyjde a bylo to.

Doufám, že vaše srazy jsou mnohem příjemnějším zážitkem (jak slýchám ze všech možných stran), že se na ně těsíte, chodíte a máte své spolužáky rádi. Jsem ráda vyjímkou a ta vždy potvrzuje pravidlo (a čert vem fakt, že jsem byla 4 roky předseda třídy).

Published in: on 31 října 2016 at 12:00  4 komentáře  

Jana a Hana

Jana a Hana jsou moje nejlepší kamarádky, které by pro mne šly do pekla, a já pro ně. Vždycky, když o nich přemýšlím, musím se smát, jak rozdílné (a nakonec stejné) jsou. Leč popořadě.

Hanu znám déle, takže začnu ní. Známe se z práce, z té poslední. Dělaly jsme spolu asi tři roky, a prošly si pracovním peklem, kdy jsme nestíhaly, opravovaly, hledaly haléřové chyby, řesily věci, kterým prakticky nerozumněly a chatovaly si na skype. Za tu dobu vím jedno – Hana je spolehlivá, profi a ve své práci ji chcete pořád. Navíc – a to je prostě evidentní – Hana je fakt krásná. Ve vší skromnosti odmítá nabídky skautů-lovců módních prken, věří v čistou pleť, denní líčení, a dokonalé oblékání, lehký minimalismus a to, že když kamarádky, tak v dobrém, ale hlavně ve zlém, protože od toho tu přece jsme. Momentálně bydlí v malém moc pěkném sexy bytečku na Vinohradech, žije krásný single život (který si jistě zaslouží) bez dětí, takže když potřebuju od těch svých prchnout a trochu si odpočinout, její pokoj je ideální útočiště, kde nešlapu na hračky a můžu jen ležet a nic neříkat.

Janu znám asi tři a půl roku a je to moje kamarádka-matka, která tomu rozumí. Jana vlastní obrovský asi čtyřpokojový byt na Žižkově, má jedno dítě malé – Míšu a jedno velké – amerického manžela. Je ze Severní Moravy, a rozumí ženám, józe, duchovním věcem, vaří denně asi tak pět jídel a peče dva koláče, je tak trošku alternativní ve všech směrech, její největší nákup za poslední dobu byly šaty ze sekáče za 160 korun, přesto, že by si mohla dovolit mnohem více, ale ona prostě frčí v těch nehmotných statcích. Sem tam spolu jdeme do kina, na koncert, do divadla, na čaj do hotelu Mariot, nebo prostě jen přijedu k ní s oběma klukama a děláme „montesori“ školku. Jana je můj matko-držák nad vodou, byla se mnou u zrození Jiřinka, držela mě za ruku a říkala, že to bude dobré.

Jsem ráda, že jsem obě holky potkala, že jsou tady pro mě a já pro ně, když je třeba, a doufám, že i ve vašem životě existuje jedna Hana a jedna Jana, kterým můžete zavolat ve dvě ráno, a ony to zvednou, protože se jdou zrovna vyčůrat  :-).

Published in: on 21 října 2016 at 10:51  Napsat komentář  

Jiří bez plinek (skoro)

Přiznám se, že na následujícím úspěchu mám jen pramalou zásluhu. Téměř zádnou. V září šel František do školky a tak jsem usoudila, že by na Jiřinka (toho času rok a osm měsíců) bylo více času. Už se sem tam stálo, že postával u záchodu, s plinkami, a chtěl si sednout na prkýnko a vyčůrat se. A nejen to. Prostě to vypadalo, že rozumí tomu, oč tu běží.

A taky že jo. Prvního září jsem mu ty plinky sebrala (což je ta jediná zásluha) a kluku, ukaž se. Ukázal se. Za tři dny si párkárt počůral trenýrky, jednou sedačku a jednou prostěradlo v ložnici, když tam skákali  s bráchou, ale vždycky se mu to stalo jen jednou, následovalo poučení z krizového vývoje a příště si už dal pozor. Aleluja! Za týden už jsem sem tam přemáchla trochu cvrknuté trenýrky a na velkou chodil od začátku (téměř) bez nehody.

Takže když teď jdeme někam na návštěvu, vezmu mu s sebou prkýnku, ukážu mu, kde je záchodek a pak mu trochu pomůžu, když je zjevné, že potřebuje, kde to je a je to vpoho. Fakt boží.

Pravda, na polední spaní, na noc a na venek jsou pořád plinky. Venku by to sice šlo, ale zase až tak moc tomu nerozumí, alias to řekne pozdě nebo brzy a pak si cvrkne do textilu. Nebo hůř. Takže jdeme-li ven, má plinky. Vtipné je, že si obvykle stoupne do trávy, vyčůrá se do plinek a pak jde dál…

Takže bez práce, lítání na nočník (ten zcela vynechal), bez nějakého drilu prostě okopíroval, co viděl a bylo to. Hosana! A mně sláva, že jsem se na to tak trošku vykašlala a to je taky někdy dobře – nechat to být…

Published in: on 19 října 2016 at 11:15  Napsat komentář