Bábovka

Na bábovce je nejdůležitější forma, to si přiznejme. Díky kypřícímu prášku a cukru se to povede pokaždé, a když nikoliv, lžičkou se dá sníst vždycky. Co se týká forem, neměla jsem dosud příliš šťastnou ruku. Chtěla jsem menší, na takovou víkendovou bábovku pro dva až tři, nechala jsem si ji udělat u jedněch hrnčířů a neklaplo to. Vnitřní bodec má v sobě díru a tou bábovka krásně přetékála do trouby, v přímém přenosu to vypadalo jako modifikované Hrnečku, vař!
Pak jsem si dovezla od mužové babičky ještě něco jako kameninovou formu na beránka, ale je to nějaká kytka, no, moc důvěry to ve mně nebudilo, tak jsem to ještě nezkoušela. Takže když jsem v Norimberku uviděla tuto formu, bylo mi jasné, co si přivezu jako nejlepší dárek od babičky k narozeninám. Formu jsem za 18EUR zakoupila a slavnostně dovezla domů.
Ještě slavnostněji jsem upekla první bábovku. Ehm, bábovku. NEŠLO to vyklopit ani náhodou, takže lžičku a hurá do toho. Sice byla výborná, ale design byl fakt špatný. Stejně dopadl i druhý pokus. Když jsem k nám na návštěvu pozvala Iqbala s jeho novou paní (o tom později), usoudila jsem, že do třetice se to povést musí, nebo že to prodám na Aukru. Udělala jsem plnou dávku. A víte co? Povedlo se. Juchůů. Fotky viz níže. Ořechová bábovka samé ořechy a návštěva byla úplně paff (já taky).

Reklamy
Published in: on 5 dubna 2011 at 09:27  4 komentáře  

Ovesné vločky na cesty a pobyt do každé rodiny

Recept je od tchýně a svědčí o tom, že i tchýně mohou být, vrámci mezí, pokrokové.
Tedy potřebujete půl pytlíku těch nejvíc obyčejných vloček, co najdete v obchodě, cca za 12 CZK. Dále pánvičku, med, karob, rozinky a čokoládu.
Na rozehřátou pánvičku nasypete půl pytlíku vložek a pražíte na sucho asi deset minut, rozhodně však tak dlouho, až začnou vločky vonět A zlátnout. Stále prosím míchejte, čím víc míchání, tím lepší pražení. Po zhruba deseti minutách přidáte jednu polévkovou lžíci medu. Ten se začne rozpouštět, karamelizovat a asi i trochu připalovat. Takže – míchat, míchat a snažit se tou teplou rozpouštěnou hmotou obalit všechny vločky na pánvi. Když se zdá, že je vše obaleno, pražte asi ještě osm minutek, než vložky začnou zvonit na pánvičce. Sice to zní jako blbost, ale prostě se stanou křupavé a budou o sebe pěkně cinkat.
Přesypte do mísy a nechte trochu vychladnout. Přidejte dva lžičky karobu, hrst rozinek a nakrájenou čokoládu. Všechno pěkně promícheje a je hotovo.
Testováno na: mém muži, moji kamarádce, která neumí skoro vařit, na mé kamarádce, která miluje zdravé věci a vařit umí, tchýně testovala na svém přítelil a všeobecně je to dobře přijímané.
Případné obměny:
1. Nepřidávat karob a čokoládu, přidat sušená jablka a brusinky
2. Přidat do prvníhoh pražení sezam, lněné a slunečnicové semínko a pak postupovat stejně jako v základním receptu.

Domnívám se, že vynaložené míchací úsilí bude plně korunováno úspěchem, a že vám ceny hotových „mysli“ v obchodě přijdou naprosto nepatřičné a co více – zbytečně sladké.

Tak vaření zdar.

Published in: on 23 května 2010 at 09:14  4 komentáře  

Salát, salát, salát

Salát – mám na mysli hlávkový. Když jsem bydlela u rodičů, slyšela jsem o něm prakticky od března. Vždycky to bylo problematické – o kolik zdražila přísada, že to všude zavazí – domácí předpěstování za oknem. Že je to sice vysazené na záhonku, ale špatně to roste. Že jsou přízemní mrazíky. Že to žerou dřepčíci (nebo jiní brouci). Že to má moc sucha. Že je moc vlhko. Prostě furt. Když už se salát jakž tak chytl, trvalo to neobyčejně dlouho, než vyrostl a udělal nějakou to hlávku. Pak nastal slavnostní den a byl „knedlík s vodou“ a prvním salátem.

Hned vysvětlím – Knedlík s vodou je jídlo jako dělané k prvnímu salátu – upeče se vepřová pečeně na kmínu a cibuli a dost se to podleje, čímž vznikne poměrně jemná šťáva, udělá se knedlík a ten první salát. Máme tedy na talířku kus masa, vodu, knedlík, přijídáte ten první salát, ze kterého vám zálivka trochu kape do té vodové omáčky, prostě knedlík s vodou.

Pak bylo salátu děsně moc a furt jsme měli salát. Pak bylo léto, salát nebyl a na podzim stejná procedůra. No, rozhodně nic, co byste mohli praktikovat na balkóně a sami. Nicméně salát je tak zdravý, že jsem usoudila, že se s tím musí něco udělat. Snad omylem shlédla jsem reportáž (asi v Receptáři), kde měl pán parádní rešení – nahusto nasil do květináče-truhlíku salátové semínko, to vyklíčilo vyrostlo a už s tím nic nedělal. Tím pádem – nebyly hlávka, ale byly listy, bylo toho hodně, dalo se to pěkně trhat a bylo to pořád.

Paráda. Tak jsem si řekla, že do toho jdu taky. Koupila jsem devět kousků přísady (tedy – malé napěstované rostlinky napikýrované v takových malých vaničkách, ze kterých vám to při koupi vyndají a domů si to donesete s trochou hlíny a s tou to zasadíte), květináč a hlínu jsem měla, tak jsem to zasadila a bylo to. Roste to výborně. Je to za sklem na balkóně, zalívám to konvičkou na domácí rostliny a salát se těší dobrému zdraví. Listy otrhávám průběžně jak dorůstají, takže salát (hlávka) z toho sice nebude, ale jako přídavek na obložený chleba se to hodí dokonale.

Dále jsem zakoupila semeno salátu, něco odolného na pole a hlínu. Z truhlíku jsem vyhodilo vše, co krutou zimu nepřežilo, a nahusto zasela ta semínka, zasypala zeminou a zalila. Do týdne se objevilo spousta lístků, které pomalu, ale jistě rostou. Průběžně zalévám, dívám se na ně a povzbuzuju je, aby rostly ještě víc. Jsem na ně pyšná a hádám, že tak do 3 týdnů bude i na salát.

Přikládám pár fotek. Chtěla jsem vás trochu inspirovat, protože chápu, že ne vždy je místo,prostor a čas anebo ochota salát pěstovat tradičně nebo si jednou za čas koupit utahanou hlávku salátu v obchodě. Chápu, že ne všichni máme sousedy, kteří se s nám o nějaký ten salát rádi rozdělí. Někoho možná nebere hlávkový salát, ale baví ho jako ozdoba na chleba nebo tak něco. Tak doufám, že jsem nabídla řešení, osobně si myslím, že touto metodou prostě není nikdy pozdě. Neříkám, že jsem objevila Ameriku, jen jsem ji chtěla přiblížit.

Published in: on 25 dubna 2010 at 15:05  3 komentáře  

Babiččina houbovka

Tuhle houbovka nám vařila babička, když jsem trávili prázdniny na Vranoské přehradě. Okolo zůstaly ještě nějaké lesy, sem tam rostly houby. Protože oblast byla pořád plná chatařů a týdenních zájezdů, hub bylo pomálu. A babička, znalkyně kde čeho, brala co bylo. Jedlé holubinky, suchohřiby, sem tam se našel koloděj a tak vůbec. A to je také základem omáčky – různé houby. Čím vím a čím od sebe odlišné, tím líp.
Takže – na litr omáčky asi půl kila hub. Rozhodně se nebraňte žampiónům, které doplníte z vlastních (byť sušených) zásob. Houby se nakrájejí, případně sušené namočí, popřípadě pokud máte zmrazené, tak je vytáhněte ven. Do hrnce se nalejte asi půl litru vody a přidajte prakticky veškeré houby, které máte. Mražené pustí vodu, s tím počítejte, a pokud to děláte i ze sušených, nalejte tam i tu vodu, ve které se máčely. Dále se do vody přidá: Jeden bobkový list, dvě až tři kuličky celého pepře, stejně tak nového koření. Dále tymián, saturejka, můžete trochu libečku. Jemně se to osolí a vaří asi deset minut na mírném ohni. Tedy – žádné předsmažení hub, jen se to pěkně nechá vařit. Zatím si připravíte jednu smetanu s 12% tuku, do ní rozmícháte dvě lžíce hladké mouky a tu vlijete do vařící se omáčky. Vařte dalších pět minut na úplně malém plameni, až se mouka pěkně rozvaří, ale v principu to bude více tekuté než husté. Po pěti minutách vaření ochutnejte, trochu případně přisolte a je hotovo. Kdo má raději kyselou, okyselí sobě.
Jí se to s bramborem a vařeným hovězím nebo vajíčkem na tvrdo.
Brou chuť.

Published in: on 6 dubna 2010 at 20:02  5 komentářů  

Můj první papíňák

Papínův hrnec, papíňák, tlakáč. Říká se tomu různě a různé jsou k tomuto nástroji vaření i vztahy. Babička v tom vařila prakticky úplně všechno, od polívky přes brambory po maso. U rodičů se v tom vařily brambory slípkám, a srdíčko – hovězí. Obvykle to mělo nahoře takovou vtipnou otáčivou pojistku, kterou unikala pára.

Máti pak pořídila upgrade a hrnec pojistku neměl, zato byl jakýsi celý oválný a chtělo to vyšší IQ, když to bylo potřeba zavřít. Veskrze mi na všech vadilo, že jejich umývání (zejména pokličky) je prostě zatrest. Navíc ta pitomá guma. Děsila jsem se chvíle, kdy mamka splní svůj slib a koupí mi ten papiňák k narozeninám/Vánocům.

Usoudila jsem tedy, že obrana je nejlepší útok a za ztržené peníze z Vánoc (však vy si už něco, co potřebujete, koupíte), jsem opravdu jeden hrnec tlakový zakoupila. Koupi samozřejmě předcházel průzkum trhu. Dost se mi líbílo, že asi pěti-šesti litrový hrnec se dá koupit za devět stovek nebo za šest tísíc (ten byl opravdu vychytaný). Moje kritéria byla: Velikost do pěti litrů, jednoduché ovládání poklice a hlavně co nejlepší udržovatelnost. Viděla jsem sklokeramické barevné kousky za sedm tisíc. Sice byly dva v sadě, ale zase jenom jeda poklice…, no moc mě to nebralo…

Vítezem se tedy stal cca čtyřlitrový hrnec od belgické firmy BergHoff. Prošel testem znavým: Ať si to vyzkouší pan manžel. Ten takto učinil, zvládl poklicí hrnec zavřít a zase otevřít aniž narušil statiku obchodu a tak jsem do něho šla. Od té doby se nám lehce změnil jídelníček. Jíme hovězí a je měkké. Luštěniny jsou také měkké a dělání vývaru z čehokoliv se stalo záležitosti osmi minut, než to do toho kastrólu našupu, zavřu a postavím na plotýnku.

Jistě, syčí to, ale je to fakt bezpečné, což je nejčastější argument toho, proč si to nechtějí některé kámošky koupit. A ano, přiznávám, že je to fakt rychlé. Ale asi největší úspěch vidím v tom, že je z toho to maso opravdu měkké. Tak pokud ještě váháte, zda do toho jít nebo ano, za mě říkám OK, přinejhorším ho někomu dáte…

Published in: on 5 dubna 2010 at 12:44  2 komentáře  

(Dědovy) Bramborové placky

Jistě, to se napíše jednoduše jako facka – zavolám babičce a zeptám se jí, jak to děda dělal a pak to napíšu. Objevilo se několik drobností, které celý proces lehce zbrzdily – tak například vyhmátnout čas, kdy se babička nedívá na žádný díl oblíbeného seriálu, to byl jen malý oříšek. Když se to povedlo a vyjevila jsem babičce, co potřebuji, musely jsme nejdříve zavzpomínat na dědu a málem jsme se k tomu receptu nedostaly. A když už konečně ano, tak babička povídá: „Petříku, uděláš normálně bramborový těsto, vyválíš placku a usmažíš to na suché plotýnce. A je to“ Aha. Díky, babi. Takže jsme to pak musely rozebrat postupně, aby až vám to budu popisovat, to nevypadalo jako když to vaří mistr Babica, což bych opravdu nerada.

Po seznámení se se všemi úskalími přípravy jsou usoudila, že to fakt nejdřív vyzkouším a uvařím a pak to teprve napíšu, ostatně tak svůj web vede i Pan Cuketka. . Takže k dispozici je i pár fotek, viz níže.

Na bramborové placky potřebujeme brambory, čím horší céčka, tím lépe. Kilo brambor asi pro tři menší jedlíky. Dále jedno vajíčko, hladkou mouku a rozpuštěné sádlo. Co se nádobí týká – buď vlastníte takovou litinovou plotýnku, která se dává na plynové hořáky, aby teplo bylo rovnoměrně vedeno, nebo doporučuji pánev tefalovým nebo s jiným nepřilnavým povrchem.

Včil postup:
Brambory uvaříme ve šlupce a oloupeme. Natrouháme na hrubém struhadle a rozklepneme tam to jedno vajíčko. Dále se dáme do přidávání mouky a to tak dlouho, dokud z těsta nejde válet placka. Já osobně jsem to prostě zkusila, a když to nešlo, tak jsem přídávala dál a dál, prostě to záleží na těch bramborách, opravdu se to nedá odnadnout přesně, prostě je zde třeba uplatnit takzvaný odokysmus (nebo odokismus, nevím). Po té, co jde těsto válet, je třeba vyválet co nejtenší placku. Než se do toho dáme, je třeba rozhřát plotýnku nebo pávničku. NEMASTIT. Až je dost horká, položíme placku na pánvičku a smažíme. Až je platka suchá jako papír, otočíme na druhou stranu a opět smažíme do barvy, která je doma všeobecně dobře přijímána. Po dosmažení sundáme z plotýnky, dáme na talířek a položíme další placku na plotýnku. POZOR – technolotická poznámka – NEVÁLET placky dopředu, lepí to jako blázen pořád. A opět smažíme. Mezitím na talířku suchá placka, takže – rozpuštené sádlo a pírkama (mašlovačkou) tu placku tím sádlem potřeme. Po dosmažení další placky položíme suchou placku na namazananou, vložíme další placku na plotýnku a pomažeme dosmaženou suchou placku na povrchu. Tím se to pěkně promastí a zároveň to nebude úplně mastné a pěkně to zvláční.

Co na to:
Tradice velí – pomazat placku povidly a posypat mákem. Výborne je to s ostružinovou marmeládou. ALE – neberte to jako dogma, muž to měl s lisovaným česnekem a sypané sýrem, takže se s tím dá nakládat jako s langošem. Prostě jsem to dala na stůl, požádala ho, ať to ochutná a řekne, co by si k tomu dal. Spokojenost s tímto prostým jídlem byla opravdu velká.

Co je na tom nejhorší:
Lepí se to jako blázen

Počty:
Z kila brambor cca osm placek, po třech je člověk lehce plný, takže bych to byla jako základní měřidlo, kolik toho vyrobit.

Mám toto jídlo spojené s únorem, brambory pomalu začínají být dost zoufalé a nemůžete mít pořád jen kaši, že.

Good luck. Kdyby někdo rád napsal, jak se mu to povedla, budu ráda.

Published in: on 7 února 2010 at 16:44  15 komentářů  

Drůbky (ve městě)

Drůbky – to jsou vpodstatě vnitřnosti drůbeže. Má to pěkný stejný slovní základ, že? Když jsme byli s bráchou malí, viděli jsme aspoň pět krát, jak babička šla škrknout nožem o studnu (broušení nože, pokud někdo nepochopil) a jedna slípka přišla o život. Byla prostě vynesená (nenesla žádná vajíčka) a dobrá byla leda tak na tu polívku. Tak ji bábi podřízla krk. Přiznám se, že nevím, jestli bylo dříve kuchání nebo spaření a škubání, vliv na článek je ovšem pramalý… Když slípku kuchla, tak nám ukázala vaječníky slepice, kde už bylo jen pár takových kuliček – budoucích vajíček, takže to obvykle bylo v pořádku, že ze z ní za chvilku bude polívka. V každé slepici bylo jedno srdíčko, kousek jater a po vyprání žaludek. A krk samozřejmě. Když to mamka všechno i s tou slípkou uvařila, jako děcka jsme něco z těch drůbků dostali – obvykle srdíčko. Někdy jsme nebyli přítomní a pak to všechno nakrájela a dala do polívky. A bylo to výborné.

Na městě a městských masnách se mi líbí to, že drůbky se tu prodávají ve velkém. Je libo kilo srdíček, není problém. Žaludky? Máme, kolik chcete, mladá paní? A tak kupuju od každého tak patnáct dvacet deka (jo, můžete to dát dohromady) a vařím z toho prima drůbkovou polívku. Ještě k tomu přídám kousek křídla a jsem king. Muž si to nemůže nevychválit. Já také ne, protože i když tam toho polovinu nakrájím a polovinu sním natajnačku, je toho pořád dost. Super.

S čím mám ovšem trochu problémy, tedy spíše morální, je ona fáza v masně, kdy já nakoupím za celých třicet korun drůbků, proberu s řezníkem, aby řeč nestála, na co to mám, on na mě hledí sice trochu jako na blázna, ale s obdivem. A než odejde, obsluhuje již tu luxusní dámu za mnou, která těch třicet deka jatýrek kupuje pro svého mileného… kocourka-domacího mazlíčka…

Published in: on 3 listopadu 2009 at 21:28  2 komentáře  

Domácí tvarohový dezert

Dieta, to není jen maso bez tuku, celozrnná rýže a žitný chléb, ale i mléčné výrobky. Tvaroh se dá zpracovat různě, ale tvarohová svačinka patří k méně tradičním receptům. Co je potřeba – dle stupně diety tvaroh (na výběr je – tučný, polotučný a light, hodí se všechny), decka a půl mléka, javorový sirup (umělé sladidlo nebo třtinový cukr nebo med) – dvě čajové lžičky. Dále pak piškoty a to buď dia nebo amarantové, zakoupíte v každé dobré zdravé výžitě. Karob (alias svatojánský chléb, používá se to místo kakaa a je to méně tučné, chuťově zcela identické) a dále ovoce.
Postup je velmi jednoduchý. Do mísy vyklopíte tvaroh, zalejete mlékem, přidáte sladilo a šlehačem šleháte asi tak dvě minuty, až se tvaroh spojí s mlékem a vznike krém. Už sám o sobě je velmi dobrý, stačí ochutnat. Jeden tvaroh je pro dva lidi, takže – do dvou misek naskládáte na dno piškoty, přidáte nadrobno nakrájené ovoce, pokud pustí šťávu, je to nejlepší, piškoty aspoň trochu zvláční a na to vyklopíte do každé misky půlku ušlehaného tvarohového krému. Ten posypete nahoře karobem, přidáte piškot na ozdobu, ještě trochu ovoce, pokud nějaké zbylo a svačinka je hotová.
Dá se to vzít i s sebou do práce, jen je třeba počítat s tím, že piškoty to časem vzdají a rozpadnou se, ale i tak je to stále velmi dobré. Léto je skoro tady, nepochybuji, že s borůvkami, či měsíčními jahodami to bude výborné.

Published in: on 28 června 2009 at 21:20  Napsat komentář  

Zlato, o víkendu nevařím

Najednou mi vyvstanul pocit, ze pořád jen přemýšlím, co uvařím, co na to kde koupím, kolik to bude stát, kdy to budu vařit a jestli to bude dobré. Pořád s taškou v ruce jak mamina. No děsný, říkala jsem si, já se tu starám, běhám, stojím u plotny a odměnou mi sice je úsměv a hubnoucí tělo mého muže, ale najednou mi to přišlo trochu marnost nad marnost. Nezbývalo než se tomu buď poddat nebo kousek odstoupit a nechat starat se někoho jiného.
„Zlato, o víkendu nevařím, tak vymysli dva obědy, dvě večeře a děláš i snídaně, “ oznámila jsem jednou takhle v úterý navečer. „Jistě,“ dostalo se mi lakonické odpovědi. Až do čtvrtku byl klid a ticho po pěšině. Pak to ovšem začalo. Nenápadné oťukávací otázky, které dobře znám, ale z druhé strany. „Jaké špagety by sis dala?“ Á, budou těstoviny. Pak přišlo na řadu maso. „Budu dělat steaky, kam mám jít koupit maso?“ A v těchto intencích to pokračovalo tak, že jsem nakonec šla koupit alespoň to maso…
Úchvatné bylo, že jsem opravdu celý víkend nešáhla na jiné než upravené jídlo. Nepočítam pátek večer, kdy jsem zcela ze setrvačnosti okořenila a naložila to kuřecí a naolejovala to vepřové. Dostalo se mi za to náležitého vyhubování, které jsem si zasloužila, ale přísahám, že to bylo opravdu to jediné, co jsem se syrovým jídlem udělala.
A tak jsem v sobotu ráno vstávala k hotové snídaní, v neděli jsme dokonce měli volská oka. Po oba dva dny jsem měla opravdu spoustu volného času, malovala jsem kravatu se zmrzlinama, načala jsem svůj zelený šátek a vůbec jsem se pustila do několika takových věcí, které jsem už dlouho odkládala. A tak zatímco v sobotu jsme měli zapékané špagety s červenou omáčkou a kuřecími kousky, v neděli jsme měli zcela nejpopulárnějsí libanonský chléb s masem a zeleninou (viz recept níže) (prakticky nejčtenější článek všech dob na tomto blogu). Se všemi jídly jsem byla kromobyčejně spokojena, neb znáte to – je to výborné, hlavně, že jsem to nevařila já. Muži jsem předvedla, že není třeba kupovat mleté maso, že stači sestavit náš jednoduchý mixér a doma pod dohledem umixovat co je třeba. Hluboká teflonová univerzální pánev na vše, která se dobře myje, byla vyzvednuta jako jedno z nejužitečnějších nádobí v kuchyni.
Po krátkém rozhovoru co je nejtěžší, vyplynuly dvě skutečnosti – VYMYSLET a NAČASOVAT (vaření). Musela jsem se smát, protože vaření bylo přece jen jednovíkendové a vymýšlení nakonec v podstatě velmi snadné. Chápu, že načasování je něco, co je třeba získat praxí, ale ta přijde s léty cviku.
A co vy? Měníte (si) role? Štípete dříví, zatímco váš drahý muž marně domlouvá kvasnicím, aby nakynuly? Dělíte se svorně, jednou vaří žena, podruhé muž? Je pravda, že muži vaří lépe? A co děti? Necháte někdy svoji třináctiletou princeznu vařit? Kdy jindy, když ne teď? A jaký jste radič (od slova radit, ne rodit)? Jste radič na požádání nebo svoje získané zkušenosti rozdáváte od začátku cizího vaření do konce? Anebo se na to nemůžete ani dívat, když to dělá někdo jinak? A není to škoda? Napište, podělte se, ať vím, jak to chodí jinde :- ). (Marek, ty napiš, jaký jsi radič, ne že vaříš lépe jak Janka 🙂 ).

Published in: on 8 června 2009 at 21:01  3 komentáře  

Vepřové otázky

Nemohu nezačít jinak než krátkou emailovou konverzací mezi mnou a mým mužem:
„Zlato, v sobotu máme na oběd ten segedín, a v neděli otázky“.
Vrátí se mi e-mail s jediným slovem: „Otázky?“ Dívám se, co je to za blbost, proč otázky, načež zjistím, že jsem místo ocásky, napsala otázky. Jak milé.

Vepřové ocásky zakoupíme povětšinou v masném krámu alias v maso-uzeninách a kilo stojí asi tak šedesát korun. Kilo je asi pro dva lidi. Na vepřovém ocásku je totiž velmi jemné masenko a kus chrupavky (asi) a kost (určitě). Maso od kosti obecně patří k těm nejlepším (vzpomeňme žebra), a ocásek je opravdová lahůdka. Mamka říkala, že nám z něho dělala řízky, když jsme byli s bráchou malí, takže je to opravdu jemné.

Jak postpujeme – ocásky osolíme, očesnekujeme a posypeme grilovacím kořením a trochu poolejujeme. Vložíme do pytlíku a necháme tak dva dny marinovat v ledničce.
Následně vyjmeme z pytlíku, vložíme do pekáče (bez pokličky), posypeme jednou celou na kostičky nakrájenou cibulí (1 cibule=2 dospěláci), trochu okmínujeme a podlejeme vodou. Śoupneme to do trouby, která už je trochu vlažná a pečeme tak na 230 stupňů – řekněme 40 minut, pak vyzkoušíme, zda je to měkké a případně to ještě tak deset minutek doděláme. Vypneme troubu a v tom horku to necháme tak trochu dojít, odpočinout. Vypeče se z toho nějaká šťáva, takže to bez okolků můžeme podávat s pečenými bramborami v troubě, nebo s chlebem. Hodí se k tomu okurek nebo kysané zelí. Výsledkem budete dozajista příjemně překvapeni a určitě si to příště zkusíte i uvařit.

Protože doma vládne stále lehká slanná dieta, místo „posolíme“ jsem to potřela česnekovou pastou. Rozhodně to nebylo k zahození.

Published in: on 28 dubna 2009 at 21:37  Napsat komentář