Byli jsme v divadle…

… a bylo to strašné. Seděli jsme tam a nevěřili vlastním očím. Hra, v jádru možná dobrý kus (pro široké masy) byla úplně o ničem. Nemělo to děj, herci hráli jako na klíček natažení a půlka publika se bavila, až se za břicha popadala. Hlavně ta paní za mnou. O přestávce jsme přemýšleli, zda odejdeme nebo ne. Cena lístku nebyla také zrovna dvakrát lidová – 350 na hlavu, tak jsme zůstali. Ještě, že jsem odolala a nekoupila program…

Čím to bylo? No, od „politické satiry“ čekám něco tak břitkého jako Jiště, pane ministře, hra Čaj u pana senátora to ovšem vzal více za široka, pro ty lidové masy (to jste se nasmály). Vůbec nás to nebralo. Gagy, pokud nějaké byly, byly předvídatelné, nudné, a smály se jen malé děti (ty tam byly také). Navíc představení začínalo v osm místo v sedm. Opruz na entou. Na konci jsem pro jistotu ani netleskala a celkově mi přišel potlesk vlahý. Dvakrát děkovačka a nazdar. Děs.

Kultuura je kultura, o tom žádná, co nás nezabije, to nás posílí, ale toho bylo fakt na pytel. Snad nejhorší mi přišlo, že se všichni smějí jako blázen něčemu, co mi vtipné nepřišlo ani trochu. Takový návrat na střední školu – Bože, jak já jsem tam trpěla… No nic. Stavovské divadlo nuda, nuda, nepohodlné sedačky, drahý program, drahý bufet a málo záchodků. Takže se obávám, že divadlo se odebere na black-list k ABC.