Tento týden jsem věnovala svému bratrovi, jeho ženě a zejména jejich zatím jedinému dítěti, které se jmenuje Adam. Říkám to na začátek proto, že Adam vypadá, jako když byl můj brácha malý. Můj brácha se jmenuje Karel a tak se doma mému synovci pracovně říká Malej Kája.
Je to skřítek neposeda, zvědavý jako opička, jsou mu čtyři roky a zoufale potřebuje sourozence, o čemž sice švagrová ví, ale je na vážkách… (ostatně – já taky).
Bratr bydlí na dědině, pracovně jsem tedy tento týden nazvala Týden na vsi. Týden s malým čtyřletým chlapečkem mě ubezpečil v několika směrech, které jsem si jen a jen potvrdila.
Sice jsem z vesnice, ale fakt tam bydlet nechci. Pošta, která má do čtyřech, ale doporučená pošta odchází ve tři. Chodníky v tam katastrofálním stavu, že když na nich jedete na kole, pomalu potřebujete horské převodya terenní pneumatiky. Obchody otevřené do jedenácti, a pak zase od jedné, zavírají v pul šesté. Opravdu doba jen pro matky s dětmi a pro důchodce, zaměstnaný člověk nemá šanci. Mít dvorek je sice fajn, ale když vám do něho od rána do večera čučí sousedi, tak to bych se bez toho asi obešla, a zahrada vydává úrodu v době, kdy ji vydávají také jiné zahrady, takže zahradní přebytky dosahují astronomických objemů. Navíc vesnice jest dosti průjezdná, jeden úsek je ještě ze starých kostek, takže hluk, hluk, hluk. Ne, díky, fakt nechci…
Pravda, zahradu i tak shledávám jako největší pozitivum, ta zelenina mi ve městě opravdu chybí, anebo nechybí, ale sem tam mě opravdu unavuje si ji vláčet domů.
Jaké bylo hlídání, to napíšu příště, nicméně – Malý Kája i já jsme to ve zdraví přežili, tak doufám, že si to se stejnou radostí příští rok oba zopakujeme. A třeba už v Praze.
Broučkoviny 