Asi se mnou budete souhlasit, ze babičky jsou nedílnou součástí výchovy dětí, jejich rozmazlování a odkládání. My máme všechny babičky situovány na Moravě a toho času už v důchodě. Ze strany mého drahému muže si opravdu nemám nač stěhovat. Tchýně je prostě babička na jedničku. Přijete téměř na zavolání, vozí vzorně kočárek, hraje si s Františkem, přebaluje ho a unese ho taky. Kdyby došlo na to, že by ho měla sama vykoupat, tak by do toho šla taky, o tom žádná, ale sama přiznává, že na to nemá moc odvahy. Ale musím říci, že jsem s ní velmi spokojená.
Moje máti coby babička, to je trochu oříšek. Ono to bylo jasné už když brácha měl malého Adama, že to babička tak trochu na baterky. Za celou dobu si nepamatuju, že by vozila švagrové kočárek, hlídala malého nebo tak něco. No a u nás je to podobné. Vyhnat ji s kočárkem ven prakticky nejde. Když tu byla na návštěvě, tak jsem ji musela na procházce prakticky honit, aby vůbec šla. Františka neunese, o přebalování nemůže být ani řeč, nejradši u něj jen sedí a dívá se na něj, protože na rukou ho moc neudrží, a když si ho jako posadí na kolena, tak má zase moc krátké ruce, aby ho držela pod břichem. Tak zrovna výhra to není, jak se tak dívám k bráchovi, ani po pěti letech se to nezlepší a není zrovna na honění nebo hraní na zemi nebo tak… No, ale je to prostě babička, a František to určitě nějak pokouše.
Protiváhou moji máti je pak moje babička, Františkova prababička. Bože, já nevím, proč ona měla jen mamku, ale ta je do dětí jako divá. Se švagrovou a malým Adamem prožila prakticky celé dětství a podobně to vypadá i druhým pravnoučkem. Bábi je sice osmdesát dva let, ale chodí a běhá jako za mlada, Frantu unese sice jen na pravé ruce, ale lepší než nic, hraje si s ním donekonečna, a hlídá ho i když spí. Když jí ještě vysvětlím ty plenky, tak bude i přebalovat a mazání ji jde naprosto skvěle.
Pěkné je, že když máti přijede za mnou na návštěvu do Prahy, nařídím ji, ať vezme babičku s sebou a tak se ty dvě vzájemně doplňují. Františkovi pak říkám, že každý tu budeme mít svoji vlastní babičku: -).
Co se týká dědečků, tak zatím žádná sláva. Z mojí strana panuje aktivní nezájem (znamená – je-li všechno dobré, netřeba se o nic starat) a z manželovi strany by tu zájem asi byl, ale – no – nemáme si toho s tchánem moc co říci, tak to omezujeme na návštěvy v délce hodiny max. dvou a to prostě děda sedí u Franiška a dělá z něho trochu debila, což jsem musela minule trochu utnout, malý to on je, ale blbý tedy rozhodně ne… : )
Příště si dáme „tety“, protože těch jsou, díky Bohu, mraky.
Broučkoviny 
Jsem sedminásobnou babičkou, přičemž 3 vnuci jsou až v Mexiku a užívám si je max.jednou ročně, ale vydatně. Letos přiletí po 2 letech a to ve věku 9,5,1. Moc se vždycky těším, přibližně v polovině pobytu jich mám plné zuby a na konci už zase lituji,jak to uteklo a že už musí letět zpět.Ostatní 4 vnoučata jsou 2 holky 7 a 5 a nevidíme se asi tolik co bychom chtěli, přestože jsou v Praze. Ale přece jen jsou to děti od syna a záleží na snaše. Děti od druhé dcery 4 a 4 měsíce si užíváme bohatě, oni jsou často u nás a my stejně u nich. Ale současně máme svůj bohatý důchodcovský život včetně kultury v Praze, dalšího studia,práce na zahradě u nás atd. Zastávám názor, že i senioři musí mít svůj vlastní život a nežít jen prostřednictvím dětí a vnuků. To by pro mně bylo málo. Ale samozřejmě své vnuky mám ráda a když to vyloženě nekoliduje s naším programem, ráda pomůžu, s vnuky si hraji, chodím do lesa, na hrady a zámku, výstavy.
Teď se tak dívám, že možná nepíšu úplně k Tvému tématu. Omlouvá mně, že už jsem senior. Tak hodně radostí s Františkem přeji Tobě i prarodičům.
ale ja myslim, ze to k tematu je
kazdy je jiny rodic a jiny prarodic, ale mati ma Frantiska urcite rada, jen by byla nejradeji, kdyby lezel a spal nebo lezel a nic nechtel, po ni…